Představení skončilo, obecenstvo odešlo. Nicole stoupala po točitých schodech vedoucích do věže, kde skutečná Spící krasavice upadla do komatu. Čtrnáctiletá běžela po schodech, smála se, otce nechala daleko za sebou.
Otevřela dveře a pohlédla do Aurořina pokoje. Nicole zatajila dech a zírala na nádherné zařízení, na postel s nebesy, bohatě malované truhly. Všechno v tom pokoji bylo bílé. Bylo to nádherné. Nicole se ohlédla po spící dívce a zalapala po dechu. Na posteli v bílých šatech ležela ona, Nicole!
Srdce jí zuřivě bušilo, když zaslechla zvuk otvíraných dveří a kroky blížící se pokojem k ní. Její oči zůstaly zavřené, když jí do nosu vnikla vůně jeho mátového dechu. To je on, řekla si vzrušeně. Něžně ji políbil na rty. Nicole měla pocit, že letí na nejměkčím obláčku. Kolem sebe slyšela hudbu. Otevřela oči a spatřila ve vzdálenosti jen několika centimetrů Henryho usmívající se tvář. Vztáhla k němu ruce a on ji políbil opět, tentokrát vášnivě, jak líbá muž ženu.
Nicole mu polibek oplatila, nic si nešetřila, dovolila polibku říci mu, že je jeho. Ale on se odtáhl. Její speciální princ se mračil. Ukázal na její tvář. Pak pomalu couval a odešel z pokoje.
Začínala právě plakat, když sejí do snu vetřel vzdálený zvuk. Otvíraly se dveře, do místnosti vnikalo světlo. Nicole zamrkala, potom opět zavřela oči, aby si je chránila před světlem. Komplikovaná sada ultratenkých drátků z materiálu podobného umělé hmotě, které měla připojené k tělu, se automaticky svinula do schránek po obou stranách plachtové rohože, na níž spala.
Nicole se probouzela velmi pomalu. Sen byl ohromně živý. Pocit zoufalství nezmizel tak rychle jako sen. Snažila se odehnat jej připomenutím si, že nic z toho, co sejí zdálo, nebylo doopravdy.
„Budeš tady ležet věčně?“ Dcera Katie, která spala vlevo vedle ní, byla už vzhůru a skláněla se nad ní.
Nicole se usmála. „Ne,“ řekla. „ale připouštím, že jsem pořádně grogy. Byla jsem uprostřed snu… Jak dlouho jsme tentokrát spaly?“
„Bez jednoho dne pět týdnů,“ odpověděla z druhé strany Simone. Její starší dcera seděla, bezděky si urovnávala své dlouhé vlasy, které se jí během testu rozcuchaly.
Nicole mrkla na hodinky, ověřila si, že Simone má pravdu, a sedla si. Zívla. „Tak co, jak se cítíte?“ zeptala se obou děvčat.
„Plná energie,“ zubila se jedenáctiletá Katie. „Chci běhat, skákal, zápasit s Patrickem… Doufám, že toto byl náš poslední dlouhý spánek.“
„Orel říkal, že by měl být,“ odpověděla Nicole. „Doufají, že už budou mít dost údajů.“ Zasmála se. „Orel říká, že ženy je obtížnější pochopit — vzhledem k divokým periodickým změnám v našich hormonech.“
Nicole vstala, protáhla se a políbila Katie. Pak se sklonila a objala Simone. Ačkoliv jí nebylo ještě čtrnáct, byla Simone téměř tak velká jako Nicole. Byla to pozoruhodná mladá žena s tmavě hnědým obličejem a měkkýma, citlivýma očima. Simone vždy vypadala klidná a vyrovnaná, což kontrastovalo s neposedností a netrpělivostí Katie.
„Proč s námi nedělala ten lest i Ellie?“ ptala se Katie trochu hádavě. „Je také děvče, ale zdá se, že nikdy nemusí nic dělat.“
Nicole objala Katie kolem ramen a všechny tři šly ke dveřím a světlu. „Jsou jí teprve čtyři a podle Orla je moc malá, aby jim dala nějaké kritické údaje, které ještě potřebují.“
V malé osvětlené hale hned vedle pokoje, kde pět týdnů spaly, si oblékly své přiléhavé kombinézy, průhledné přilby a galoše, které jim kotvily nohy k podlaze. Nicole pečlivě překontrolovala obě děvčata, než aktivovala vnější dveře oddělení. Nemusela si dělat starosti. Dveře by se neotevřely, kdyby některá z nich nebyla připravena na změny okolního prostředí.
