„Kosmonauty, kteří vstoupili na palubu dvou lodí Ráma.“ vysvětlovala Nicole. „nelze považovat za průměrné lidi. Ve skutečnosti se od nich hodně liší. Byli jsme speciálně vycvičeni v zacházení s velmi složitými stroji — a přesto někteří z nás byli některými z vašich biotů vyděšeni. Obyčejnější lidé, kteří budou pravděpodobně tvořit většinu obyvatel Nového Edenu, se nebudou vůbec cítit dobře s těmi bizarními mechanickými udělátky cupitajícími všude po jejich království.“
Po několikahodinové diskuzi Orel souhlasil s novým návrhem biotů-údržbářů. Například odpadky budou shromažďovat roboti, kteří budou vypadat jako typické popelářské vozy na Zemi — budou pouze chybět řidiči. Stavební práce, bude-li jich třeba, budou provádět roboti, jejichž tvary budou stejné jako u vozidel, která vykonávají podobné funkce na Zemi. Tak tyto divné stroje budou svým zjevem osadníkům povědomé a zmírní se tím jejich strach z neznámého.
„Co udělat s vykonáváním každodenních rutinních činností?“ tázal se Orel ke konci druhého setkání. „Mysleli jsme si. že použijeme velkého množství lidských biotů reagujících na hlas, abychom osvobodili všechny osadníky od veškeré rutinní práce. Od doby, co jste přijeli, jsme strávili na vylepšování návrhu značný čas.“
Richardovi se myšlenka pomocníků robotů líbila, Nicole však byla opatrná. „Je nutné,“ prohlásila, „aby se tito lidští bioti dali jednoznačně odlišit. Nesmí existovat možnost, že by si je kdokoliv, zejména malé děti, mohl splést se skutečnými lidskými bytostmi.“
Richard se zachichotal a poznamenaclass="underline" „Přečetlas příliš mnoho vědeckofantastické literatury.“
„Ale to může být opravdový problém,“ protestovala Nicole, „dovedu si dobře představit kvalitu lidských biotů, které vyrobí zde v Uzlu. Nehovoříme o těch ubohých imitacích, které jsme viděli v Rámovi. Lidi by vyděsilo, kdyby nedokázali rozlišit příslušníky svého druhu od strojů.“
„Tak omezíme počet jejich typů,“ reagoval Michael. „A dají se snadno roztřídit podle své hlavní funkce. Rozptýlí to tvé obavy? Byla by hanba nevyužít takové neuvěřitelné technologie.“
„To by mohlo vyhovovat,“ souhlasila Nicole, „za předpokladu, že k seznámení s různými typy bude každému stačit jedna krátká instruktáž. Musíme zajistit, aby nedošlo k absolutně žádným problémům v důsledku nesprávné identifikace.“
Po několika týdnech intenzivního úsilí provedli většinu kritických rozhodnutí týkajících se návrhu a nával práce Richardovi a Nicole poklesl. Mohli se vrátit k víceméně normálnímu životu s dětmi a Michaelem. Jednoho večera se u nich zastavil Orel a informoval rodinu, že Nový Eden prochází obdobím závěrečných zkoušek, hlavně ověřením činnosti nových algoritmů na sledování a řízení prostředí v širokém rozmezí možných podmínek.
„Mimochodem.“ pokračoval Orel. „zavedli jsme na všechna místa, kde posléze porostou rostliny dovezené ze Země — do Sherwoodského lesa, parků, podél břehů jezera a na úbočí hory — zařízení pro výměnu plynů, zkráceně ZVP. ZVP pracují jako rostliny, absorbují oxid uhličitý a vyrábějí kyslík, a jsou rovněž kvantitativně ekvivalentní. Brání nárůstu oxidu uhličitého v atmosféře, který by v dlouhém časovém úseku narušil účinnost algoritmů počasí. Činnost ZVP vyžaduje jistý příkon, proto jsme poněkud snížili příkon dosažitelný během počátečního období kolonie pro lidskou spotřebu. Jakmile se však začne dařit rostlinám, lze ZVP odstranit a pro jakýkoliv rozumný účel bude energie dostatek.“
„V pořádku, pane Orle,“ řekla Katie, když skončil. „Teď bychom všichni rádi věděli, kdy odjedeme.“
„Chtěl jsem vám to oznámit na Vánoce,“ odvětil Orel s malou vráskou tvořící se mu v koutku úst, která představovala úsměv, „a do těch chybí ještě dva dny.“
„Řekněte nám to teď, moc prosím, pane Orle,“ žadonil Patrick.
