I dospělí byli vyvedeni z míry. „Jak to pro všechno na světě dokázali?“ zeptala se Nicole Richarda první večer, když byli mimo doslech rozradostněných dětí.
Richard se zmateně rozhlédl kolem. „Mohu pouze předpokládat, že všechny naše činnosti na Rámovi nějak sledovali a vysílali sem, do Uzlu. Museli mít také přístup do naší databáze a asi z ní vytáhli, jak žijeme.“ Richard se zašklebil. „A ovšem, mají-li citlivé přijímače, mohli by dokonce tak daleko zachytit televizní signály ze Země. Nepřivádí tě do rozpaků, když si pomyslíš, že jsme reprezentováni takovým…“
„Vítejte,“ přerušil Richardovu myšlenku další hlas. Opět se zdálo, že přichází ze všech směrů. „Doufáme, že všechno ve vašem bytě je vyhovující. Pokud ne, řekněte nám to, prosím. Není možné, abychom reagovali na vše, co kdokoliv z vás kdykoliv řekne. Ustavili jsme tudíž jednoduchý způsob komunikace. Na pultě v kuchyni je bílé tlačítko. Budeme předpokládat, že vše, co řekne jednotlivec po stisknutí bílého tlačítka, je určeno nám. Až skončíte se sdělením, stiskněte opět tlačítko. Tímto způsobem…“
„Mám jen jednu otázku,“ přerušila ho Katie. Utíkala do kuchyně stisknout tlačítko. „Kdo vlastně jste?“
Odpovědi předcházela maličká, snad sekundová, odmlka. „Jsme kolektivní Inteligence, která řídí Uzel. Jsme zde, abychom vám sloužili, připravili vám co největší pohodlí a dodali vám podstatné věci pro život. Čas od času vás také požádáme o vykonání jistých úkolů, které nám pomohou, abychom vám lépe porozuměli…“
Nicole už neviděla raketoplán, který pozorovala z okna. Byla tak hluboce ponořena do vzpomínek, že na chvíli zapomněla na nové obyvatele, kteří byli zřejmě právě přiváženi. Nyní, když se vrátila do přítomnosti, si v duchu představila houf podivných stvoření vystupujících na nástupiště a vylekaných zvukem hlasu mluvícím k nim v jejich rodném jazyce. Údiv musí být univerzální, přemýšlela, musí patřit všem organizmům, které jsou obdařeny vědomím.
Pozvedla oči a zadívala se na vzdálený Administrativní modul. Co se tam děje? My uvězněné bytosti se pohybujeme sem a tam mezi Obytným a Inženýrským modulem. Zdá se, že všechny naše činnosti jsou logicky sladěny. Ale kým? A proč? Proč někdo přivezl všechny tyto tvory do tohoto umělého světa?
Nicole neměla na tyto otázky bez konce žádnou odpověď. Jako obvykle v ní vyvolaly mocný pocit vlastní bezvýznamnosti. Chtěla jít okamžitě dovnitř a obejmout děti. Zasmála se sama sobě. Oba ty pocity odrážejí naše postavení v kosmu, pomyslela si. Jsme zoufale důležití pro své děli a současně absolutně ničím v obrovském řádu věcí. Je třeba ohromné moudrosti k uvědomění si, že v těchto dvou pohledech není nic nekonzistentního.
3
Snídaně byla slavnostní. Objednali si hostinu od výjimečných kuchařů, kteří pro ně připravovali jídlo. Ohleduplní architekti, kteří navrhli jejich byt, jim dodali různé trouby a ledničku, pro případ, že by si chtěli připravoval jídlo sami z dodaných surovin. Cizí kuchaři (nebo roboti) byli však tak dobří a tak rychle se učili, že Nicole a členové její rodiny si téměř nikdy nepřipravovali jídlo sami — jen stlačili bílé tlačítko a objednali si.
„Dnes ráno chci palačinky,“ oznámila Katie v kuchyni.
„Já taky, já taky,“ přidal se její stín Patrick.
„Jaké palačinky?“ ozval se hlas. „Máme v paměti čtyři různé druhy. Pohankové, z podmáslí…“
„Z podmáslí,“ přerušila jej Katie. „Celkem tři.“ Mrkla na svého mladšího bratra. „Raději udělejte čtyři.“
„S máslem a javorovým sirupem.“ křikl Patrick.