Kdyby Nicole a její dcery neviděly velkou místnost vedle jejich oddělení už několikrát předtím, zastavily by se v úžasu a několik minut by zíraly. Před nimi se rozkládal rozlehlý prostor, aspoň sto metrů dlouhý a padesát metrů široký. Strop nad nimi, vyplněný řadami světel, se nacházel ve výšce kolem pěti metrů. Místnost vypadala jako kombinace nemocničního operačního sálu a výrobny polovodičů na Zemi. Nebyly v ní žádné přepážky ani kóje, které by ji dělily na oddělení, přešlo byly jasně různým částem přiděleny odlišné úkoly. V místnosti panoval čilý ruch — roboti buď analyzovali data z jedné sady testů. nebo připravovali další novou sadu. Do místnosti ústila jednotlivá oddělení, jako to, v němž pět týdnů spaly Nicole, Simone a Katie, v nichž se prováděly „pokusy“.
Katie šla k nejbližšímu oddělení vlevo. Bylo umístěno za rohem a zavěšeno na stěně a stropu podél dvou kolmých os. Displej zabudovaný vedle kovových dveří ukazoval velkou matici údajů (jak se dalo předpokládat) zapsanou v nějakém bizarním klínovitě vyhlížejícím písmu.
„Nebyly jsme naposled v tomhle?“ ptala se Katie a ukazovala na oddělení. „Není to tohle místo, kde jsme spaly na té podivné bílé pěně a cítily takový tlak?“
Její otázka byla vyslána do přilby matky a sestry. Nicole i Simone přikývly, polom se připojily ke Katie a hleděly na nesrozumitelnou obrazovku.
„Tvůj otec si myslí, že se snaží najít způsob, jak bychom mohly prospat celý urychlovací režim trvající několik měsíců.“ řekla Nicole. „Orel tuto domněnku ani nepotvrdil, ani nepopřel.“
I když tři ženy podstoupily v léto laboratoři společně čtyři samostatné testy, žádná z nich nikdy neviděla žádné formy života ani inteligence, kromě asi tuctu mechanických mimozemců, kteří zřejmě vše řídili. Lidé těmto tvorům říkali „špalíčkoví roboti“, protože tato stvoření byla kromě válcových „nohou“ umožňujícím jim koulet se po podlaze udělána z pravoúhlých pevných kusů, které vypadaly jako špalíčky, s nimiž si hrají děti na Zemi.
„Co myslíš, proč jsme nikdy neviděly nikoho z Jiných?“ zeptala se nyní Katie. „Myslím tady. Vidíme je na sekundu nebo dvě v Trubici a to je všechno. Víme, že tu jsou — nejsme jediní, koho testují.“
„Tato místnost má pečlivě připravený rozvrh,“ odvětila Nicole. „Je zřejmé, že jsme neměly Jiné vidět, jedině při míjení.“
„Ale proč? Orel by měl…“ trvala Katie na svém.
„Promiň,“ přerušila ji Simone. „Ale myslím, že Velký Špalík jde za námi.“
Největší ze špalíčkových robotů obvykle zůstával ve čtvercové řídící části ve středu místnosti a sledoval všechny probíhající pokusy. V tomto okamžiku se k nim blížil po jednom z pruhů vytvářejících v místnosti mříž.
Katie šla k dalšímu oddělení vzdálenému asi dvacet metrů. Podle pracujícího monitoru bylo zřejmé, že uvnitř probíhá experiment. Znenadání zabušila rukou v rukavici silné na kov.
„Katie!“ vykřikla Nicole.
„Přestaň s tím,“ vyšlo téměř současně z Velkého Špalíku. Byl od nich asi padesát metrů a rychle se blížil. „To nesmíš dělat,“ řekl perfektní angličtinou.
„A co mi za to uděláš?“ ptala se Katie vzdorovitě, když Velký Špalík v celé své velikosti pěti metrů čtverečných, ignoroval Nicole a Simone a mířil k mladé dívce. Nicole běžela chránit svou dceru.
„Nyní musíte odejít,“ prohlásil Velký Špalík tyčící se nad Nicole a Katie ze vzdálenosti dvou metrů. „Váš test skončil. Východ je tam, kde blikají světla.“
Nicole chytila Katie pevně za paži a ta ji zdráhavě doprovázela k východu. „Ale co by udělali.“ pokračovala vzdorovitě, „kdybychom se rozhodly zůstat tu, dokud neskončí další experiment? Kdo ví? Možná je tam právě teď jeden z našich oktopavouků. Proč nám nikdy nedovolí setkat se s někým jiným?“