„No… dobrá,“ souhlasil jejich mimozemský společník. „Náš cílový termín pro ukončení prací v Hangáru na Rámovi je 11. ledna. Naložit vás do raketoplánu a odletět z Uzlu plánujeme o dva dny později, 13. ledna ráno.“
To jsou pouze tři týdny, pomyslela si Nicole a srdce jí vynechalo úder, když si uvědomila skutečnost jejich odjezdu. Ještě toho zbývá tolik udělat. Pohlédla přes pokoj, kde vedle sebe na pohovce seděli Simone a Michael. Kromě jiných věcí, má krásná dcero, tě musím připravit na svatbu.
„Tak se vezmeme v den tvých narozenin, maminko,“ řekla Simone. „Vždy jsme říkali, že obřad bude týden před odjezdem zbytku rodiny.“
Slzy se nechtěně vloudily Nicole do očí. Svěsila hlavu, aby je děti nespatřily. Nejsem připravena říci sbohem, blesklo jí myslí. Nedokáži snést pomyšlení, že Simone už nikdy neuvidím.
Nicole se rozhodla opustit rodinnou hru, která probíhala v obývaní pokoji. Jako záminku uvedla, že musí Orlovi dodat ještě nějaké poslední údaje k návrhu, ale ve skutečnosti zoufale potřebovala několik okamžiků samoty, aby připravila program posledních tří týdnů Uzlu. Po celou večeři přemýšlela o všech věcech, které je třeba dělat. Měla blízko k panice. Bála se, že nemá dost času, nebo že na něco důležitého úplně zapomene. Když si však připravila podrobný seznam zbývajících úkolů s časovým rozvrhem, kdy je splní, trochu se uvolnila. Nebylo nemožné ho splnit.
Jeden z úkolů, které si poznamenala do svého elektronického zápisníku, zapsaný velkými písmeny, byl BENJY?? Když seděla na kraji postele, přemýšlela o svém retardovaném nejstarším synovi a vyčítala si, že se léto otázce nevěnovala dřív, uslyšela hlasité zaklepání na dveře. Byla to úžasná koincidence.
„Ma-mi,“ řekl Benjy velice pomalu se svým širokým nevinným úsměvem, „můžu s tebou mluvit?“ Chvilku přemýšlel. „Teď?“
„Samozřejmě, drahoušku,“ odpověděla Nicole. „Pojď dál a posaď se vedle mne na postel.“
Benjy přišel k matce a silně ji objal. Díval se dolů do svého klína a mluvil přerývaně. Bylo zjevné, že zápasí s city. „Ty a Ri-chard a ostatní dě-ti od-jedete brzy na dlou-ho pryč,“ řekl.
„Je to tak,“ odvětila Nicole a snažila se, aby to znělo vesele.
„Tá-ta a Si-mone zde zů-stanou a vezmou se?“
Byla to spíš otázka. Benjy zvedl hlavu a čekal, až Nicole potvrdí jeho výrok. Když přikývla, slzy mu okamžitě vhrkly do očí a tvář se mu zkřivila. „A co Ben-jy? Co se stane s Ben-jym?“
Nicole si přivinula jeho hlavu k rameni a plakala se svým synem. Jeho celé tělo se otřásalo vzlykotem. Nicole teď na sebe zuřila, že tak dlouho otálela. Ví to celou dobu, myslela si. Hned od prvního rozhovoru. Čeká. Myslí si, že ho nikdo nechce.
„Můžeš si vybrat, drahoušku,“ dokázala ze sebe vypravit Nicole, když se jí podařilo ovládnout své emoce. „Byli bychom rádi, kdybys jel s námi. A tvůj otec a Simone by byli nadšeni, kdybys tady zůstal s nimi.“
Benjy zíral na matku, jako by jí nevěřil. Nicole velice pomalu zopakovala své tvrzení. „Ří-káš mi prav-du?“ zeptal se.
Nicole důrazně přikývla.
Benjy se na sekundu usmál a pak se díval jinam. Dlouhou dobu mlčel. „Ne-bu-de tady ni-kdo, s kým bych si hrál,“ řekl nakonec s pohledem ještě upřeným na stěnu. „A Si-mone bude muset být s tátou.“