Částí problému je, že Katie i já jsme obě ohromně tvrdohlavé. Ačkoliv je jí jenom dva a půl, chce už rozhodovat o svém životě. Projevuje se to i při nejjednodušších rozhodnutích, jako je třeba činnost plánovaná na dnešek. Od prvních dnů v Rámovi jsem připravovala rozvrhy pro každého v rodině. Nikdo jiný se se mnou nikdy vážně nepřel, ani Richard ne. Michael a Simone vždy přijmou, co doporučím — pokud je tam dost volného času.
Ale Katie je něco zcela jiného. Když dám do programu procházku nahoře v New Yorku před hodinou abecedy, chce změnit pořadí. Když naplánuji na oběd kuře, chce vepřové, nebo hovězí. Začínáme skoro každé ráno bojem o denní program. Když se jí nelíbí mé rozhodnutí, je rozmrzelá, špulí rty, nebo volá s pláčem „taťku“. Když volá Richarda, tak to doopravdy bolí.
Michael říká, že bych měla jejím přáním vyhovět. Trvá na tom, že je to jen přechodná fáze. Ale když mu namítnu, že ani Genevieve, ani Simone nikdy takové nebyly, jen se zasměje a pokrčí rameny.
Michael a já se ne vždy shodneme v rodičovském přístupu. Měli jsme několik zajímavých diskuzí o životě rodiny v našich bizarních podmínkách. Ke konci jednoho rozhovoru jsem byla trošku rozladěna jeho tvrzením, že jsem na děvčata „příliš přísná“, tak jsem nadhodila otázku náboženství. Zeptala jsem se Michaela, proč je pro něj tak důležité, aby se Simone naučila podrobnosti z Ježíšova života.
„Někdo musí pokračoval v tradici,“ řekl neurčitě.
„Takže ty věříš, že bude tradice, v níž lze pokračovat, že tedy nebudeme navždy neseni vesmírem a nezemřeme jeden po druhém v hrozné osamělosti?“
„Věřím, že Bůh má pro všechny lidské bytosti plán,“ odvětil.
„Jaký je však Jeho plán pro nás?“ zeptala jsem se.
„Nevíme. Nevíme o nic víc, než vědí ty miliardy lidí na Zemi, jaký je Jeho plán pro ně. Proces žití je hledáním Jeho plánu.“
Zavrtěla jsem hlavou a Michael pokračovaclass="underline" „Víš, Nicole, pro nás by to mělo být mnohem snadnější. Jsme daleko méně rozptylováni. Nemáme žádnou výmluvu, abychom se vzdálili od Boha. Proto si tak těžce odpouštím své dřívější zaujetí jídlem a historií umění. V Rámovi musí lidé vyvinout velké úsilí, aby vyplnili svůj čas něčím jiným než modlitbou a zbožností.“
Připouštím, že mne jeho jistota někdy vyvádí z míry. V našich nynějších podmínkách se život Ježíše nejeví o nic významnější než život Attily nebo jakéhokoliv jiného člověka, který kdy žil na té dva světelné roky vzdálené planetě. My už nejsme částí lidského rodu. Jsme buď odsouzeni k zániku, nebo jsme začátkem něčeho, co bude v podstatě nový druh. Zemřel Ježíš rovněž pro všechny naše hříchy, pro hříchy těch, kdo už nikdy neuvidí Zemi?
Kdyby Michael nebyl katolík a od dětství naprogramovaný v náklonnosti k plození, nikdy bych ho nepřesvědčila, aby počal dítě.
Měl sto důvodů, proč to není správné. Ale nakonec, možná proto, že jsem narušovala jeho noční modlitby svými neustávajícími pokusy přesvědčit ho, souhlasil. Varoval mne, že to s vysokou pravděpodobností „nikdy nepůjde“ a že „nebere žádnou zodpovědnost“ za mé zklamání.
Trvalo nám tři měsíce, než jsme udělali embryo. Během prvních dvou ovulací jsem nebyla schopna ho vzrušit. Snažila jsem se smíchem, tělesnými masážemi, hudbou, jídlem — vším uvedeným v článcích o impotenci. Jeho vina a napětí byly vždy silnější než má horlivost. Řešení nakonec přinesla fantazie. Když jsem Michaelovi jedné noci navrhla, aby si představil, že jsem jeho žena Kathleen, byl konečně schopen udržet erekci. Mysl je doopravdy úžasný výtvor.
