„To předpokládám,“ odtušil Richard.
9
Dnem odjezdu byl 13. leden 2215, podle kalendáře, který byl s velkou pečlivostí veden Richardem nebo Nicole od doby, kdy Ráma unikl z roje jaderných střel. Toto datum ve skutečnosti neznamenalo nic — mělo význam jen pro ně. Jejich dlouhá cesta k Siriu rychlostí o málo vyšší, než je polovina rychlosti světla, zpomalila čas uvnitř Rámy, aspoň relativně vůči Zemi, takže datum, které užívali, bylo zcela vykonstruované. Richard odhadoval, že skutečné datum na Zemi, v době jejich odletu z Uzlu, je o tři až čtyři roky dál, tedy 2218, nebo 2219. Nemohl spočítat datum na Zemi přesněji, protože neznal časový průběh rychlosti z let, kdy cestovali v Rámovi. Richard tedy mohl pouze aproximovat relativistickou korekci nutnou k transformaci jejich časové základny na tu, která se používá na Zemi.
„Nynější datum na Zemi pro nás stejně nemá žádný význam,“ vysvětloval Richard Nicole krátce poté, když se probudili do svého posledního dne na Uzlu. „Kromě toho,“ pokračoval, „je téměř jisté, že se budeme k naší sluneční soustavě vracet extrémními relativistickými rychlostmi, což znamená, že před setkáním na orbitě Marsu dojde k další časové dilataci.“
Nicole nikdy skutečně relativitu nepochopila — zcela odporovala její intuici — a určitě nebude plýtvat energii na to, aby se jí zabývala v poslední den před odloučením od Simone a Michaela. Věděla, že konečné rozloučení bude pro všechny ohromně těžké, a chtěla koncentroval všechny své síly na tyto poslední silně emotivní okamžiky.
„Orel řekl, že pro nás přijde v jedenáct,“ sdělila Nicole Richardovi, když se oblékali. „Doufala jsem, že po snídani bychom se všichni mohli posadit v obývacím pokoji. Chci povzbudit děti, aby vyjádřily své pocity.“
Snídaně byla nenucená, dokonce veselá, ale když se osm členů rodiny shromáždilo v obývacím pokoji, každý s myšlenkou, že jim už zůstávají necelé dvě hodiny, než přijede Orel, aby odvezl všechny kromě Simone a Michaela pryč, hovor začal zadrhávat.
Novomanželé seděli spolu na pohovce, tváří k Richardovi, Nicole a ostatním čtyřem dětem. Katie byla jako obvykle úplně zblázněná. Neustále mluvila. Přeskakovala z jednoho tématu na druhé a bezpečně se vyhýbala jakékoliv zmínce o nastávajícím odjezdu. Byla právě uprostřed dlouhého monologu o divokém snu, který měla noc předtím, když její příběh přerušil zvuk dvou hlasů přicházejících od vchodu do hlavní části bytu.
„Proklatě, sire Johne,“ řekl první pozměněným Richardovým hlasem, „to je naše poslední příležitost. Já tam půjdu říci sbohem, ať vy jdete nebo ne.“
„Tato sbohem, můj princi, mi drásají duši. Ještě jsem nevypil dost, abych umrtvil bolest. Sám jste řekl, že děvucha je věrným zobrazením anděla. Jak bych já mohl…“
„Dobrá, potom tam půjdu bez vás,“ řekl princ Jindra. Oči celé rodiny sledovaly Richardova maličkého robota, který přicházel halou do obývacího pokoje. Za ním se potácel Falstaff, po každých čtyřech či pěti krocích se zastavoval, aby se napil ze své čutory.
