„Pokud není žádný spěch.“ odpověděl Orel.
Richard a Nicole ho následovali do továrny. Byla nezměrná. V mnoha směrech byla úžasnější než samotný Ráma, protože téměř polovina gigantické kosmické lodi ležela na podlaze vedle nich. Oba si pamatovali mocné pocity, které měli při jízdě sedačkovou lanovkou v Rámovi a při pohledu přes Válcové moře na záhadné rohy na Jižním pólu. Tylo pocity úcty a posvátné bázně se vrátily, a to dokonce silněji, když Richard a Nicole zírali na čilý ruch kolem sebe a nad sebou.
Výtah je vyložil v přízemí hned vedle jedné části jejich habitatu. Před nimi byla slupka Rámy. Když kolem ní procházeli cestou z výtahu, kontrolovali její tloušťku. „Asi dva metry,“ poznamenal Richard a odpověděl tak na otázku, kterou si kladli od prvních dnů na Rámovi.
„Co bude pod naším bydlištěm, ve slupce?“ tázala se Nicole.
Orel zvedl tři ze svých čtyř prstů a naznačil tak, že žádají informace Třetí úrovně. Oba lidé se zasmáli.
„Pojedete s námi?“ zeptala se Nicole o několik okamžiků později.
„Zpět do vaší sluneční soustavy?… Ne, já nemohu,“ odpověděl. „Ale připouštím, že by to bylo zajímavé.“
Orel je vedl k oblasti intenzivní aktivity. Několik tuctů robotů pracovalo na velké válcové nádrži vysoké asi šedesát metrů. „To je hlavní zařízení na recyklaci tekutin,“ vysvětloval Orel. „Všechny tekutiny, které půjdou do odpadů nebo stok ve vašem habitatu, budou nakonec poslány sem. Vyčištěná voda je vedena trubkami zpět do kolonie a zbytek chemikálií se uschová pro další možná použití. Ten-to závod bude zapečetěný a nedobytný. Používá technologii daleko přesahující váš stupeň vývoje.“
Potom je Orel vedl k žebříku a do habitatu samotného. Provedl s nimi vyčerpávající prohlídku. V každém sektoru jim ukázal hlavní rysy dané oblasti a potom, bez přerušení, nařídil robotu, aby je přenesl do dalšího přilehlého sektoru.
„Co přesně chcete, abychom zde dělali?“ vyzvídala Nicole po několika hodinách, když se Orel připravoval vzít je ještě do další části jejich budoucího domova.
„Nic určitého,“ odvětil Orel. „Toto je vaše jediná návštěva samotného Rámy. Chtěli jsme vám dát možnost, abyste pocítili velikost vašeho habitatu, aby se vám dobře pracovalo na dělání návrhu. V Ubytovacím modulu máme model v měřítku jedna ku dvěma tisícům — zbytek naší práce se bude provádět tam.“ Podíval se na Richarda a Nicole. „Můžeme odejít, kdykoliv budete chtít.“
Nicole si sedla na šedou kovovou bednu a rozhlížela se kolem. Množství jednotlivých druhů robotů a jejich celkový počet stačil sám o sobě k tomu, aby ji jímala závrať. Byla ohromena od okamžiku, kdy vyšla na balkon v továrně, a nyní byla absolutně otupělá. Vztáhla ruku k Richardovi.
„Vím, že bych měla studovat, co vidím, miláčku, ale už nejsem schopna vnímat. Jsem přesycena dojmy.“
„Já taky,“ přiznal Richard. „Nikdy bych si nepomyslel, že existuje něco úžasnějšího a děsivějšího než Ráma, ale tahle továrna tím určitě je.“
„Za celou tu dobu, co jsme zde, nepoložil sis otázku,“ pokračovala Nicole, „jak musí vypadat továrna, v níž vyrobili tento podnik? Nebo si představ výrobní linku pro Uzel.“
Richard se zasmál. „Tak bychom mohli pokračoval do nekonečna. Jestli je Uzel skutečně stroj, jak se jeví, je určitě strojem vyššího řádu než Ráma. Ráma byl pravděpodobně navržen tady a je řízen Uzlem. Ale co vytvořilo a řídí Uzel? Byla to stvoření jako my, výsledek biologického vývoje? A existují vůbec ještě, v jakémkoliv smyslu, který dokážeme pochopit, nebo se z nich stal nějaký jiný druh entity spokojený s tím, že se projevuje existencí těchto úžasných strojů, které vytvořil?“
Richard si sedl vedle své ženy. „I pro mne je toho moc. Myslím, že toho mám taky dost… Vraťme se zpět k dětem.“
Nicole se k němu naklonila a dotkla se ho. „Jsi velmi chytrý muž, Richarde Wakefielde. Víš, to je jeden z důvodů, proč tě miluji.“
Velký robot připomínající zvedák, který nesl nějaké stočené kusy plechu, se převalil těsně kolem nich. Richard opět v úžasu zavrtěl hlavou. „Děkuji ti, miláčku,“ řekl po chvilce mlčení. „Ty přece víš, že tě také miluju.“
Vstali a naznačili Orlovi, že jsou připraveni k odchodu.
