Sdílela jsem podobné pouto předtím, nejen s otcem a matkou, ale také se svou dcerou, Genevievou. Je úžasné, že mi tak ostře vyvstávají v mysli všechny obrazy mé matky. I když zemřela před sedmadvaceti roky, kdy mi bylo pouze deset, zachovala jsem si na ni spoustu nádherných vzpomínek. Mé poslední narozeniny s ní byly zcela mimořádné. Všichni tři jsme jeli vlakem do Paříže. Otec měl nový italský oblek a moc mu to slušelo. Matka si oblékla jedny ze svých zářivých pestrobarevných afrických šatů. S vlasy vyčesanými do výšky vypadala jako princezna kmene Senoufo, kterou byla, než se provdala za otce.
Večeřeli jsme v luxusním restaurantu hned vedle Champs-Elysées. Potom jsme šli do divadla na vystoupení černošské skupiny, která předváděla řadu národních tanců ze západních oblastí Afriky. Po představení nás vpustili do zákulisí, kde mne matka představila jedné tanečnici, vysoké krásné ženě, výjimečně černé. Byla to jedna z matčiných vzdálených sestřenic z Pobřeží slonoviny.
Naslouchala jsem jejich rozhovoru v kmenovém jazyce Senoufo, vzpomínala jsem si na útržky vět ze svého výcviku na obřad Poro před třemi roky a divila se, jak se matčina tvář stala vždy výraznější, když byla mezi svými lidmi. I když jsem byla večerem uchvácena, bylo mi pouze deset a byla bych dala přednost obyčejné oslavě narozenin se svými přáteli ze školy. Když jsme se vraceli vlakem domů na předměstí Chilly-Mazarin, všimla si matka mého zklamání. „Nebuď smutná, Nicole,“ řekla mi, „příští rok už můžeš mít svou oslavu. Tvůj otec a já jsme chtěli využít této příležitosti a opět ti připomenout druhou polovinu tvého dědictví. Jsi francouzská občanka, celý život žiješ ve Francii, ale zčásti jsi ryzí příslušnice rodu Senoufo, hluboce zakořeněná v kmenových zvycích západní Afriky.“
Když jsem si dnes připomněla danses ivoriennes předváděné matčinou sestřenicí a jejími společníky, představila jsem si letmo, jak vstupuji do nádherného divadla se svou desetiletou Simone — ale pak představa náhle skončila. Za orbitou Jupitera nejsou žádná divadla. Ve skutečnosti celý pojem divadlo nebude mít pro mou dceru žádný reálný význam. Je to všechno tak matoucí.
Zčásti byly mé ranní slzy způsobeny tím, že Simone nikdy nepozná své prarodiče a naopak. Budou mytologickými postavami v tkáni jejího života a bude je znát jen z fotografií a videa. Nikdy se nebude radovat z poslechu úžasného hlasu mé matky. A nikdy neuvidí laskavou a něžnou lásku v očích mého otce.
Když matka zemřela, dal si otec velice záležet na tom, aby každé mé narozeniny byly něčím zvláštní. Na dvanácté narozeniny, poté co jsme se právě přestěhovali do vily v Beauvois, jsme s otcem kráčeli pěstěnými zahradami v Château de Villandry. Toho dne mi otec slíbil, že bude vedle mne vždy, když ho budu potřebovat. Uchopila jsem ho pevněji za ruku, když jsme šli podél živých plotů. Toho dne jsem také plakala a přiznala se mu (i sobě), jaký jsem měla strach, že mne opustí i on. Přitiskl mne k hrudi a políbil na čelo. Nikdy svůj slib neporušil.
Pouze loni, což se teď zdá být celá věčnost, začaly mé narozeniny ve vlaku s lyžaři, právě na hranici Francie. Byla jsem vzhůru ještě o půlnoci, prožívala opět své poslední setkání s Henrym, v chatě na úbočí hory Weissfluhjoch. Neřekla jsem mu, když se nepřímo ptal, že je otcem Genevievy. Neposkytla bych mu to zadostiučinění.
Ale pamatuji se, jak jsem ve vlaku přemýšlela: Je ode mne čestné tajit před svou dcerou skutečnost, že její otec je králem Anglie? Je má sebeúcta a hrdost tak důležitá, abych jimi zdůvodnila, že zabráním své dceři vědět, že je princezna? Přemítala jsem o těchto otázkách, zírala prázdně do noci. když se v mém lůžkovém kupé objevila jako na zavolanou Genevieve.,Hodně štěstí k narozeninám, mami.“ zubila se. Objala mne. Téměř jsem jí tehdy o jejím otci řekla. Byla bych to udělala, jsem si jista, kdybych věděla, co se stane Newtonově expedici. Postrádám tě, Genevievo. Přála bych si. abych ti mohla dál sbohem.
