„Khun pode pasa thai dai niai ka?“ zeptala se Nai, ještě šokována.
„Pohm kao jai pasa thai dai nitnoy,“ odpověděl a říkal tím, že rozumí thajsky jen trochu. „A co vy? Anata wa Nihonqo hanashimasu ka?“
Nai zavrtěla hlavou. „Nihongo o hanašimasen,“ usmála se. „Pouze anglicky, francouzsky a thajsky. I když někdy porozumím jednoduché japonštině, když se mluví velmi pomalu.“
„Fascinovaly mě,“ řekl Kendži anglicky, když si sedl proti Nai. „nástěnné malby zobrazující založení chrámu na Doi Suthep. Je to nádherná legenda — směsice historie a mystiky — ale jako historika mne zajímají dvě věci. Za prvé, nemohl ten ctihodný mnich ze Srí Lanky vědět z nějakých náboženských pramenů mimo království Lanna, že v té blízké opuštěné pagodě byla relikvie Buddhy? Zdá se mi nepravděpodobné, že by jinak riskoval svou reputaci. Za druhé, vypadá to příliš perfektní, příliš moc jako život, který imituje umění, aby ten bílý slon nesoucí relikvii vylezl náhodou na Doi Sutheb a potom zemřel, právě když dosáhl vrcholu. Existují nějaké nebuddhistické prameny z patnáctého století, které tento příběh potvrzují?“
Nai několik sekund upřeně hleděla na horlivého pana Watanabeho, než se slabým úsměvem odpověděla: „Pane, během svého dvouletého průvodcovství po buddhistických místech této oblasti se mne nikdo na něco takového nezeptal. Já sama odpovědi neznám, chcete-li však, mohu vám dát jméno profesora na univerzitě v Chiang Mai, který se výborně vyzná v buddhistické historii království Lanna. Je expertem na celé období, jehož prvním představitelem byl král Men-grai…“
Jejich rozhovor přerušilo oznámení, že lanovka je připravena k nástupu cestujících na cestu zpět do města. Nai se zvedla ze židle a omluvila se. Kendži se připojil k ostatním ze skupiny. Když ho Nai zpovzdáli pozorovala, pořád si vybavovala napětí v jeho očích. Byly neuvěřitelné, přemýšlela, nikdy jsem neviděla oči tak jasné a plné zvědavosti.
Uviděla je opět v pondělí odpoledne, když navštívila hotel Dusit Thani v Chiang Mai na pohovor s MVS. Ohromilo ji, když uviděla, že Kendži sedí za stolem s oficiálním symbolem MVS na košili. Nai to nejdříve rozčílilo. „Neviděl jsem vaše materiály před sobotou,“ řekl jí Kendži jako omluvu. „Ujišťuji vás. Kdybych byl věděl, že jste jednou z přihlášených, vybral bych si jinou skupinu.“
Pohovor nakonec proběhl hladce. Kendži ji nesmírně chválil, jak za výborné studijní výsledky, tak za dobrovolnou práci v sirotčincích v Lamphunu a Chiang Mai. Nai čestně přiznala, že neměla vždy „neodolatelnou touhu“ cestovat do kosmu, ale protože má v podstatě „dobrodružnou povahu“ a toto místo u MVS by jí také dovolilo postarat se o svou rodinu, podala si přihlášku k umístění na Mars.
Ke konci pohovoru nastala odmlka. „Je to vše?“ zeptala se Nai mile a zvedla se ze židle.
„Snad ještě jedna věc,“ řekl Kendži Watanabe, znenadání neohrabaný.
Nai se usmála a opět se posadila. „Pokračujte,“ vyzvala ho.
Kendži se zhluboka nadechl. „V noci ze soboty na neděli se mi zdálo, že jsem byl v džungli, někde blízko úpatí Doi Suthep — věděl jsem kde, protože jsem viděl zlaté chedi nahoře na své snové obrazovce. Řítil jsem se mezi stromy, snažil jsem se najít cestu, když jsem se setkal s obrovskou krajtou, která seděla na tlusté větvi vedle mé hlavy.
,Kam jdeš?‘ zeptala se mne krajta.
,Hledám své děvče,‘ odvětil jsem.
