Po několika minutách odbočila doprava na dlážděnou ulici, která vedla k malému obchodnímu okrsku Lamphun. Občas ji předjelo kolo, ale ráno bylo většinou tiché. Ještě nebyl otevřen žádný obchod.
Když se blížila k chrámu, prošla Nai kolem dvou buddhistických mnichů, každý stál na jedné straně ulice. Oba mniši byli oblečeni v obvyklých oranžových hábitech a každý nesl velkou kovovou urnu. Hledali si snídani, právě tak jako mniši každé ráno po celém Thajsku, a počítali se štědrostí obyvatel města Lamphunu. Ve vchodu obchodu na pravé straně se před Nai objevila žena a dala mnichovi do urny nějaké jídlo. Nezazněla žádná slova a mnichův výraz se ani nezměnil, aby vyjádřil vděk.
Nic jim nepatří, přemítala Nai, ani ty hábity. A přesto jsou šťastni. Rychle si přeříkala základní zásadu — „Příčinou utrpení je touha“ a připomněla si neuvěřitelné bohatství rodiny svého nového manžela v oblasti Higašijama na okraji Kjóta v Japonsku. Kendži říká, že jeho matka má vše kromě klidu. Vyhýbá se jí, protože si ho nemůže koupit.
Na okamžik jí zaplnila mysl nedávná vzpomínka na velkolepý dům rodiny Watanabe a zapudila obraz prosté cesty v Thajsku, po níž šla. Nai byla ohromena bohatstvím sídla v Kjótu. Ale pro ni to nebylo přátelské místo. Hned postřehla, že Kendžiho rodiče v ní vidí vetřelce, cizinku nízkého rodu, která si vzala jejich syna bez jejich souhlasu. Nebyli nepříjemní, jenom chladní. Zpytovali ji otázkami o její rodině a vzdělání, které kladli s logickou přesností a chladně. Kendži ji později utěšoval tím, že jeho rodina s nimi na Marsu nebude.
Zastavila se na ulici v Lamphunu a dívala se přes ni na chrám královny Chamatevi. Bylo to její nejoblíbenější místo ve městě, pravděpodobně nejoblíbenější v celém Thajsku. Části chrámu byly patnáct set let staré: jeho mlčenliví kamenní strážci viděli historii tak odlišnou od dneška, že se mohla stejně dobře přihodit na jiné planetě.
Nai přešla ulici a stála na nádvoří, hned za zdmi chrámu. Bylo neobvykle jasné ráno. Hned nad nejvyšší chedi starého thajského chrámu zářilo v temné ranní obloze silné světlo. Nai si uvědomila, že to světlo je Mars, její příští cíl. Vzájemné postavení chrámu a Marsu bylo perfektní. Celých dvacet šest let svého života (kromě čtyř let strávených na univerzitě v Chiang Mai) bylo toto město Lamphun jejím domovem. Během šesti týdnů bude na palubě gigantické kosmické lodi, která ji odnese na příštích pět let do jejího bydliště, do kosmické kolonie na Rudé planetě.
Nai si sedla v koutě nádvoří do lotosové polohy a upřeně zírala na to světlo na obloze. Jak příhodné, myslela si, že Mars na mne dnes ráno shlíží. Začala s rytmickým dýcháním, které bylo předehrou k její ranní meditaci. Ale jak se připravovala na mír a klid, které se v ní obvykle „soustředily“ na celý den. Nai poznala, že má v sobě mnoho mocných a nevyjasněných tužeb.
Nejdříve si to musím rozmyslet, uvažovala Nai a rozhodla se zatím svou meditaci odložit. V tento den, můj poslední den doma, se musím smířit s událostmi, které úplně změnily můj život.
Před jedenácti měsíci seděla Nai Buatong na přesně stejném místě, vedle sebe měla položenou tašku s datakostkami obsahujícími lekce francouzštiny a angličtiny. Měla v plánu připravit si látku na nadcházející školní období a rozhodla se, že bude jako středoškolská učitelka jazyků zajímavější a ráznější.
Než začala toho osudového dne loňského roku pracoval na nástinech svých lekcí, Nai si přečetla deník Chiang Mai. Vsunula datakostku do svého čtecího zařízení, rychle obracela stránky, přeskakovala pohledem jen po titulcích. Na poslední straně byl inzerát, psaný v angličtině, který jí padl do oka.
