Nad naší norou je ostrovní město plné záhadných mrakodrapů, které nazýváme New York. Je obklopeno zamrzlým mořem, které opisuje kruh v této ohromné lodi a dělí ji na poloviny. Právě teď, podle výpočtů tvého otce, jsme uvnitř Jupiterovy oběžné dráhy (ačkoliv ten velký plynový míč je daleko na druhé straně Slunce) a letíme po hyperbolické dráze, která nakonec úplně opustí Sluneční soustavu. Nevíme, kam směřujeme. Nevíme, kdo postavil tuto kosmickou loď, ani proč ji postavil. Víme, že na palubě jsou další cestující, ale vůbec netušíme, odkud pocházejí, a navíc máme důvod k podezření, že aspoň někteří z nich mohou být vůči nám nepřátelsky naladění.
Znovu a opět sledovaly mé myšlenky v posledních dvou dnech stejné schéma. Pokaždé jsem dospěla ke stejnému skličujícímu závěru: Je neodpustitelné, že jsme my, dospělí zralí lidé, aspoň podle všech obvyklých parametrů, přivedli bezmocnou a nevinnou bytost do prostředí, které tak málo chápeme a nad nímž nemáme vůbec žádnou kontrolu.
Dnes časně ráno, jakmile jsem si uvědomila, že mám sedmatřicáté narozeniny, jsem začala plakat. Z počátku byly slzy tiché a nezvučné, jak mi však zaplavily mysl vzpomínky na všechny minulé narozeniny, změnily se na hluboké vzlyky. Cítila jsem prudkou, bolestivou lítost, nejen nad Simone, nýbrž i nad sebou. A když jsem si připomněla naši rodnou nádhernou modrou planetu a nedokázala si ji představit v Simoniině budoucnosti, kladla jsem si neustále stejnou otázku. Proč jsem porodila dítě uprostřed tohoto zmatku?
Už je tady zase to slovo. Jedno z Richardových oblíbených. V jeho slovníku má zmatek prakticky neomezené použití. Cokoliv, co je chaotické nebo se nedá ovládat, ať je to technický problém nebo domácí krize (třeba manželka vzlykající v silné poporodní depresi), označuje jako zmatek.
Muži mi dnes ráno moc nepomohli. Jejich marné pokusy, abych se cítila lépe, jenom prohloubily mou sklíčenost. Proč skoro každý muž, když musí čelil nešťastné ženě, okamžitě předpokládá, že její stav je v nějakém vztahu k němu? Nejsem vlastně spravedlivá. Michael měl už tři děti a ví něco o pocitech, které zažívám. Většinou se mě jen ptal, co může udělat, aby mi pomohl. Ale Richard byl mými slzami úplně zničený. Vyvedlo ho z míry, když se probudil a slyšel mě plakat. Zpočátku si myslel, že mě něco hrozně bolí. Maličko se uklidnil, když jsem mu vysvětlila, že mám jednoduše depresi.
Nejdřív se ujistil, že za mou náladu nenese odpovědnost, pak poslouchal mlčky, zatímco jsem vyjadřovala své obavy o Simoniinu budoucnost. Připouštím, že jsem byla trochu přepjatá, ale zdálo se, že nepochopil nic z toho, co jsem říkala. Neustále opakoval totéž — že Simoniina budoucnost není o nic víc nejistá než naše vlastní — byl přesvědčený, že až pochopím, že neexistuje žádný logický důvod, abych byla tak utrápená, tak má deprese zmizí. Nakonec, po více než hodině mimoběžné komunikace, dospěl Richard správně k závěru, že mi nepomůže, a rozhodl se nechat mě o samotě.
(O šest hodin později.) Cítím se teď lépe. Do konce mých narozenin zbývají ještě tři hodiny. Měli jsme večer malou oslavu. Právě jsem nakrmila Simone a teď leží vedle mne. Michael nás opustil asi před patnácti minutami, šel do svého pokoje dole v hale. Richard usnul pěl minut poté, co položil hlavu na polštář. Strávil celý den tím, že na mou žádost pracoval na nějakých zlepšených plenkách.
Richarda baví trávit čas dohlížením na naši interakci s Rámany (a jejím zaznamenáváním), nebo s kýmkoliv, kdo ovládá počítače, které aktivujeme pomocí klávesnice v našem pokoji. Nikdy jsme neviděli nikoho nebo nic v temném tunelu bezprostředně za černým panelem. Takže nevíme jistě, jsou-li tam vzadu tvorové, kteří odpovídají na naše žádosti a příkazy, aby jejich továrny vyrobily naše podivné předměty, ale je praktické nazývat naše hostitele a dobrodince Rámany.