Vzpomínky jsou velice zvláštní. Dnes ráno, v té chvíli deprese, zesílila záplava obrazů z předchozích narozenin mé pocity izolace a ztracenosti. Teď, když mám lepší náladu, tytéž vzpomínky vychutnávám. Už nejsem tak smutná, že Simone nezažije, co znám já. Její narozeniny budou zcela odlišné od mých a jedinečné v jejím životě. Je mou výsadou a povinností udělat je tak pamětihodnými a láskyplnými, jak jen mohu.
3
26. května 2201
Před pěti hodinami začalo uvnitř Rámy docházet k řadě mimořádných událostí. Seděli jsme tehdy spolu a večeřeli rostbíf, brambory a salát (ve snaze přesvědčit se, že jíme lahodně, máme přezdívku pro každou chemickou kombinaci, kterou dostáváme od Rámanů — a názvy jsou přibližně odvozeny z obsahu nutričních látek, takže náš „rostbíf je bohatý na bílkoviny, „brambory“ jsou hlavně uhlohydráty, atd.), když jsme uslyšeli čisté a vzdálené pískání. Přestali jsme všichni jíst a oba muži se teple oblékli a šli nahoru. Když pískot neustával, uchopila jsem Simone a své teplé oblečení, zabalila děťátko do četných přikrývek a následovala Michaela a Richarda nahoru do zimy.
Na povrchu bylo pískání mnohem hlasitější. Byli jsme si téměř jisti, že přichází z jihu, protože však byla v Rámovi tma, nechtělo se nám odejít od našeho doupěte. Po několika minutách jsme uviděli záblesky světla odrážejícího se od zrcadlových povrchů okolních mrakodrapů a nedokázali jsme překonat svou zvědavost. Plížili jsme se opatrně k jižnímu pobřeží ostrova, kde mezi námi a impozantními rohy Jižního pólu Rámy nebudou žádné budovy.
Když jsme dorazili na pobřeží Válcového moře, už probíhalo fantastické světelné představení. Oblouky mnohabarevného světla přes hodinu přeskakovaly kolem gigantických špičatých věží a osvětlovaly je. I děťátko Simone bylo hypnotizováno dlouhými pruhy žlutého, modrého a červeného světla odrážejícího se mezi věžemi a vytvářejícího ve tmě duhové obrazce. Když představení náhle skončilo, rozsvítili jsme své kapesní svítilny a vydali se zpět k našemu doupěti.
Po několika minutách chůze byl náš živý rozhovor přerušen vzdáleným dlouhým pištěním, nepochybně zvukem jednoho z ptačích tvorů, kteří loni pomohli mně a Richardovi uniknout z New Yorku. Zastavili jsme se a naslouchali. Protože jsme neviděli ani neslyšeli žádného létavce od té doby, kdy jsme se vrátili do New Yorku, abychom varovali Rámany před jadernými střelami, byli jsme oba vzrušeni. Richard byl u jejich doupěte několikrát, ale na své výkřiky dolů do velké vertikální šachty se nikdy nedočkal žádné odezvy. Právě před měsícem Richard prohlásil, že létavci zřejmě opustili New York — dnešní pištění jasně ukazuje, že alespoň jeden z našich přátel zde pořád je.
Během několika sekund, než jsme měli příležitost dohodnout se, zda jeden z nás půjde ve směru pištění, jsme zaslechli jiný zvuk, také známý, který byl příliš hlasitý, abychom se cítili dobře. Naštěstí nebyly šustící kartáče mezi námi a našim doupětem. Objala jsem oběma rukama Simone a sprintovala k domovu. Dvakrát jsem ve spěchu a ve tmě téměř narazila do budov. Michael doběhl poslední. To už jsem měla otevřený příklop i mříž. „Je jich několik,“ řekl Richard, sotva dechu popadaje, když se k nám ze všech stran blížily stále hlasitější zvuky oktopavouků. Vrhl paprsek své svítilny do dlouhé ulice vedoucí východně od našeho doupěte a všichni jsme uviděli dva velké tmavé předměty, které se k nám blížily.