LÉKAŘI, OŠETŘOVATELKY, UČITELÉ, FARMÁŘI
Máš odvahu, znalost jazyků, jsi zdravý?
Mezinárodní vesmírná služba (MVS) vypravuje velkou expedici ke znovuosídlení Marsu. Hledají se vynikající jednotlivci s výše uvedenými schopnostmi pro pětileté zaměstnání v kolonii. Osobní pohovory proběhnou v Chiang Mai v pondělí 23. srpna 2244. Výjimečné platy a odměny. Přihlášky si lze vyžádat od thajské telepošty na čísle 462-62-4930.
Ihned podala svou přihlášku na MVS, ale nemyslela si, že má moc velké šance. Byla si ve skutečnosti jistá, že neprojde prvním sítem a že se tedy ani nedostane k osobnímu pohovoru. Byla skutečně překvapená, když o šest týdnů později dostala do své elektronické poštovní schránky oznámení, že byla vybrána k pohovorům. Oznámení ji také informovalo, že podle pravidel může ještě před pohovorem žádat poštou odpověď na jakýkoliv osobní dotaz. MVS zdůraznila, že chtějí pozvat k pohovoru pouze ty kandidáty, kteří mají v úmyslu přijmout místo v kolonii na Marsu, bude-li jim nabídnuto.
Nai odeslala telepoštou jedinou otázku. Mohla by značná část jejího výdělku, zatímco bude žít na Marsu, směřovat do banky na Zemi? Dodala, že je to podstatná podmínka, aby přijala nabídku.
Po deseti dnech jí přišlo elektronickou poštou další oznámení. Bylo velmi stručné. Ano, bylo ve vzkazu, část jejího výdělku může být pravidelně zasílána do banky na Zemi. Avšak Nai si bude muset být jistá rozdělením peněz — ať se osadník rozhodne jakkoliv, nemůže to změnit, až opustí Zemi.
Protože životní náklady v Lamphunu byly nízké, plat nabídnutý MVS učiteli jazyků v kolonii na Marsu byl téměř dvojnásobkem toho, co Nai potřebovala, aby se vypořádala se všemi závazky své rodiny. Mladá žena nesla zodpovědnost za mnoho svých blízkých. Byla jediná, kdo v pětičlenné rodině, která sestávala z invalidního otce, matky a dvou mladších sester, vydělávala.
Měla těžké dětství, ale její rodina dokázala přežít těsně nad hranicí bídy. Během posledního roku na univerzitě však udeřila pohroma. Nejdříve ranila otce mrtvice. Potom matka, které chyběl smysl pro obchod, ignorovala doporučení rodiny i přátel a snažila se vést malý rodinný obchod s uměleckými předměty sama. Během roku ztratila rodina všechno a Nai musela nejen použít svých osobních úspor k zajištění nejnutnějších potřeb rodiny, nýbrž i opustit svůj sen — živit se překládáním literatury pro jedno velké nakladatelství v Bangkoku.
Nai učila přes týden ve škole a o víkendech dělala průvodkyni turistů. V sobotu před pohovorem v MVS provázela skupinu v Chiang Mai, třicet kilometrů od svého domu. Měla ve skupině několik Japonců, z nichž jeden byl hezký výřečný mladý muž, málo přes třicet, který mluvil anglicky prakticky bez cizího přízvuku. Jmenoval se Kendži Watanabe. Velice pozorně sledoval vše, co Nai řekla, vždy kladl inteligentní dotazy a byl mimořádně zdvořilý.
Před koncem prohlídky buddhistických svatých míst v Chiang Mai jela skupina pozemní lanovkou na horu Doi Suthep navštívit známý buddhistický chrám na jejím vrcholku. Většina turistů byla po dnu prohlídek unavena, ale Kendži Watanabe ne. Nejdříve trval na tom, že vystoupí po dlouhém dračím schodišti jako buddhistický poutník, místo aby použil lanovku od stanice pozemní dráhy na vrchol. Potom měl spoustu otázek, když Nai vyprávěla nádherný příběh o založení chrámu. Nakonec, když se dostali dolů a Nai seděla sama v hezké restauraci na úpatí hory a pila čaj, Kendži nechal ostatní turisty v obchodech se suvenýry a přišel k jejímu stolu.
„Kaw tode krap,“ řekl výbornou thajštinou, kterou slečnu Buatong ohromil, „mohu si sednout? Mám ještě několik otázek.“