Očekávám, že se vrátím brzy, pokud se při svých bádáních nesetkám s nepředvídaným nebezpečím, nevím však přesně kdy. Potřebuji čas ke zhojení, abych mohl být opět pevnou oporou naší rodině. Řekni děvčatům, že jsem se vydal na cestu. Buď obzvláště laskavá ke Katie — té budu scházet nejvíce.
Miluji tě, Nicole. Vím, že bude pro tebe obtížné pochopit proč odcházím, ale snaž se, prosím.
Richard“
13. května 2205
Dnes jsem strávila pět hodin nahoře v New Yorku hledáním Richarda. Šla jsem k jámám, k oběma mřížím, na všechna tři náměstí. Obešla jsem obvod ostrova podél útesů. Třásla jsem mříží na doupěti oktopavouků a sestoupila krátce do říše létavců. Všude jsem ho volala. Pamatuji se, že Richard mne před pěti roky našel díky navigačnímu signálu, který umístil na svého shakespearovského robota prince Jindru. Dnes bych ten signál potřebovala.
Po Richardovi nebyla nikde ani stopa. Myslím si, že opustil ostrov. Richard je výborný plavce — dokázal by snadno přeplavat na Severní poloválec — ale co tajuplné nestvůry obývající Válcové moře? Nechaly by ho přeplavat?
Vrať se. Richarde. Chybíš mi. Miluji tě.
Zjevně uvažoval o odchodu několik dnů. Doplnil a upravil náš katalog interakce s Rámany, aby byl co nejsnazší pro Michaela i pro mne. Vzal si největší z našich batohů a svého přítele SB, ale nechal zde Beckettovy roboty.
Od té doby, co Richard odešel, jsou naše rodinná stolování děsnými událostmi. Katie je téměř vždy rozzlobená. Chce vědět, kdy se táta vrátí a proč je tak dlouho pryč. Michael a Simone snášejí svou lítost v tichosti. Pouto mezi nimi sílí. Zdá se, že jeden druhého dokáže dobře utěšit. Co se mne týká, snažím se věnovat víc pozornosti Katie, ale nedokážu nahradit jejího milovaného tátu.
Noci jsou hrozné. Nespím. Opět a opět procházím své rozhovory s Richardem v posledních dvou měsících a znovu prožívám všechny své omyly. Jeho dopis před odchodem mnohé odhalil. Nikdy bych si nepomyslela, že jeho dřívější potíže se Sarah budou mít sebemenší vliv na manželství se mnou, ale nyní uznávám, že měl pravdu v tom, co říkal o stereotypech.
V mém emocionálním životě existují rovněž stereotypy. Smrt mé matky, když mi bylo pouhých deset let, mne naučila hrůze před opuštěním. Strach ze ztráty silného svazku způsobil, že důvěrnost a důvěra jsou pro mne obtížné. Po matce jsem ztratila Genevievu, otce a nyní, alespoň dočasně, Richarda. Pokaždé když se stereotyp znovu vyskytne, ožijí opět všechny chiméry minulosti. Když jsem se před dvěma dny probrečela ke spánku, uvědomila jsem si, že mi chybí nejen Richard, nýbrž i matka, Genevieve a můj báječný otec. Každou z těch ztrát jsem procítila opět od začátku. Tak dokážu pochopit, jak mohla má příhoda s Michaelem spustit Richardovy bolestné vzpomínky na Sarah.
Proces učení nikdy nekončí. Tady jsem, je mi jednačtyřicet a objevuji další stránku pravdy o vztazích mezi lidmi. Zřejmě jsem Richarda hluboce ranila. Nezáleží na tom, že neexistuje žádný logický podklad pro Richardovu obavu, že by mé spaní s Michaelem mohlo vést k odcizení mé náklonnosti k němu. Zde se nedá použít logika. Záleží na vnímání a na pocitech.
Zapomněla jsem, jak dokáže být osamělost zničující. Byli jsme s Richardem spolu pěl let. Možná neměl všechny přívlastky mého vysněného prince, byl však nádherný společník a je bezpochyby nejchytřejší lidskou bytostí, s níž jsem se setkala. Bylo by nezměrnou tragédií, kdyby se nikdy nevrátil. Trápím se, když si jen na okamžik pomyslím, že jsem ho možná viděla naposled.