„Čtyři palačinky s máslem a javorovým sirupem,“ zopakoval hlas. „Bude to všechno?“
„Ještě jeden jablečný a jeden pomerančový džus,“ dodala Katie po krátké poradě s Patrickem.
„Za šest minut a osmnáct sekund,“ oznámil hlas.
Když bylo jídlo připraveno, shromáždila se rodina u kulatého stolu v kuchyni. Nejmladší děti vyprávěly Nicole, co během její nepřítomnosti dělaly. Patrick byl obzvlášť pyšný na svůj osobní rekord v běhu na padesát metrů v tělocvičně. Benjy pracně napočítal do deseti a všichni zatleskali. Právě skončili snídani a sklízeli se stolu, když u dveří zazněl zvonek.
Dospělí se po sobě podívali a Richard přešel k řídícímu pultu, kde zapnul videomonitor. Za dveřmi stál Orel.
„Doufám, že to nebude další test,“ vyhrkl Patrick.
„Ne… ne, pochybuji,“ pravila Nicole a šla ke dveřím. „Přišel nás pravděpodobně seznámit s výsledky posledního pokusu.“
Než otevřela dveře, Nicole se zhluboka nadechla. Bez ohledu na to, kolikrát se s Orlem setkala, v jeho přítomnosti se jí vždy zvedla hladina adrenalinu. Proč se tak dělo? Lekaly ji jeho úděsné vědomosti? Nebo jeho moc nad nimi? Nebo jen matoucí fakt jeho existence?
Orel ji pozdravil s výrazem, který rozpoznala jako úsměv. „Mohu jít dovnitř?“ zeptal se mile. „Rád bych mluvil s vámi, vaším mužem a panem O'Toolem.“
Nicole na něj (nebo na to, problesklo jí okamžitě myslí) zírala jako vždy. Byl vysoký, možná dva a čtvrt metru, a od krku dolů měl tvar člověka. Jeho paže a trup však byly pokryty malými hustými tmavě šedými pírky — kromě čtyř prstů na každé ruce, které byly smetanově bílé a bez peří. Povrch Orlova těla pod pasem měl barvu pleti, z lesku vrchní vrstvy bylo však zřejmé, že nebyl udělán pokus udělat skutečnou lidskou kůži. Pod pasem neměl žádné ochlupení ani viditelné klouby, ani genitálie. Na nohou neměl žádné prsty. Když šel, bylo vidět v oblasti kolena vrásky, ale když klidně stál, zmizely.
Výraz Orlovy tváře byl velmi sugestivní. Na hlavě měl po stranách vystupujícího našedlého zobáku velké světle modré oči. Když mluvil, zobák se otevřel a jeho perfektní angličtina vycházela z nějaké krabičky s elektronickým hlasem vzadu v krku. Pírka na temenu hlavy byla bílá a ostře kontrastovala s tmavou šedí jeho obličeje, krku a zad. Peříčka na obličeji měl velmi řídká.
„Mohu jít dovnitř?“ zopakoval Orel uctivě, když se Nicole několik sekund nepohnula.
„Ovšem… ovšem.“ odpověděla a odstoupila od dveří. „Promiňte… Jenom jsem vás tak dlouho neviděla.“
„Dobrý den, pane Wakefielde, pane O'Toole. Nazdar, děti.“ pozdravil Orel, když vešel do obývacího pokoje.
Patrick a Benjy před ním couvali. Zdálo se, že ze všech dětí se ho nebojí jen Katie a malá Ellie.
„Dobrý den,“ odpověděl Richard. „Co pro vás můžeme udělat?“ tázal se. Orel nikdy nepřišel na návštěvu jen tak. Vždy měl nějaký důvod.
„Jak jsem už řekl vaší ženě u dveří,“ odvětil Orel, „potřebuji si promluvit se všemi třemi dospělými. Může se Simone postarat o ostatní, zatímco my si budeme asi hodinu povídat?“
Nicole už posílala děti do pokoje na hraní, když ji Orel zarazil. „To není nutné,“ řekl. „Mohou užívat celý byt. My čtyři půjdeme do konferenční místnosti, která je na druhé straně haly.“
Ó jé, pomyslela si Nicole. To je něco velkého… Nikdy předtím jsme nenechali děti samy.
Začala se náhle bát o jejich bezpečí. „Promiňte, pane Orle,“ začala. „Budou zde děti v pořádku? Chci říci, nepřijde za nimi nějaká speciální návštěva, nebo něco podobného…?“