Naše komunikace s nimi je zároveň složitá i prostá. Je komplikovaná, protože s nimi mluvíme pomocí obrázků na černém monitoru a přesných kvantitativních matematických, fyzikálních a chemických vzorců. Je prostá, protože věty, kterými s nimi komunikujeme pomocí klávesnice, jsou syntakticky úžasně jednoduché. Nejčastěji používáme věty: „Rádi bychom“ nebo „chceme“ (nemůžeme ovšem znát přesný překlad našich požadavků a pouze předpokládáme, že jsme zdvořilí — možná aktivujeme instrukce ve tvaru nezdvořilých příkazů začínajících: „Dejte mi“), po nichž následuje podrobný popis toho, co bychom rádi dostali.
Nejobtížnější částí je chemie. Jednoduché předměty denní potřeby, jako je mýdlo, papír a sklo, jsou chemicky vyjádřené velice složitě a ohromně obtížně se přesně stanovují pomocí množství a druhu chemických sloučenin. Richard při práci s klávesnicí a černou obrazovkou zjistil, že někdy musíme také načrtnout výrobní postup včetně teplotních poměrů, nebo dostaneme něco zcela nepodobného tomu, co jsme požadovali. Formulaci požadavku provází spousta pokusů a neúspěchů. Zpočátku to byla velice neúčinná a zdrcující interakce. Všichni tři jsme litovali, že jsme si nezapamatovali víc ze středoškolské chemie. Naše neschopnost dosáhnout uspokojivého pokroku při opatřování věcí denní potřeby byla ve skutečnosti jedním z katalyzátorů k Velkému výletu, jak to Richard rád nazývá, který muži podnikli před čtyřmi měsíci.
Tehdy byla venkovní teplota nahoře v New Yorku a rovněž v ostatních částech Rámy už pět stupňů pod bodem mrazu a Richard se přesvědčil, že Válcové moře opět pevně zamrzlo. Vzrůstala ve mně obava, že na narození dítěte nebudeme pořádně připraveni. Trvalo nám moc dlouho, než jsme něčeho dosáhli. Například získání a zabudování fungujícího záchodu si vyžádalo měsíc trvajícího úsilí a výsledek pořád není uspokojující. Naším hlavním problémem bylo většinou to, že jsme našim hostitelům dávali nedostatečné specifikace. Někdy však byly potíže způsobeny Rámany. Několikrát nás informovali pomocí našeho vzájemného jazyka matematických a chemických symbolů, že nedokáží vyrobit daný předmět v čase, který jsme jim k tomu vymezili. Richard nám tedy jednoho rána oznámil, že opustí naše doupě a pokusí se dostat se k zakotvené vojenské lodi z naší Newtonovy expedice. Chtěl přinést klíčové složky vědecké databáze uchované v počítačích na lodi (to by nám nesmírně pomohlo při formulaci našich požadavků Rámanům), ale také přiznal, že má hroznou chuť na nějaké slušné jídlo. Dařilo se nám udržet se zdraví a naživu pomocí chemických koncentrátů dodávaných Rámany. Většina jejich stravy však byla bud' bez chuti, nebo nechutná.
Zcela poctivě řečeno, naši hostitelé reagovali na naše požadavky korektně. Ačkoliv jsme obecně věděli, jak chemicky popsat podstatné komponenty nezbytné pro naše těla, nikdo z nás nikdy nestudoval detailně komplexní biochemický proces, k němuž dochází, když něco chutnáme. V počátečních dnech bylo jídlo nutností, nikdy radostí. Často bylo patlaninu obtížné, pokud ne nemožné, spolknout. Několikrát nám bylo po jídle špatně od žaludku.
Strávili jsme většinu dne diskutováním o všech pro a proti týkajících se Velkého výletu. Právě jsem prožívala fázi pálení žáhy, která je v těhotenství obvyklá, a cílila jsem se dost spatně. I když mne netěšilo pomyšlení, že zůstanu v doupěti sama, zatímco oba muži pojedou po ledu, najdou vozidlo, překonají Hlavní rovinu a pak půjdou nebo vyšplhají mnoho kilometrů k táboru Alfa, uvědomila jsem si, že existuje mnoho možností, jak si mohou vzájemně pomáhat. Souhlasila jsem také s tím, že cesta jen jednoho muže by byla pošetilá.