Když jsem si otřela oči a otevřela je, ve dveřích do muzea stál oktopavouk. Momentálně se nehýbal, jako by pozoroval znovushledání matky s dcerou. Stála jsem ohromena, zalita vlnou emocí od radosti až k úplné hrůze.
Katie vycítila můj strach. „Nedělej si starosti, mami.“ řekla a dívala se přes rameno na oktopavouka. „Neublíží ti. Chce se jenom dívat. Byl už mnohokrát blízko u mě.“
Má hladina adrenalinu dosáhla absolutního maxima. Oktopavouk pořád stál (nebo seděl, nebo cokoliv, co oktopavouci dělají, když se nepohybují) ve dveřích. Jeho velká černá hlava, téměř koule, seděla na těle. které se u podlahy rozšiřovalo do osmi černě a zlatě pruhovaných chapadel. Ve středu hlavy měl dvě rovnoběžné prohlubeniny umístěné symetricky kolem neviditelné osy, která vedla seshora dolů. Přesně uprostřed mezi těmito dvěma důlky, asi metr nad podlahou, měl podivuhodnou čtvercovou čočkovou strukturu o straně deset centimetrů, kterou tvořila želatinová kombinace čar mřížky a tekutého černého a bílého materiálu. Zatímco na nás oktopavouk upřeně hleděl, v čočkách se to hemžilo aktivitou.
Na hlavě mezi prohlubeninami se nacházely další orgány, jak nad čočkami, tak pod nimi, neměla jsem však čas, abych je studovala. Oktopavouk se k nám v místnosti blížil a přes Katiino ujišťování jsem se začala strachy třást. Kartáčový zvuk vydávaly brvám podobné chomáče na spodku chapadel, když se pohybovaly po podlaze. Vysokofrekvenční kňučení vycházelo z malého otvoru v dolní části pravé strany hlavy.
Strach mi na několik sekund zastavil myšlenkové pochody. Když se stvoření blížilo, převážila má přirozená reakce prchnout. Naneštěstí v této situaci byla k ničemu. Nebylo kam utéci.
Oktopavouk se zastavil až ve vzdálenosti pouhých pěti metrů. Postavila jsem Katie ke stěně a stála mezi ní a oktopavoukem. Zvedla jsem ruku. V záhadné čočce propukla lavina aktivity. Dostala jsem náhle nápad. Sáhla jsem do kombinézy a vytáhla svůj počítač. Třesoucími se prsty (oktopavouk zvedl před čočku dvě chapadla — zpětně si kladu otázku, zda si nemyslel, že vytáhnu zbraň) jsem vyvolala na monitor obraz Richarda a vystrčila ho směrem k oktopavoukovi.
Když jsem se dále nehýbala, stvoření pomalu položilo svá obranná chapadla na podlahu. Zíralo na monitor téměř celou minutu a potom, k mému úžasu, mu kolem hlavy přeběhla zářivě fialově zbarvená vlna začínající na hraně prohlubeniny. Tuto fialovou následoval po několika sekundách duhový vzor červené, modré a zelené, každý pruh jiné šířky, který také vyšel ze stejného zdroje a po oběhnutí hlavy skončil v rovnoběžném důlku vzdáleném téměř tři sta šedesát stupňů.
Katie i já jsme na něj zíraly v posvátné bázni. Oktopavouk zvedl jedno chapadlo, ukázal na monitor a zopakoval širokou fialovou vlnu. Okamžik později, stejně jako předtím, se objevil stejný duhový vzor.
„Mluví k nám, mami,“ zašeptala Katie.
„Myslím, že máš pravdu.“' přisvědčila jsem. „Ale nemám tušení, co říká.“
Po čekání, které se zdálo nekonečné, začal oktopavouk couvat ke vchodu a chapadlem nás pobízel, abychom ho následovaly. Neměl už žádné barevné pásy. Držely jsme se s Katie za ruce a opatrně šly za ním. Katie se začala rozhlížet kolem a všimla si poprvé fotografií na stěně. „Podívej se mami,“ řekla, „mají obrázky naší rodiny.“
Umlčela jsem ji a řekla jí, ať dává pozor na oktopavouka. Ten ustoupil do tunelu a směřoval ke svislé chodbě s hřeby a spodním chodbám. To nám dalo možnost, kterou jsme potřebovaly. Zvedla jsem Katie, řekla jí, ať se pořádně drží, a běžela jsem nejvyšší rychlostí tunelem. Má chodidla se skoro nedotýkala podlahy, dokud jsem nebyla na rampě a zpět v New Yorku.
