„Co chceš, abych jí řekl?“ zeptal se Richard po krátké odmlce. „Že život není jen jedno vzrušení za druhým?… A proč po ní mám chtít, aby se neuchylovala do svého světa fantazie ve vlastním pokoji? Je to tam pravděpodobně zajímavější. Naneštěstí právě teď není nikde v Novém Edenu nic pořádně vzrušujícího.“
„Doufala jsem, že budeš mít trošku víc pochopení,“ odvětila Nicole mírně rozladěná. „Potřebuji tvou pomoc, Richarde… a Katie na tebe víc dá.“
Richard mlčel. „No dobře,“ řekl nakonec otráveně. Lehl si do postele. „Vezmu zítra Katie na vodní lyže — líbí se jí to — a požádám ji, aby aspoň brala větší ohled na ostatní členy rodiny.“
„Velmi dobře. Výborně,“ prohlásil Richard, když dočetl záznamy v Patrickově zápisníku. Potom ho vypnul a pohlédl na syna, který seděl poněkud nervózně na židli proti otci. „Algebru ses naučil rychle,“ pokračoval Richard. „Pro matematiku máš určitě nadání. V době, kdy budeme mít v Novém Edenu jiné lidi, budeš téměř připraven na univerzitní přednášky — alespoň z matematiky a přírodních věd.“
„Ale matka říká, že jsem hodně pozadu v angličtině,“ odvětil Patrick. „Říká, že mé kompozice jsou jako od malého dítěte.“
Nicole vyslechla rozhovor a vyšla z kuchyně. „Patricku, drahoušku, Garcia 041 říká, že nebereš psaní dost vážně. Vím, že se nemůžeš naučit všechno přes noc, nechci však, abys byl uveden do rozpaků, až se setkáme s jinými lidmi.“
„Ale mně se víc líbí matika a přírodní vědy,“ protestoval Patrick. „Náš robot Einstein říká, že by mne mohl naučit diferenciální a integrální počet za tři až čtyři týdny — kdybych nemusel studovat tolik jiných předmětů.“
Hlavní dveře se náhle otevřely a Katie a Ellie vletěly dovnitř. Katie měla vzrušený výraz ve tváři. „Litujeme, že jsme se opozdily,“ řekla, „ale měly jsme velký den.“ Obrátila se k Patrickovi. „Řídila jsem člun přes jezero Shakespeare, sama. Garcia zůstala na břehu.“
Ellie nebyla tak nadšená jako její sestra. Ve skutečnosti vypadala trošku dotčeně. „Jsi v pořádku, miláčku?“ zeptala se Nicole tiše své mladší dcery, zatímco Katie oblažovala zbytek rodiny svými historkami z dobrodružství na jezeře.
Ellie přikývla a neříkala nic.
„Opravdu vzrušující.“ vyprávěla Katie nadšeně, „bylo přejíždění vysokou rychlostí přes vlastní vlny. Bum-bum-bum-odrážely jsme se z vlny na vlnu. Někdy jsem měla pocit, že letíme.“
„Co byste dělaly, kdyby se člun převrátil?“ zeptala se Nicole Katie, když všichni usedli.
„Biotky Garcii by nás zachránily,“ odpověděla Katie lehkomyslně. „Tři z nich nás pozorovaly z břehu… Konec konců, proto jsou tady… Kromě toho jsme obě měly plovací vesty a já přece umím plavat.“
„Ale tvá sestra neumí,“ odpověděla Nicole rychle s kritickým tónem v hlase. „A víš, že by ji to vyděsilo, kdyby spadla do jezera.“
Katie začala odporovat, ale Richard zasáhl a změnil téma, než se konflikt vyostřil. Po pravdě řečeno, celá rodina byla popudlivá. Ráma vstoupil na orbitu kolem Marsu už před měsícem a zatím nebylo ani vidu ani slechu po dodávce ze Země, s níž se měli setkat. Nicole vždy předpokládala, že k jejich setkání s lidmi dojde okamžitě po vstupu na orbitu kolem Marsu.
Po večeři šla rodina do Richardovy malé observatoře na zadním dvorku, aby se podívala na Mars. Observatoř měla přístup ke všem vnějším senzorům na Rámovi (ale k žádným vnitřním mimo Nového Edenu — Orel byl při jejich diskuzích o návrhu v tomto bodě neústupný) a skýtala skvělý výhled dalekohledem na Rudou planetu v části každého marťanského dne.
