„Orel několikrát vysvětlil,“ odpověděla Nicole se stopou hněvu v hlase, „že během,této fáze‘ budeme mít dovoleno,zahlédnout‘ další tvory, ale nedojde k žádnému jinému kontaktu. Tvůj otec se opakovaně ptal proč a Orel vždy odvětil, že to časem zjistíme… Přeji si, aby ses pokusila nedělat takové potíže mladá dámo.“
„Moc se to neliší od pobytu ve vězení,“ bručela Katie. „Máme tu jen omezenou svobodu. A nikdy nedostaneme odpověď na skutečně důležité otázky.“
Došly k dlouhé pasáži, která spojovala dopravní středisko s laboratoří. U okraje pohyblivého chodníku na ně čekalo malé vozidlo. Když se usadily, kapota se nad nimi uzavřela a rozsvítila se vnitřní světla. „Než se zeptáš,“ řekla Nicole Katie a sundala si přilbu, když se dávaly do pohybu, „nemáme dovoleno dívat se během této části přepravy ven, protože projíždíme sekcemi Inženýrského modulu, které jsou pro nás zakázány. Tvůj otec a strýček Michael se na to ptali po svém prvním testu.“
„Souhlasíš s tátou,“ vyzvídala Simone po několika minutách mlčenlivé jízdy, „že všechny tyhle testy jsou přípravou na nějakou kosmickou cestu?“
„Zdá se to pravděpodobné,“ odvětila Nicole. „Ale samozřejmě to nevíme jistě.“
„A kam nás pošlou?“ zeptala se Katie.
„Nemám tušení,“ přiznala Nicole. „Orel na všechny otázky o naší budoucnosti odpovídal vyhýbavě.“
Vozidlo jelo rychlostí asi dvacet kilometrů za hodinu. Po patnáctiminutové jízdě se zastavilo. Příklop se otevřel, jakmile si zase správně nasadily přilby. Ženy vystoupily do hlavního dopravního střediska Inženýrského modulu. Mělo kruhový tvar a bylo dvacet metrů vysoké. Kromě šesti pohyblivých chodníků vedoucích na různá místa uvnitř modulu obsahovalo středisko dvě velké mnohaúrovňové stavby, z nichž odjížděly hladké trubice. Tyto trubice dopravovaly zařízení, roboty a živé tvory mezi Obytným, Inženýrským a Administrativním modulem, třemi mohutnými kulovými komplexy, které tvořily hlavní složky Uzlu.
Jakmile se doslaly dovnitř sekce, uslyšely Nicole a její dcery v přijímačích svých přileb hlas: „Vaše trubice bude na druhé úrovni. Použijte pohyblivé schody vpravo. Odjíždíte za čtyři minuty.“
Katie otáčela hlavou ze strany na síranu a obhlížela dopravní středisko. Mohla viděl řady různých přístrojů, vozidla čekající na cestující do různých míst uvnitř Inženýrského modulu, světla, pohyblivé schody a nástupiště. Ale nic, co by se pohybovalo. Žádní roboti a žádní živí tvorové.
„Co by se stalo.“ řekla sestře a matce, „kdybychom odmítly jít tam nahoru?“ Zastavila se ve středu stanice. „Měli byste po rozvrhu,“ vykřikla do vysokého stropu.
„Pojď, Katie,“ pobízela ji Nicole netrpělivě, „právě jsme tím prošly v laboratoři s Velkým Špalíkem.“
Katie opět vykročila. „Ale já opravdu chci vidět něco odlišného,“ stěžovala si. „Vím, že tohle místo není vždy tak pusté. Proč nás pořád izolují? Jako bychom byly nečisté nebo co.“
„Vaše trubice odjede za dvě minuty,“ řekl odosobněný hlas. „Druhá úroveň vpravo.“
„Není to úžasné, že roboti a dohlížecí dokáží komunikovat se všemi druhy v jejich vlastních jazycích?“ poznamenala Simone, když došly k eskalátoru.