V noci, když jsem obzvláště osamělá, si často čtu poezii. Od dob studia na univerzitě patří k mým oblíbencům Baudelaire a Eliot, ale posledních několik večerů jsem nalezla útěchu v básních Benity Garcii. Během jejího pobytu jako kadetky na Vesmírné akademii v Coloradu jí způsobila spoustu bolesti divoká vášeň k životu. Vrhala se do studia kosmonautiky a do náručí mužů kolem se stejným elánem. Když ji předvolali před disciplinární komisi kadetů pouze pro nespoutanou sexualitu a ne pro žádný jiný přestupek, uvědomila si, jak jsou muži schizofreničtí, co se týká sexu.
Většina literárních kritiků dává přednost jejímu prvnímu svazku poezie, nazvanému Sny mexického děvčete, který jí získal věhlas, když jí nebylo ještě dvacet, před vyzrálejší, méně lyrickou knihou básní, kterou publikovala v posledním roce na akademii. Když je Richard teď pryč a má mysl pořád zápasí s pochopením toho, co se opravdu během těchto posledních měsíců stalo, jsou to Benitiny básně nedospělé úzkosti a pochyb, jež ve mně rezonují. Její cesta k dospělosti byla velíce obtížná. I když její dílo zůstává bohaté na obrazy, Benita už není Pollyannou kráčející ruinami Uxmalu. Dnes jsem několikrát četla jednu z jejích básní z univerzity, která se mi obzvlášť líbí:
Šaty můj pokoj rozjasní
Jako květy pustinu po dešti
Přijdeš dnes v noci lásko má?
Vyber si nejsem lakomá
Pastelová jde ke knihám
Modrá a zelená k námluvám
Když přijde k ženě přítel muž
Ty myslíš na sex? Pak se tuž
Celá se zahalím do černé
Jak děvka co neřekne ne
V dětství jsem chtěla jinak žít
Ve snu mě princ přišel políbit
Pak mě vyvedl z bolesti
Jako v pohádce pro štěstí
V koleji jenom masky jsou
Ani šaty mi nepadnou
Statečně nesu tenhle kříž
I když mě stále urážíš
9
14. prosince 2205
Tuším, že bych měla oslavovat, mám však pocit, že jsem dosáhla Pyrrhova vítězství. Konečně jsem těhotná s Michaelem. Ale za jakou cenu! Pořád ještě nevíme nic o Richardovi a obávám se, že jsem se možná rovněž odcizila Michaelovi.
Michael i já jsme každý zvlášť akceptovali plnou zodpovědnost za Richardův odchod. Já jsem se vyrovnala se svou vinou, jak jsem nejlépe dokázala, uvědomila jsem si, že ji musím pustit z hlavy, mám-li být aspoň trochu prospěšnou matkou svým dcerám. Michael však reagoval na Richardův čin a svou vlastní vinu tím. že se ponořil do křesťanské zbožnosti. Pořád si čte aspoň dvakrát denně v Bibli. Modlí se před každým jídlem i po něm a často se neúčastní rodinných činností, aby mohl „komunikovat“ s Bohem. Slovo „pokání“ je v jeho slovníku momentálně velice významné.
Ve své znovuzrozené křesťanské horlivosti strhl Simone s sebou. Mé slabé protesty v podstatě ignoruje. Simone miluje Ježíšův příběh, i když nemůže mít víc než slabý pojem, čeho se vlastně týká. Obzvláště ji fascinují zázraky. Jako většina dětí nemá potíže s potlačením nevíry. Nikdy se neptá „jak“, když Ježíš kráčí po vodě nebo mění vodu na víno.
Mé poznámky nejsou zcela fér. Jsem pravděpodobně žárlivá na těsnou vazbu, která se mezi Michaelem a Simone vytvořila. Jako matka bych měla být potěšena, že se tak shodují. Aspoň mají jeden druhého. Ať se snažíme sebevíc, chudák Katie a já nejsme schopny dosáhnout hlubšího spojení.