Benjymu se pozorování s Richardem obzvláště líbila. Hrdě ukazoval vulkány v oblasti Tharsis, velký kaňon nazvaný Valles Marineris a oblast Chryse, kde před více než dvěma sty lety přistála první kosmická loď Viking. Jižně od stanice Mulch, centra velké marťanské kolonie, která byla opuštěna v bouřlivých dnech následujících po období zvaném Velký chaos, se právě tvořila prašná bouře. Richard spekuloval, že bouře se může rozšířit na celou planetu, protože pro takové globální bouře jsou odpovídající podmínky.
„Co se stane, když se očekávaní pozemšťané neobjeví?“ zeptala se Katie během chvilky ticha při pozorování Marsu. „A matko, prosím, dej nám tentokrát přímou odpověď. Už přece nejsme děti.“
Nicole ignorovala vyzývavý tón té poznámky. „Pokud si správně pamatuji, základní plán předpokládá, že zde, na orbitě kolem Marsu, počkáme šest měsíců.“ odpověděla. „Nedojde-li během této doby ke schůzce, Ráma se vydá k Zemi.“ Na několik sekund se odmlčela. „Ani váš otec, ani já nevíme, co potom nastane. Orel nám řekl, že se dozvíme, co bude třeba, kdyby došlo k použili plánu pro nepředvídané okolnosti.“
V místnosti bylo téměř minutu ticho, na obrovské obrazovce na zdi se objevovaly obrazy Marsu s různým rozlišením. „Kde je Země?“ zeptal se Benjy.
„Je to planeta právě uvnitř orbity Marsu, další bližší ke Slunci.“ odpověděl Richard. „Vzpomeň si, ukazoval jsem ti seřazení planet na subrutině ve svém počítači.“
„Tak jsem to nemyslel,“ odvětil Benjy velmi pomalu. „Chci Zemi vidět.“
Byl to dost jednoduchý požadavek. I když Richard přivedl rodinu do observatoře už několikrát předtím, nikdy ho nenapadlo, že by děti mohlo zajímat to slabě modré světlo na marťanské noční obloze. „Země z této vzdálenosti nedělá moc velký dojem,“ řekl Richard a dotazoval se své databáze, aby získal správný senzorový výstup. „Ve skutečnosti vypadá velice podobně jako kterýkoliv jiný jasný předmět, například tak jako Sirius.“
Richard to nepochopil. Jakmile Zemi ve specifickém nebeském záběru identifikoval a potom vycentroval obraz kolem toho zjevně nevýznamného odrazu, všechny děti se na ni napjatě a pozorně zahleděly.
Je to jejich domovská planeta, myslela si Nicole fascinovaná náhlou změnou nálady v místnosti, i když tam nikdy nebyly. Obrazy ze Země uchované v její paměti zaplavily Nicole při pohledu na malé světélko uprostřed obrazovky. Uvědomila si hluboký stesk po domově, touhu vrátil se k té požehnané oceánské planetě naplněné lakovým množstvím krásy. Slzy jí zaplavily oči, když se pohnula blíž k dětem a objala je.
„Kamkoliv v tomto úžasném vesmíru půjdeme,“ řekla tiše, „jak teď, tak v budoucnu, ta modrá skvrnka bude vždy naším domovem.“
2
Nai Buatong vstala ve tmě před úsvitem. Vklouzla do bavlněných šálů bez rukávů, krátce se zastavila, aby složila poklonu svému osobnímu Buddhovi v rodinném hawng-pra přiléhajícím k obývacímu pokoji, a potom otevřela hlavní dveře, aniž vyrušila další členy rodiny. Letní vzduch byl dusně vlhký. Ve vánku cítila vůni květin smíchanou s kořením thai — někdo v sousedství už vařil snídani.
Její sandály nevydávaly na měkké hliněné cestě žádný zvuk. Nai šla pomalu, otáčela hlavou zprava doleva, očima vnímala všechny známé sliny, které se brzy slanou pouze vzpomínkami. Můj poslední den, pomyslela si. Konečně nastal.