Konečně otevřela oči. Na několik sekund nic neviděla, všechno bylo strašně rozmazané. Nakonec se postava sklánějící se nad ní zaostřila. Byla to její matka oblečená do uniformy ošetřovatelky!
„Paní Wakefieldová,“ řekl hlas. „Nastal čas probudit se a připravit se na setkání.“
Na okamžik byla Nicole ve stavu šoku. Kde to je? Co zde dělá její matka? Pak si vzpomněla. Roboti, dovtípila si. Matka je jedním z pěti lidských robotů. Robotka Anawi Tiasso je specialistkou na zdraví a tělesnou přípravu.
Robotčina pomocná ruka přidržela Nicole, když si ve svém lůžku sedla. Místnost se během dlouhé doby, kdy spala, nezměnila. „Kde to jsme?“ ptala se Nicole, zatímco se připravovala vylézt z lůžka.
„Dokončili jsme velký zpomalovací manévr a vstoupili do vaší Sluneční soustavy,“ odpověděla uhlově černá Anawi Tiasso. „Ke vstupu na orbitu Marsu dojde za šest měsíců.“
Svaly se jí zdály být zcela v pořádku. Než opustili Uzel, Orel Nicole informoval, že každé z lůžek obsahuje speciální elektronické prvky, které budou nejen pravidelně procvičovat svaly a další biologické systémy, aby se předešlo atrofii, nýbrž i sledovat zdravotní stav všech důležitých orgánů. Nicole sestoupila po žebříku. Když dosáhla podlahy, protáhla se.
„Jak se cítíte?“ zeptala se robotka. Byla to Anawi Tiasso číslo 017. Číslo měla viditelně umístěno na pravém rameni uniformy.
„Ne špatně,“ odpověděla Nicole. „Ne špatně, 017,“ zopakovala, zatímco zkoumala robotku. Nápadně se podobala matce. S Richardem viděli všechny prototypy, než opustili Uzel, ale pouze biotka Benita Garcia byla funkční během dvou týdnů, než se uložili ke spánku. Všechny ostatní roboty v Novém Edenu sestrojili a testovali během dlouhého letu. Skutečně vypadá přesně jako matka, přemítala Nicole a obdivovala zručnost neznámého rámanského umělce. Provedli všechny změny, které jsem u toho prototypu navrhla.
V dálce uslyšela kroky, které se k ní blížily. Nicole se otočila. Přicházela k nim druhá Anawi Tiasso, také oblečená do bílé uniformy ošetřovatelky. „Číslo 009 sem bylo rovněž přiděleno, aby pomohlo s Iniciační procedurou,“ řekla robotka Tiasso vedle ní.
„Kým přiděleno?“ zeptala se Nicole a snažila se ze všech sil vzpomenout si na diskuzi s Orlem o postupu buzení.
„Předprogramovaným plánem mise,“ odpovědělo číslo 017. „Jakmile budete vy lidé všichni vzhůru a čilí, budeme přijímat instrukce od vás.“
Richard se probudil rychleji, ale při sestupu po krátkém žebříku byl dost neohrabaný. Bylo nutné, aby ho obě robotky Tiasso podpíraly, jinak by upadl. Richard byl zřejmě potěšen, když uviděl svou ženu. Po dlouhém objetí a polibku se na Nicole několik sekund upřeně díval. „Nevypadáš vůbec obnošeně,“ řekl žertem. „Šedi v tvých vlasech sice přibylo, ale místy ti zůstaly tvé černé kudrny.“
Nicole se usmála. Mluvit zase s Richardem bylo bezvadné.
„Mimochodem,“ zeptal se o sekundu později, „jak dlouho jsme strávili v těch bláznivých rakvích?“
Nicole pokrčila rameny. „Nevím. Ještě jsem se neptala. První, co jsem udělala, bylo tvé vzbuzení.“
Richard se otočil ke dvěma robotkám. „Víte vy, příjemné dámy, jak je to dlouho, co jsme opustili Uzel?“
„Spali jste devatenáct let cestovního času,“ odpověděla Tiasso 009.
„Co míní tím,cestovním časem‘?“ tázala se Nicole.