„Řekla bych, že je to zrůdné,“ odvětila Katie. „Aspoň jednou bych ráda viděla, jak kdokoliv, nebo cokoliv, kdo řídí toto místo, udělá chybu. Všechno jde příliš hladce. Ráda bych je slyšela, jak k nám mluví jazykem létavců. Nebo aspoň jak mluví jazykem létavců k létavcům.“
Na druhé úrovni se šouraly asi čtyřicet metrů, až došly k průhlednému vozidlu tvarovanému jako střela velikosti ohromně velkého automobilu na Zemi. Bylo zaparkováno, jako vždy, na levé straně těžnice. Na nástupišti byly celkem čtyři rovnoběžné koleje, dvě na každé straně těžnice. Ostatní byly právě prázdné.
Nicole se obrátila a pohlédla přes dopravní středisko. Šedesát stupňů od jejich byla úplně stejná stanice. Trubice z ní vedly do Administrativního modulu. Simone pozorovala matku. „Bylas tam někdy?“' zeptala se.
„Ne,“ odpověděla Nicole. „Vsadím se však, že by to bylo zajímavé. Tvůj otec říká. že to zblízka vypadá nádherně podivné.“
Richard to prostě musel zkoumat, přemýšlela Nicole. Vzpomínala na noc skoro před rokem, kdy se její manžel vypravil „stopem“ na cestu do Administrativního modulu. Otřásla se tou strašnou vzpomínkou. Šla tehdy s Richardem do atria jejich bytu a snažila se rozmluvit mu to, když si oblékal kosmický oblek. Přišel na to, jak oklamat dveřní monitor (příští den tam byl nový dokonalý systém) a nemohl se dočkat, až se,bez dozoru“ rozhlédne kolem.
Nicole té noci skoro nespala. Brzy ráno ukázal jejich světelný panel, že někdo, nebo něco je v atriu. Když se podívala na monitor, stál tam podivný ptačí muž a v náručí držel jejího omdlelého manžela. To byl jejich první kontakt s Orlem…
Tah trubice je na chvilku zatlačil do opěradel a vrátil Nicole do přítomnosti. Vzdalovaly se od Inženýrského modulu. V necelé minutě fičely plnou rychlostí dlouhým extrémně úzkým válcem, který spojoval dva moduly.
Těžnice a čtyři koleje trubice byly umístěny ve středu válce. Po jejich pravici, hodně daleko, zářila na modrém pozadí vesmíru světla kulového Administrativního modulu. Katie vytáhla svůj malý dalekohled. „Chci být připravená.“ prohlásila. „Projedou vždycky tak rychle.“
Po několika minutách oznámila: „Přijíždí!“ a tři ženy se přitiskly k pravé straně vozidla. Z velké vzdálenosti se k nim blížila po druhé koleji druhá trubice. V okamžiku byla u nich a neměly více než sekundu na to, aby zahlédly cestující ve vozidle směřujícím k Inženýrskému modulu.
„Jú!“ řekla Katie, když se trubice přehnala kolem.
„Byly tam dva různé typy,“ prohlásila Simone.
„Celkem osm, nebo deset tvorů.“
„Jedni růžoví, druzí zlatí. Oba druhy skoro kulové.“
„A ta dlouhá spirálovitá chapadla — jako pavouci. Jak odhaduješ, že byli velcí, mami?“
„V průměru pět, možná šest metrů,“ řekla Nicole. „Mnohem větší než my.“
„Jú!“ opakovala Katie. „To bylo opravdu něco.“ V očích měla vzrušení. Milovala ty chvíle, kdy jí stoupala hladina adrenalinu.
Já jsem také nikdy nepřestala žasnout, myslela si Nicole. Ani jednou za třináct měsíců. Ale je to vše, co nás zde ještě čeká? Byli jsme sem dopraveni takovou dálku ze Země jen proto, aby nás testovali? A dráždili nás existencí tvorů z jiných světů? Nebo je zde nějaký jiný, hlubší záměr?
V uhánějícím vozidle se na okamžik rozhostilo mlčení. Nicole. která seděla uprostřed, si přitáhla dcery blíž k sobě. „Víte, že vás mám ráda, že ano?“' zeptala se.
„Ano, mami,“ odvětila Simone. „My tě taky milujeme.“
2
Oslava znovushledání byla úspěšná. Benjy objal svou milovanou Simone už ve dveřích. Katie přitiskla Patricka k podlaze ani ne minutu později.
„Vidíš, ještě tě přemůžu,“ řekla mu.
„Ale jen taktak,“ odpověděl Patrick. „Už jsem silnější. Měla by sis dávat pozor.“