Zatímco Nicole bojovala se silným pohnutím při pohledu na své děti náhle dospělé, Richard si povídal s oběma biotkami. Ty nenuceně odpovídaly na jeho dotazy. Udělaly na něj ohromný dojem svými schopnostmi, jak fyzickými, tak mentálními. „Máte všichni uloženo ve svých pamětích takové bohatství informací?“ ptal se robotek uprostřed rozhovoru.
„Pouze my, biotky Tiasso, máme podrobné zdravotní údaje o vaší rodině,“ odpověděla Tiasso 009. „Ale všichni lidští bioti mají přístup k širokému rozsahu základních informací. Část těchto znalostí bude však odstraněna v okamžiku prvního kontaktu s jinými lidmi. V té době budou paměťová zařízení všech typů biotů částečně propláchnuta. Jakákoli událost nebo údaj, vztahující se k Orlovi, Uzlu, nebo k libovolné situaci, která nastala, než jste se probudili, po setkání s jinými lidmi z našich databází zmizí. Z této doby zůstanou dostupné pouze informace o vašem osobním zdravotním stavu — a tyto údaje budou lokalizovány u biotek Tiasso.“
Nicole už přemýšlela o Uzlu před touto poslední poznámkou. „Jste pořád ve styku s Orlem?“ zeptala se znenadání.
„Ne,“ odpověděla tentokrát Tiasso 017. „Dá se předpokládat, že Orel, nebo alespoň nějaký představitel Inteligence Uzlu, periodicky monitoruje naši misi, ale jakmile Ráma opustí Hangár, nedochází k žádné interakci. Vy, my, Ráma — si musíme poradit sami, dokud nesplníme cíle mise.“
Katie stála před zrcadlem, v němž se viděla celá, a studovala své nahé tělo. I po měsíci bylo pro ni ještě nové. Ráda se ho dotýkala. Obzvláště se jí líbilo přejíždět si prsty přes prsa a pozorovat, jak jí v odezvě na dráždění tuhnou bradavky. Líbilo se jí to ještě víc v noci, když byla pod prostěradly sama. Pak se mohla třít všude, až jí tělem projížděly vlny vzrušení a chtělo se jí křičet radostí.
Matka jí tento jev vysvětlila, ale zdála se být trochu na rozpacích, když o tom Katie chtěla mluvit podruhé a potřetí. „Masturbace je velice soukromá záležitost, miláčku.“ řekla jí Nicole jednoho dne před večeří, „a obvykle se o ní mluví, pokud vůbec, jen s nejbližšími přáteli.“
Ellie byla jiná. Katie nikdy neviděla, ani jednou, že by se její sestra prohlížela. Pravděpodobně to vůbec nedělá, myslela si Katie. A určitě si o tom nechce povídat.
„Už jsi se osprchovala?“ slyšela Katie volat Ellie z vedlejšího pokoje. Každá z nich měla vlastní ložnici, ale koupelnu měly společnou.
„Ano,“ zakřičela na odpověď.
Ellie přišla do koupelny decentně zahalena ručníkem a letmo pohlédla na svou sestru, úplně nahou, stojící před zrcadlem. Mladší dívka chtěla něco říct, ale zjevně si to rozmyslela, protože shodila ručník a opatrně vstoupila do sprchy.
Katie ji pozorovala průhlednými dveřmi. Podívala se nejdřív na její tělo, potom pohlédla do zrcadla a porovnávala všechny anatomické rysy. Katie dávala přednost své tváři a barvě kůže — byla nejsvětlejším členem rodiny kromě otce — ale Ellie měla lepší postavu.
„Proč mám takovou chlapeckou postavu?“ zeptala se Katie jednoho večera o dva týdny později, když ukončila čtení údajů z datakostky obsahující nějaké velmi staré módní časopisy.