Příští noci ve svém bytě v Obytném modulu byli Richard a Nicole čilí ještě třicet minut poté, co se pomilovali. „Co se děje, miláčku?“ zeptala se Nicole. „Je něco v nepořádku?“
„Měl jsem dnes další záchvat mlhy,“ přiznal Richard. „Trval téměř tři hodiny.“
„Nebesa,“ vyjekla Nicole. Posadila se na posteli. „A teď jsi už v pořádku? Mám přinést přístroj a podívat se, nezjistím-li něco z tvé biometrie?“
„Ne,“ bránil se Richard a vrtěl hlavou. „Mé mlhy jsi na svém přístroji nikdy nezjistila. Ale tahle mě opravdu znepokojila. Uvědomil jsem si, jak jsem během nich neschopný. Nemohu skoro vůbec fungovat, natož ti pomoct v sebemenším problému s dětmi. Děsí mě to.“
„Pamatuješ si, co ji vyvolalo?“
„Jistě. Jako vždycky. Přemýšlel jsem o naší cestě do Hangáru, hlavně o druhém habitatu. Mimoděk jsem si začal uvědomovat několik nesouvislých zážitků ze své odysey a pak jsem byl náhle v mlze. V naprosté mlze. Nejsem si jistý, zda bych tě v prvních pěti minutách jejího trvání poznal.“
„Je mi to líto, miláčku.“
„Vypadá to skoro, jako by něco sledovalo mé myšlenky. A když se dostanu do jisté části své paměti, potom bác, dostávám jakési varování.“
Oba téměř minutu mlčeli.
„Když zavřu oči,“ řekla Nicole, „pořád vidím všechny ty roboty pobíhající uvnitř Rámy.“
„Já taky.“
„A přece mi pořád dělá problémy uvěřit, že to byla skutečná scéna a ne něco, co jsem si vysnila, nebo viděla v kině.“ Nicole se usmála. „Žili jsme těch posledních čtrnáct let v neuvěřitelném světě, viď?“
„Určitě,“ přitakal Richard a stočil se, jako vždycky před spaním, na pravý bok. „Ale kdo ví? To nejzajímavější může být ještě před námi.“
6
Holografický model Nového Edenu v měřítku class="underline" 2000 byl promítnut do středu velké konferenční místnosti. Uvnitř Rámy bude skutečný Zemský habitat zabírat plochu sto šedesáti čtverečných kilometrů na Středové pláni a bude začínat právě naproti dolnímu konci dlouhého severního schodiště. Jeho uzavřený objem bude dvacet kilometrů dlouhý ve směru kolem válce, osm kilometrů široký ve směru rovnoběžném s válcovou osou rotace a osm kilometrů vysoký od podlahy kolonie ke stropu.
Avšak model Nového Edenu v Obytném modulu, který Orel, Richard a Nicole používali při tvorbě návrhů, měl vhodnější velikost. Vešel se snadno do jediného velkého pokoje a holografické průměty umožňovaly, aby návrháři procházeli různými navrženými strukturami i mezi nimi. Změny se prováděly prostřednictvím počítačových návrhářských podprogramů, které reagovaly na Orlovy slovní příkazy.
„Opět jsme změnili svůj názor,“ řekla Nicole a začala jejich třetí maratónskou návrhovou diskuzi tím, že obkroužila svou černou,svítilnou‘ soustředění budov ve středu kolonie. „Teď si myslíme, že to byl špatný nápad mít všechno na jednom místě, kde by lidé po sobě šlapali. Myslíme si, že by bylo smysluplnější, kdyby obytné plochy a malé obchody byly ve čtyřech oddělených sídlištích v rozích pravoúhelníku. Pouze budovy užívané všemi z kolonie budou ve středu komplexu.“