„Budu moci spatřit svou dceru Genevievu, když budeme blízko Země?“ zeptala se ho.
„Nevíme,“ odpověděl Orel po krátkém zaváhání. „To zcela závisí na tom, jak vaši lidští společníci odpoví na vaše poselství. Vy sama zůstanete v Rámovi, i kdyby se uplatnily plány pro nepředvídané události, ale je možné, že vaše dcera bude jednou ze dvou tisíc lidí, kteří přijdou ze Země žít v Novém Edenu. Už se to stalo, s jinými kosmoplavci…“
„A co Simone?“ tázala se Nicole, když Orel skončil.
„To je obtížnější zodpovědět,“ odvětil Orel. „Uplatňují se zde mnohé, různorodé faktory.“ Cizí tvor zíral na svou zoufalou společnici. „Je mi líto, paní Wakefieldová,“ dodal.
Jedna dcera zanechaná na Zemi. Druhá v cizím kosmickém světě vzdáleném téměř sto tisíc miliard kilometrů. A já budu někde jinde. Kdo ví kde. Nicole se cítila strašně opuštěná. Zastavila se a zahleděla se na scénu kolem sebe. Stála vedle kruhové plochy parku sídliště. Uvnitř kamenného obvodu se nacházela skluzavka, pískoviště, prolézačka a kolotoč — perfektní dětské hřiště pro děti ze Země. Celé části parku, které budou nakonec obsahovat rostliny přivezené ze Země, byly vespod protkány sítí ZVP.
Nicole se sehnula, aby si mohla prohlédnout jednotlivé ZVP. Byly to kompaktní okrouhlé předměty o průměru pouze dva centimetry. Bylo jich tam několik tisíc uspořádaných v řadách a sloupcích, které procházely křížem krážem parkem. Elektronické rostliny, pomyslela si Nicole. Měnící oxid uhličitý na kyslík. Umožňující, abychom my, živočichové, přežili.
Okem své mysli viděla Nicole park s trávou, stromy a lekníny v malých rybníčcích, přesně jak vypadal v holografickém obrazu v konferenční místnosti na Uzlu.
I když věděla, že Ráma se vrací do sluneční soustavy „získat“ lidské bytosti, které zaplní technologickou rajskou zahradu, bylo pro ni pořád obtížné představit si tento park hemžící se dětmi. Neviděla jsem jinou lidskou bytost, s výjimkou své rodiny, téměř patnáct let.
Nicole opustila park a pokračovala v chůzi ke stanici. Obytné domy, které lemovaly úzké ulice, vystřídaly nyní řadové budovy, v nichž mají být nakonec malé obchody. Všechny byly samozřejmě prázdné, stejně jako velká pravoúhlá budova určená pro nákupní středisko, která stála hned naproti stanici.
Prošla bránou a nastoupila do čekajícího vlaku, na plošinu dopředu, hned za řídící kabinu, v níž seděla robotka Benita Garcia. „Už je skoro tma,“ řekla Nicole hlasitě.
„Za osmnáct minut,“ odvětila robotka.
„Jak je to daleko k somnariu?“ zeptala se.
„Cesta na Hlavní centrální stanici trvá deset minut,“ odpověděla Benita, když vlak opustil Jihovýchodní stanici. „Potom dvě minuty chůze.“
Nicole odpověď na svou otázku znala. Chtěla jen slyšet jiný hlas. Byla už druhý den sama a hovor s robotem byl lepší než samomluva.
Cesta vlakem ji přivedla z jihovýchodního rohu kolonie do jejího zeměpisného středu. Během jízdy viděla Nicole vlevo od vlaku jezero Shakespeare a vpravo svahy hory Olymp pokryté dalšími ZVP. Elektronické monitory uvnitř vlaku ukazovaly informace o tom, kolem čeho vlak projíždí, čas a ujetou vzdálenost.
Ty a Orel jste na tomto vlakovém systému odvedli dobrou práci, řekla si Nicole a myslela na svého manžela Richarda, nyní spícího se všemi ostatními členy rodiny. Brzy se k vám ve velkém okrouhlém pokoji připojím.