Jindra došel před Simone. „Nejdražší dámo,“ řekl a poklekl najedno koleno, „nemohu nalézti slova, abych patřičně vyjádřil, jak moc mi bude chybět pohled na vaši usměvavou tvář. V celém mém království se nenajde jediná příslušnice něžného pohlaví, která by se vám vyrovnala v kráse…“
„Klatě,“ přerušil ho Falstaff a vrhl se na obě kolena vedle svého prince. „Sir John možná udělal chybu. Proč odcházím s touto šaškovskou posádkou,“ (Ukázal rukou na Richarda, Nicole a další děti — které se všechny široce usmívaly.) „když jsem mohl zůstat zde, v blízkosti takové velkolepé vznešenosti, a mít za soupeře pouze tohoto starého muže? Vzpomínám si, jak Doll Tearsheet…“
Zatímco pár dvaceticentimetrových robotů bavil rodinu, vstal Benjy se své židle a přišel k Michaelovi a Simone. „Si-mone,“ řekl a snažil se potlačit slzy, „bu-deš mi chybět. Miluji tě.“ Na chvilku se odmlčel, podíval se nejdříve na ni a potom na svého otce. „Doufám, že ty a tá-ta budete vel-mi šťast-ni.“
Simone vstala a objala svého roztřeseného bratříčka. „Ach, Benjy, děkuji ti. Budeš mi také chybět. Každý den na tebe budu myslet.“
Její objetí bylo pro chlapce příliš. Benjyho tělo se otřásalo vzlyky a jeho tiché, lítostivé steny rozplakaly všechny ostatní. V okamžiku se vyhrabal otci na klín Patrick. Zabořil své napuchlé oči Michaelovi do prsou. „Tati… tati,“ opakoval opět a opět.
Žádný režisér by nedokázal navrhnout krásnější scénu na rozloučenou. Půvabná Simone, vzdor slzám pořád stále zářící, přecházela po pokoji a přála každému členu rodiny šťastnou cestu. Michael O'Toole zůstal sedět na pohovce s Patrickem na klíně a s Benjym vedle sebe. Oči se mu opakovaně plnily slzami, když za ním odjíždějící členové rodiny po jednom přicházeli pro závěrečné objetí.
Chci si pamatoval tento okamžik navždy. Je v něm tolik lásky, řekla si Nicole, když se rozhlédla po pokoji. Michael držel v náruči malou Ellie; Simone říkala Katie, jak moc jí budou chybět jejich rozmluvy. Pro jednou zmítaly emoce i Katie — byla překvapivě potichu, když si šla Simone přes pokoj sednout ke svému muži.
Michael něžně sesunul Patricka ze svého klína a vzal Simone za nataženou ruku. Oba se otočili k ostatním, klesli na kolena a sepjali ruce k modlitbě. „Náš nebeský Otče,“ řekl Michael hlasitě. Odmlčel se na několik sekund, zatímco celá rodina, dokonce i Richard, poklekli na podlahu.
„Děkujeme Ti za to, že jsi nám dopřál radostnou lásku téhle obdivuhodné rodiny. Děkujeme Ti také za to, že jsi nám ukázal své zázračné dílo v celém vesmíru. V tomto okamžiku Tě prosíme, je-li to Tvůj záměr, opatruj každého z nás na našich rozdílných cestách. Nevíme, je-li Tvým plánem, abychom ještě jednou sdíleli přátelství a lásku, která nás všechny povznesla. Zůstaň s námi, kamkoliv nás naše cesty povedou v Tvém úžasném díle, a nech nás, ó Pane, abychom se někdy opět sešli — v tomto světě, nebo v příštím. Amen.“
Po několika sekundách zazněl u dveří zvonek. Přišel Orel.
Nicole vyšla ze dveří domu, záměrně navrženého jako menší vydání vily její rodiny v Beauvois ve Francii, a šla úzkou ulicí směrem ke stanici. Míjela další domy, všechny tmavé a prázdné, a snažila se představit si, jaké to bude, až budou plné lidí. Můj život je jako sen, řekla si. Určitě nikdy neměl žádný člověk proměnlivější zážitky.
Na prchavý okamžik myslela Nicole na ten modrý, oceánský svět vzdálený devět světelných let. V obrazu, který jí vytanul v mysli, stála před patnácti roky vedle Janoše Taboriho, když kosmická loď Newton odrazila z NOD-3. „To je Budapešť,“ řekl Janoš a obkroužil prsty místo na osvětleném glóbu tetelivě se třpytícím v pozorovacím okně.
Nicole pak našla Beauvois, nebo alespoň oblast kolem něj a sledovala zrakem řeku Loiru od místa, kde se vlévala do Atlantiku. „Můj domov je někde tam.“ řekla Janošovi. „Možná se můj otec a dcera právě teď dívají směrem k nám.“
Genevieve, přemýšlela Nicole, když krátká vzpomínka zmizela. Má Genevieve. Teď z tebe bude mladá žena. Téměř třicetiletá. Pokračovala v pomalé chůzi po ulici blízko svého nového domu v zemském habitatu uvnitř Rámy. Myšlenky na dceru jí připomněly krátký rozhovor, který vedla s Orlem během přestávky při nahrávání videozáznamu v Uzlu.