Michael byl nadšený, když uviděl Katie, i když si velice bral k srdci (což já činím pořád), že ve stěnách a stropech našeho obydlí jsou skryté kamery. Nikdy jsem Katie pořádně nesjela za to, že odešla sama — příliš se mi ulevilo, že jsem ji vůbec našla. Katie řekla Simone, že zažila „nádherné dobrodružství“ a že oktopavouk byl „hodný“. Takový je dětský svět.
4. února 2209
Ach, radost ze všech největší! Našli jsme Richarda! Ještě je naživu! Ale jen taktak, protože je v hlubokém kómatu a má vysokou horečku, je však nicméně naživu.
Katie a Simone ho našly dnes ráno, ležel necelých patnáct metrů od otvoru do našeho doupěte. My tři jsme měly naplánováno hrát fotbal na náměstí a byly jsme připraveny k odchodu, když mne Michael zavolal kvůli něčemu zpět. Řekla jsem děvčatům, aby na mne počkala u vchodu do doupěte. Když začala obě po několika minutách vřískat, myslela jsem si. že se stalo něco hrozného. Vyběhla jsem po schodech a okamžitě jsem spatřila Richardovo komatózní tělo.
Nejdříve jsem se bála, že je Richard mrtvý. Lékař ve mně začal ihned pracovat, kontrolovala jsem projevy životních funkcí. Když jsem ho prohlížela, visela na mně děvčata očima. Obzvláště Katie. Pořád a pořád opakovala: „Je taťka naživu? Ach, mami, udělej něco. ať je taťka v pořádku.“
Když jsem se utvrdila, že je v komatu, pomohli mi ho Michael a Simone snést po schodech. Zavedla jsem mu vpichem sadu biometrických sond a sleduji neustále jejich údaje.
Sundala jsem mu šaty a prohlédla ho od hlavy až k patě. Má nějaké jizvy a podlitiny, které dříve neměl, ale to se dá po tak dlouhé době čekat. Počet krvinek má kupodivu blízký normálu — u bílých krvinek bych očekávala při téměř čtyřicetistupňové horečce abnormality.
Po podrobném prohlédnuli Richardova oblečení nás čekalo další velké překvapení. V kapse u saka jsem mu našla shakespearovské roboty, prince Jindru a Falstaffa, kteří zmizeli před devíti roky v podivném světě pod chodbou s hřeby, který jsme považovali za doupě oktopavouků. Richard je nějak musel přesvědčit, aby mu jeho společníky vrátili.
Sedím zde vedle Richarda teď už sedm hodin. Ráno tady většinu času byli i další členové rodiny, ale poslední hodinu jsme zůstali sami. Pásla jsem se očima na jeho tváři nepřetržitě celé minuly, hladila jsem ho na krku, ramenou a na zádech. Když jsem se ho dotýkala, vybavila se mi záplava vzpomínek a oči jsem měla často plné slzí. Už jsem nevěřila, že ho opět uvidím a budu se ho dotýkat. Ach. Richarde, vítej doma. Vítej doma u své ženy a rodiny.
12
13. dubna 2209
Měli jsme neuvěřitelný den. Hned po obědě, když jsem seděla vedle Richarda a rutinně kontrolovala celou jeho biometrii, se mne Katie zeptala, zda si může hrát s princem Jindrou a Falstaffem. „Samozřejmě,“ řekla jsem jí bez přemýšlení. Byla jsem si jista, že robůtci nefungují, a mám-li říct pravdu, chtěla jsem se jí zbavit, abych mohla zkusit jiný postup, kterým bych Richarda vyvedla z komatu.
Nikdy jsem neviděla koma, které by aspoň zdaleka připomínalo Richardovo. Většinu času má otevřené oči a občas se zdá, že dokonce sleduje předmět ve svém zorném poli. Neprojevuje však žádné jiné známky života ani vědomí. Nikdy se mu nepohne žádný sval. Použila jsem celou řadu různých stimulantů, některé mechanické, většinou chemické, ve snaze doslat ho z komatózního stavu. Žádný z nich nezabral. Proto jsem nebyla připravena na to, co se stalo dnes. Asi deset minut po odchodu Katie jsem slyšela z dětského pokoje vycházet podivnou směsici hlasů. Opustila jsem Richarda a šla do chodby. Než jsem došla do dětského pokoje, změnil se divný šum na úsečnou řeč s velice podivným rytmem. „Nazdar,“ řekl hlas. který zněl. jako by přicházel ze dna studny. „Jsme mírumilovní. Zde je váš muž.“