Somnarium bylo ve skutečnosti pouze přístavbou hlavní nemocnice umístěné asi dvě stě metrů od centrální vlakové stanice. Po vystoupení z vlaku minula knihovnu, vstoupila do nemocnice, prošla jí a potom se dlouhým tunelem dostala do somnaria. Ostatní členové její rodiny už spali ve velkém kruhovém pokoji na druhém podlaží. Každý byl ve svém lodním lůžku u zdi, v dlouhém hermeticky uzavřeném zařízení, připomínajícím rakev. Malými okénky poblíž hlav byly vidět pouze jejich obličeje. Jak ji vycvičil Orel, Nicole prohlédla monitory s údaji o fyzickém stavu manžela, dvou dcer a dvou synů. Všichni byli v pořádku. Nikde ani náznak nepravidelnosti.
Nicole se zastavila a dlouze se s láskou dívala na každého ze svých milovaných. Toto má být její poslední inspekce. Protože kritické parametry všech se nacházely uvnitř tolerancí, nastal podle procedury čas, aby i Nicole šla spát. Může to být mnoho let, než zase někoho z rodiny uvidí.
Drahý, drahý Benjy, vzdechla si Nicole, když si prohlížela svého retardovaného syna, jak odpočívá, z nás všech se tě toto přerušení života dotkne nejvíc. Katie, Patrick a Ellie to doženou rychle. Mají bystrou a svižnou mysl. Ale tobě budou chybět roky, které by tě mohly udělal nezávislým.
Lodní lůžka byla upevněna v kruhové stěně něčím, co vypadalo jako konstrukce z tepaného železa. Vzdálenost od hlavy jednoho lůžka k nohám druhého činila asi jen metr a půl. Nicolino prázdné lůžko se nacházelo uprostřed — Richard a Katie byli za její hlavou; Patrick, Benjy a Ellie u nohou.
Několik minut se zdržela u Richardova lůžka. Před dvěma dny byl posledním, kdo šel spát. Jak žádal, princ Jindra a Falstaff mu leželi na prsou uvnitř uzavřené schránky. Ty poslední tři dny byly nádherné, má lásko, řekla si Nicole, když přes okénko hleděla na klidnou tvář svého muže. Nemohla bych si přát víc.
Plavali a dokonce jezdili na vodních lyžích v jezeru Shakespeare, šplhali na horu Olymp a milovali se, kdykoliv po tom některý z nich zatoužil. Celou jednu noc se k sobě tulili ve velké posteli ve svém novém domě. Richard a Nicole kontrolovali spící děti jednou denně, ale většinou využívali čas k podrobnému prozkoumání svého nového království.
Bylo to vzrušující období, plné emocí. Richardova poslední slova, než Nicole aktivovala systém, který ho uspí, byla: „Jsi skvělá žena a moc tě miluji.“
Nyní byla na řadě Nicole. Už to nemohla déle odkládat. Vyšplhala se do svého lůžka, jak si mnohokrát během prvního týdne pobytu v Novém Edenu nacvičila, a překlopila všechny přepínače kromě jednoho. Pěna kolem ní byla neuvěřitelně pohodlná. Víko lůžka se jí uzavřelo nad hlavou. Zbývalo pouze stisknout poslední přepínač, aby si do své schránky pustila spací plyn.
Hluboce si povzdechla. Když ležela na zádech, připomněla si sen o Spící krasavici, který měla během svého posledního testu v Uzlu. Její mysl se pak ponořila zpět do dětství, k těm nádherným víkendům, které strávila s otcem při sledování Spící krasavice v Château d'Ussé.
To je krásné usínání, řekla si, když cítila ospalost, jak do jejího lůžka vnikal plyn. Myslet si, že mne probudí nějaký krásný princ.
SETKÁNÍ NA MARSU
1
„Paní Wakefieldová.“
Hlas se zdál hodně, hodně daleko. Něžně se jí vetřel do vědomí, ale zcela ji ze spánku neprobudil.
„Paní Wakefieldová.“
Tentokrát to bylo hlasitější. Nicole se snažila vybavit si, kde je, než otevřela oči. Trochu se pootočila a pěna se přelila, aby ji pohodlně podepřela. Pomalu začala její paměť vysílat signály do ostatních částí mozku. Nový Eden. V Rámovi. Zpět ke Sluneční soustavě, vybavilo se jí. Je to všechno jenom sen?