„Nedokáži to přesně vysvětlit,“ odpověděla jí Nicole, která vzhlédla od vlastní četby. „Genetika je úžasně komplikovaná záležitost, daleko složitější, než si Johann Gregor Mendel původně myslel.“
Nicole se zasmála sama sobě. když si uvědomila, že Katie nemohla pochopit, co jí právě řekla. „Katie,“ pokračovala méně pedantským tónem, „každé dítě je jedinečnou kombinací charakteristik svých rodičů. Tyto identifikační charakteristiky jsou uloženy v molekulách nazývaných geny. Existují doslova miliardy různých způsobů, kterými se geny jedné dvojice rodičů mohou projevit. Proto nejsou děti stejných rodičů všechny úplně stejné.“
Katie svraštila čelo. Očekávala jiný druh odpovědi. Nicole rychle pochopila. „Kromě toho.“ dodala utěšujícím tónem, „tvá postava není chlapecká. Atletická by bylo výstižnější slovo.“
„Rozhodně,“ opáčila Katie a ukázala na svou sestru, která usilovně studovala v koutě pokoje užívaného společně rodinou k zábavě, „rozhodně nevypadám jako Ellie. Má opravdu přitažlivé tělo — má dokonce větší a oblejší ňadra než ty.“
Nicole se od srdce zasmála. „Ellie má skutečně krásnou postavu. Ale tvá je právě tak hezká — je prostě jiná.“ A vrátila se ke své četbě. Myslela si. že tím rozhovor skončil.
„V těchhle starých časopisech není moc žen s mým typem postavy,“ nedala se Katie odbýt po krátkém mlčení. Ukazovala svůj elektronický zápisník, ale Nicole jí už nevěnovala pozornost. „Víš, mami,“ pokračovala Katie, „myslím si, že Orel udělal při programování mého lůžka nějakou chybu. Myslím, že jsem musela dostat nějaké hormony, které byly určeny Patrickovi, nebo Benjymu.“
„Katie, drahoušku.“ odvětila Nicole, když si konečně uvědomila, že její dcera je svým tělem posedlá, „je jisté, že se z tebe stala osoba, kterou tvé geny při tvém početí naprogramovaly. Jsi půvabná inteligentní mladá žena. Byla bys šťastnější, kdybys trávila čas přemýšlením o svých mnohých výborných vlastnostech, místo hledáním nedostatků a touhou být někým jiným.“
Od probuzení měly jejich rozhovory matka — dcera podobný charakter. Katie se zdálo, že se ji matka nesnaží pochopit a má vždy připravenou mravoučnou přednášku, nebo nějakou poučku. „V životě nejde jen o to cítit se dobře,“ byl její obvyklý refrén, který zněl Katie v uších. Na druhou stranu, matčina chvála Ellie se zdála Katie přehnaná. „Ellie je tak dobrá studentka, i když začala tak pozdě“, „Ellie mi vždy bez požádání pomůže“, nebo „Proč nemůžeš být trošku trpělivější s Benjym, jako je Ellie?“
Nejdříve Simone a teď Ellie, říkala si Katie, když ležela nahá v posteli pozdě v noci. potom co se pohádaly se sestrou, a matka pokárala jen ji. Nikdy jsem neměla u matky šanci. Jsme přece jen příliš odlišné. Možná bych se měla přestat snažit.
Prsty si přejížděla po těle, dráždila svou touhu a vzdychala v očekávání rozkoše. Ještě že existují nějaké věci, myslela si, k nimž matku nepotřebuju.
„Richarde,“ řekla Nicole jednoho večera v posteli, když byli od Marsu jen šest týdnů.
„Mmmmm.“ ozval se pomalu. Už skoro spal. „Znepokojuje mne Katie. Jsem spokojená s pokrokem, kterého dosahují ostatní děti — obzvláště Benjy, díky bohu. Ale s Katie mám opravdové starosti.“
„Co přesně tě trápí?“ tázal se Richard a opřel se o loket.
„Hlavně její přístup k okolí. Katie je neuvěřitelně sobecká. Je také prudká a nemá trpělivost s ostatními dětmi, ani s Patrickem. který ji úplně zbožňuje. Pořád se se mnou hádá, a často jde o nesmyslný spor. A myslím si, že tráví příliš moc času sama ve svém pokoji.“
„Jenom se nudí,“ odvětil Richard. „Nezapomínej, Nicole, fyzicky je mladou dvacetiletou ženou. Měla by chodit na rande, prosazovat svou nezávislost. Nemá zde opravdu nikoho, kdo by byl na její úrovni… A musíš připustit, že s ní někdy zacházíme jako s dvanáctiletou.“
Nicole neříkala nic. Richard se k ní naklonil a vzal ji za ruku. „Vždycky jsme věděli, že Katie je nejnervnější z dětí. Naneštěstí je mi hodně podobná.“
„Ale ty alespoň usměrňuješ svou energii na projekty, které stojí za to,“ prohlásila Nicole. „Katie může být stejně destruktivní jako konstruktivní… Doopravdy. Richarde, přála bych si, abys jí domluvil. Obávám se, že jinak budeme mít velké problémy, až se setkáme s dalšími lidmi.“