Richard si byl docela jist, že vozidlo bude ještě funkční, ale při pomyšlení na sedačkovou lanovku nehýřil optimizmem. Dlouho jsme diskutovali o tom, zda nedošlo na Newtonově vojenské lodi k poškození, když byla vně Rámy vystavena výbuchům jaderných střel, které pronikly síťovým obalem. Protože nebylo vidět žádné strukturální poškození (pomocí výstupů senzorů Rámy jsme se několikrát během uplynulých měsíců dívali na obraz Newtonovy vojenské lodi na obrazovce), dohadoval se Richard, že Ráma svým zvláštním kokonem uchránil loď před jadernými výbuchy, takže nemuselo dojít ani uvnitř k žádnému radiačnímu poškození.
Naše vyhlídky se mi nezdály moc optimistické. Pracovala jsem s inženýry životního prostředí na návrzích stínění kosmických lodí a byla jsem si vědoma náchylnosti všech subsystémů k radiačnímu poškození. Ačkoliv jsem si myslela, že vědecká databáze bude s velkou pravděpodobností nepoškozená (jak její procesor, tak všechny paměti byly vyrobeny z radiačně odolných součástek), byla jsem si téměř jista, že zásoba potravin bude kontaminována. Vždy jsme si uvědomovali, že naše balíčkovaná strava je uložena v poměrně nechráněném místě. Před startem se vyskytly dokonce jisté obavy, že při neočekávané sluneční erupci by mohla vzniknout taková radiace, že by potravu zcela znehodnotila.
Nebála jsem se zůstat sama několik dnů nebo týden, tedy předpokládanou dobu cesty k vojenské lodi a zpět. Více jsem se strachovala možnosti, že by se jeden z nich nebo oba nemuseli vrátit. Nebyla to jen otázka oktopavouků (Tak jsme začali nazývat ony podivné tvory, jejichž zvuk podobný škrábání kartáčů nám tak naháněl hrůzu.), nebo nějakých jiných nepřátel, kteří mohli obývat tento nezměrný kosmický koráb s námi. Bylo rovněž nutné zvažovat důsledky nejistého prostředí. Co kdyby Ráma náhle začal manévrovat? Co kdyby došlo k nějaké nečekané nešťastné události a oni se nemohli vrátit do New Yorku?
Richard a Michael mne ujistili, že nebudou vůbec riskovat, že jenom dojdou k vojenské lodi a vrátí se. Odešli hned po rozbřesku dvacetiosmihodinového dne Rámy. Bylo to poprvé, kdy jsem byla sama od té doby, co jsem spadla v New Yorku do jámy Nebyla jsem ovšem doopravdy sama. Mohla jsem v sobě cítit Simone jak kope. Je to úžasný pocit nosit v sobě dítě. Ve vědomí, že uvnitř člověka je další živý tvor, je něco nepopsatelně krásného. Zvláště proto, že dítě tvoří z velké částí jeho vlastní geny. Je to škoda, že muži nemohou zažít těhotenství. Možná by pochopili, proč nám ženám tolik záleží na budoucnosti.
Třetí den, počítáno podle zemských dní, po odchodu mužů u mne vypukla těžká forma ponorkové nemoci. Rozhodla jsem se vylézt z našeho doupěte a projít se kolem New Yorku. V Rámovi byla tma, ale byla jsem tak neklidná, že jsem přesto vyšla ven. Vzduch byl docela chladný. Zapnula jsem si těžkou leteckou bundu přes vyklenuté břicho. Šla jsem jen několik minut, když jsem uslyšela vzdálený zvuk. Přeběhl mi mráz po zádech a okamžitě jsem se zastavila. Adrenalin se zjevně vlil rovněž do Simone, protože silně kopala, zatímco já jsem pozorně naslouchala. Za minutu jsem zase uslyšela šramot připomínající zvuk kartáčů tažených po kovovém povrchu a doprovázený vysokofrekvenčním kňučením. Zvuk se nedal s ničím zaměnit: po New Yorku se určitě toulal oktopavouk. Rychle jsem se vrátila do doupěte a čekala, až v Rámovi nastane úsvit.