Richard se usmál. „To je relativistický výraz, drahá,“ pravil. „Čas neznamená nic, pokud nemáš referenční systém. Uvnitř Rámy uplynulo devatenáct let, ale tyto roky se týkají pouze…“
„Neobtěžuj se,“ přerušila ho Nicole. „Nespala jsem celou tu dobu, abych se probudila na přednášku z relativity. Můžeš mi to vysvětlit později, při večeři. Zatím máme důležitější otázku. V jakém pořadí bychom měli vzbudit děti?“
„Mám jiný návrh,“ odpověděl Richard po chvilkovém váhání. „Vím, že dychtíš po tom spatřit děti. Já také. Proč je však nenechat ještě několik hodin spát? Určitě jim to neuškodí… A ty a já toho máme moc k diskuzi. Můžeme se začít připravovat na setkání, načrtnout, co podnikneme se vzděláním dětí, možná dokonce využít okamžik, nebo dva, abychom se znovu seznámili…“
Nicole toužila promluvit si s dětmi, ale logická část mysli chápala přednosti Richardova návrhu. Rodina měla jen hrubý plán na období, až se vzbudí, hlavně proto, že podle Orla bylo ve hře příliš mnoho nejistot, aby se daly podmínky přesně specifikovat. Bylo by mnohem snazší připravit plán dalšího období, než se děti vzbudí…
„Souhlasím,“ řekla Nicole nakonec, „pokud budu mít jistotu, že jsou všichni v pořádku…“ pohlédla na první robotku Tiasso.
„Údaje monitoru ukazují, že všechny vaše děti přežily období spánku bez jakýchkoliv významných nepravidelností,“ řekla biotka.
Nicole se otočila zpět k Richardovi a pečlivě zkoumala jeho tvář. Trošku zestárnul, ale ne tolik, kolik očekávala.
„Kde máš vousy?“ vyhrkla znenadání, když si uvědomila, že jeho obličej je podivně hladce vyholený.
„Oholily jsme muže včera, zatímco spali,“ odpověděla Tiasso 009. „Také jsme všem ostříhaly vlasy a vykoupaly je — v souladu s předprogramovaným plánem mise.“
Muže? přemýšlela Nicole. Byla v tu chvíli na rozpacích. Ovšem, řekla si. Patrick a Benjy jsou teď muži!
Vzala Richarda za ruku a spěchala k Patrickovu lůžku. Tvář, kterou viděli za okénkem, byla úžasná. Její malý Patrick už nebyl chlapcem. Jeho rysy se značně prodloužily a zaoblené kontury tváře zmizely. Nicole na něj přes minutu mlčky zírala.
„Jeho ekvivalentní věk je šestnáct až sedmnáct,“ odpověděla Tiasso 009 na Nicolin tázavý pohled. „Pan Benjamin O'Toole zůstává o rok a půl starší. Tyto údaje jsou ovšem jenom aproximacemi. Jak vám Orel před odjezdem z Uzlu vysvětlil, byli jsme schopni poněkud zpomalil klíčové enzymy stárnutí v každém z vás — ale ne stejným tempem. Když říkáme, že pan Patrick O'Toole je teď šestnáct, nebo sedmnáct let starý, máme na mysli jen jeho osobní, vnitřní biologické hodiny. Uvedený věk je jistým průměrem jeho vzrůstu, dospívání a subsystémových procesů stárnutí.“
Nicole a Richard se zastavili u každého z dalších lůžek a zírali několik minut na své spící děti. Nicole stále vrtěla zmateně hlavou. „Kam zmizely mé dětičky?“ ptala se, když viděla, že se z malé Ellie stala během dlouhé cesty středoškolačka.
„Věděli jsme, že se to stane,“ poznamenal Richard střízlivě, což Nicole jako matce nepomohlo vyrovnat se s pocitem ztráty, který ji zachvátil.
„Vědět to je jedna věc,“ prohlásila. „Ale vidět a zažít to je druhá. Já nejsem případ typické matky, která si uvědomí, že její chlapci a děvčátka vyrostli. Co se stalo našim dětem, je opravdu omračující. Jejich myšlenkový a sociální vývoj byl přerušen na dobu ekvivalentní deseti až dvanácti rokům. Máme teď malé děti, které chodí ve velkých tělech. Jak je můžeme za pouhých šest měsíců připravit, aby se setkali s jinými lidmi?“
Nicole byla ohromena. Nevěřilo něco v ní Orlovi, když popisoval, co se stane její rodině? Snad. Byla to jedna další neuvěřitelná událost v životě, který byl už tak dlouho těžko pochopitelný. Ale jako jejich matka, myslela si Nicole, toho mám moc udělat, avšak nemám téměř žádný čas. Proč jsem se na to nepřipravila, než jsme opustili Uzel?