I s fantazií nebylo snadné milovat se s Michaelem. Za prvé, je asi nelaskavé to říkat, ale jeho samotné přípravy stačí na to, aby kterákoliv obyčejná žena ztratila náladu. Těsně předtím, než se svlékne, se vždy pomodlí. Kvůli čemu se modlí? Moc ráda bych znala odpověď.
První muž Eleonory Aquitánské, francouzský král Ludvík VII., byl vychován jako mnich a králem se stal jen náhodou. V románu mého otce o Eleonoře je dlouhý vnitřní monolog, v němž si stěžuje na milování „obklopené vážností, pietou a hrubým suknem cisterciáků“. Toužila po veselí a smíchu v ložnici, po oplzlých řečech a chlípné vášni. Chápu, proč se s Ludvíkem rozvedla a vzala si Jindřicha Plantageneta.
Takže jsem těhotná chlapcem (doufám), který přinese našim potomkům genetickou změnu. Byl to docela boj a téměř určitě nestál za to. Kvůli mé touze mít Michaelovo dítě Richard odešel a Michael není, alespoň dočasně, už blízkým přítelem a společníkem, kterým byl během prvních pěli let v Rámovi. Za svůj úspěch jsem zaplatila. Teď musím doufat, že tato kosmická loď má opravdu svůj cíl.
1. března 2206
Dnes ráno jsem zopakovala částečný genomový test. abych ověřila své původní výsledky. Už o tom není pochyb. Naše nenarozené dítě má určitě Whittinghamův syndrom. Naštěstí nemá žádné další zjistitelné vady, ale Whittingham je dost zlý.
Když jsme byli chvilku po snídani sami, ukázala jsem údaje Michaelovi. Nejdříve nepochopil, co mu říkám, ale když jsem užila slova „zaostalé“, reagoval okamžitě. Viděla jsem, že si představuje dítě, které se o sebe nebude umět vůbec postarat. Jeho obavy se rozptýlily jen částečně, když jsem mu vysvětlila, že Whittingham není nic jiného než neschopnost učit se, prostá vada správné funkce elektrochemických procesů v mozku.
Když jsem minulý týden prováděla první částečný genomový test, měla jsem podezření na Whittinghama, protože však existovala možnost dvojznačnosti výsledků, nic jsem Michaelovi neřekla. Než jsem odebrala druhý amniotický vzorek, chtěla jsem shrnout, co je o situaci známo. Má lékařská encyklopedie však neobsahovala dost informací, aby mne uspokojila.
Dnes odpoledne, když Katie usnula, jsme s Michaelem požádali Simone, aby si v dětském pokoji aspoň hodinu četla. Náš dokonalý anděl ochotně poslechl. Michael byl mnohem klidnější než ráno. Uznal, že byl nejdříve zdrcen zprávou o Benjym (Michael chce dát dítěti jméno Benjamin Ryan O'Toole, po svém dědovi). Zjevně četba Jobovy knihy sehrála hlavní roli a pomohla mu opět získat perspektivu.
Vysvětlila jsem Michaelovi, že Benjyho myšlenkový vývoj bude pomalý a obtížný. Utěšilo ho však, když jsem mu řekla, že mnozí z takto postižených dosáhli po dvacetileté výchově nakonec úrovně dvanáctiletých. Ujistila jsem ho, že vada není provázena žádnými tělesnými příznaky jako v případě Downova syndromu. Protože Whittingham je blokovaný rys, je malá pravděpodobnost, že možní potomci budou ovlivněni před třetí generací.
„Dá se nějak zjistit, kdo z nás má syndrom ve svých genech?“ zeptal se Michael, když jsme se blížili konci rozhovoru.
„Ne,“ odpověděla jsem. „Tato choroba se velice obtížně izoluje, protože zřejmě pochází z několika různých defektních genů. Přímá diagnóza je možná jedině tehdy, když je syndrom aktivní. Ani na Zemi nebyly pokusy identifikovat nosiče úspěšné.“
Řekla jsem mu, že od první diagnózy choroby v roce 2068 nebyly objeveny téměř žádné případy v Africe ani v Asii. Byl to hlavně neduh bílé rasy s nejvyšší frekvencí výskytu v Irsku. Řekla jsem si, že Michael by tyto informace zjistil dost brzy (jsou v hlavním článku v lékařské encyklopedii, kterou teď čte), a nechtěla jsem, aby se cítil hůř než nyní.