Po rozednění jsem se vrátila do New Yorku a potulovala se po okolí. Když jsem se doslala do blízkosti té podivné stodoly, kde jsem spadla do jámy, začala jsem pochybovat o našem závěru, že oktopavouci vycházejí pouze v noci. Richard od začátku tvrdil, že jsou to noční tvorové. Během prvních dvou měsíců poté, co jsme minuli Zemi, a než jsme si sestrojili ochrannou mříž, která brání nezvaným návštěvníkům dostat se do našeho doupěte, rozestavěl Richard řadu jednoduchých přijímačů (ještě nezdokonalil svou schopnost specifikovat Rámanům elektronické součástky) kolem příkopu oktopavoučí nory a utvrdil se, že vylézají nahoru jen v noci. Nakonec oktopavouci objevili všechny jeho monitory a zničili je, ale ne dříve, než Richard získal, jak věřil, nezvratná data podporující jeho hypotézu.
Richardův závěr mne však neuspokojil, když jsem náhle uslyšela hlasitý a zcela neznámý zvuk přicházející ze směru našeho doupěte. V té době jsem stála uvnitř stodoly a dívala se do jámy, kde jsem před devíti měsíci téměř zemřela. Pulz se mi okamžitě zrychlil a roztřásla jsem se vzrušením. Nejvíce mne znepokojilo to, že zvuk se ozýval z míst mezi mnou a mým domovem v Rámovi. Plížila jsem se opatrně k zdroji zvuku podél stěn budov a rozhlížela jsem se za roh. Nakonec jsem zjistila zdroj nového zvuku. Richard řezal kousky sítě pomocí miniaturní řetězové pily. kterou si přinesl z Newtona.
Když jsem je našla, dohadovali se s Michaelem. Poměrně malá síť, dohromady asi pět set uzlů vytvářejících čtverce se stranou asi tři metry, byla připevněna k jedné z těch nízkých zvláštních kůlen nacházejících se přibližně sto metrů na východ od vchodu do našeho doupěte. Michael pochyboval o moudrosti útoku na síť řetězovou pilou. V okamžiku, kdy mne spatřili, zdůvodňoval Richard svou činnost vychvalováním předností elastického materiálu mřížky.
Všichni tři jsme se několik minut objímali a líbali. Potom vyprávěli o Velkém výletu. Byla to snadná cesta. Vozidlo i sedačková lanovka fungovaly bez těžkostí. Jejich přístroje ukázaly, že všude na vojenské lodi je ještě vysoká radiace, takže tam nezůstali dlouho a nepřinesli žádné jídlo. Vědecká databáze však byla v dobrém stavu. Richard použil své subrutiny ke kompresi dat. aby nahrál většinu databáze na datakostky používané v našich přenosných počítačích. Přinesli také velký batoh plný nástrojů, jako je řetězová pila, o nichž si mysleli, že by mohly být užitečné při úpravě našeho obydlí.
Richard a Michael pracovali nepřetržitě až do narození Simone. Použitím chemických informací obsažených v databázi se dalo od Rámanů snadněji objednávat, co jsme potřebovali. Experimentovala jsem dokonce s trochou neškodných esterů a dalších jednoduchých organických sloučenin v potravě, což vedlo ke zlepšení jejích chuťových vlastností. Michael dokončil svůj pokoj v chodbě, udělala se kolébka pro Simone a nezměrně se zlepšila naše koupelna. Vezmou-li se v úvahu všechna naše omezení, jsou naše životní podmínky teď docela přijatelně. Možná brzy… Pozor. Slyším vedle sebe tichý pláč. Je čas nakrmit dceru.
Než se posledních třicet minut mých narozenin stane historií, chci se vrátit k jasným obrazům vzpomínek na své předchozí narozeniny, které byly katalyzátorem mé ranní deprese. Pro mne byly narozeniny vždy nejvýznamnější událostí roku. Období od Vánoc po Nový rok je zvláštní, ale jiným způsobem, protože to jsou oslavy, kterých se účastní všichni. Narozeniny se bezprostředněji zaměřují na jednotlivce. Vždy jsem využila narozenin jako chvíle k uvažování a rozjímání o směru svého života.
Kdybych se snažila, asi bych si vzpomněla na něco z každých prožitých narozenin od věku pěli let. Některé vzpomínky jsou samozřejmě dojímavější než jiné. Dnes ráno ve mně mnohé obrazy z mých minulých oslav vyvolaly silný pocit nostalgie a stesku po domově. Ve své depresi jsem si vyčítala svou neschopnost zajistil řád a bezpečí života Simone. Ale dokonce ani v nejhlubší depresi, při vědomí nekonečné nejistoty našeho zdejšího života, bych si doopravdy nepřála, aby tady Simone nebyla a nepoznala život se mnou. Ne, jsme plavci připoutaní navzájem nejhlubším poutem, matka a dítě sdílející zázrak vědomí, který nazýváme život.