,Je na vrcholku hory,‘ řekla krajta.
Vymanil jsem se z džungle do slunečního svitu a podíval se na vrcholek hory Doi Suthep. Můj miláček z dětství, Keiko Murosawa, tam stála a mávala na mne. Obrátil jsem se a podíval se na krajtu.
,Podívej se znovu,‘ řekla mi.
Když jsem se podíval na horu podruhé, tvář ženy se změnila. Už to nebyla Keiko — byla jste to vy, kdo mi mával z vrcholku Doi Suthep.“
Kendži se na několik sekund odmlčel. „Nikdy jsem neměl tak neobvyklý, ani tak živý sen. Myslel jsem, že snad…“
Nai naskočila husí kůže na rukou, když Kendži popisoval svůj sen. Znala předem konec — že ona, Nai Buatong, bude mávat z vrcholku hory. Naklonila se dopředu. „Pane Watanabe,“ řekla pomalu, „doufám, že to, co řeknu, se vás nijak nedotkne…“
Na několik sekund se odmlčela. „Máme známé thajské přísloví,“ řekla konečně a vyhýbala se očima jeho očím, „které říká, že když k tobě mluví ve snu had, našel jsi partnera, jehož si vezmeš.“
Po šesti týdnech jsem dostala oznámení, vzpomínala Nai. Pořád seděla v nádvoří před chrámem královny Chamatevi v Lamphunu. Balíček s materiály od MVS přišel o tři dny později. Současně s květinami od Kendžiho.
Kendži se objevil v Lamphunu o dalším víkendu. „Promiň, že jsem nezavolal,“ omlouval se, „ale prostě nemělo smysl prohlubovat vzájemný vztah, pokud bys také nejela na Mars.“
V neděli odpoledne ji požádal o ruku a Nai bez rozmýšlení souhlasila. Vzali se v Kjótu o tři měsíce později. Rodina Watanabe velkomyslně zaplatila jejím dvěma sestrám a třem přítelkyním cestu do Japonska na svatbu. Její matka nemohla bohužel jet, protože by se neměl kdo starat o otce.
Když v mysli pečlivě prošla nedávné změny ve svém životě, byla Nai konečně připravena začít s meditací. Po třiceti minutách byla zcela klidná, šťastná a plná očekávání neznámého života, který měla před sebou. Slunce už vyšlo a do chrámu přišli další lidé. Pomalu obešla obvod nádvoří, snažila se vychutnat poslední okamžiky ve svém rodném městě.
Uvnitř hlavní svatyně nazvané viharn, po odevzdání milodaru a zapálení kadidla na oltáři, Nai pečlivě studovala každý výjev z maleb na stěnách, které už tolikrát předtím viděla. Obrazy vyprávěly příběh královny Chamatevi, její jediné hrdinky už od dětství. V sedmém století měly mnohé kmeny v Lamphunu rozdílné kultury a často mezi sebou válčily. Vše, co měly v té době společného, byla legenda, mýtus, který říkal, že z jihu přijede mladá královna. „nesená obrovskými slony“, a sjednotí rozličné kmeny do království Haripunchai.
Chamatevi bylo pouze třiadvacet, když ji starý věštec označil nějakým vyslancům ze severu za budoucí královnu říše Haripunchai. Byla to mladá a krásná princezna rodu Mons, národa Khmer, který později vytvořil Angkor Wat. Chamatevi byla také velice inteligentní vzácná žena své doby a velmi oblíbená u všech z královského dvora.
Monsové byli tudíž ohromeni, když oznámila, že se vzdává života v pohodlí a hojnosti a vydává se na sever, na mučivou šestiměsíční cestu, kterou tvoří přes sedm set kilometrů hor, džungle a močálů. Když Chamatevi a její družina, „neseni obrovskými slony“, došly do zeleného údolí, v němž leží Lamphun, její budoucí poddaní okamžitě zanechali svých sporů a posadili krásnou mladou královnu na trůn. Vládla padesát let moudře a spravedlivě a pozvedla své království z neznáma do věku společenského pokroku a uměleckého rozmachu.
Když jí bylo sedmdesát, Chamatevi se vzdala trůnu a rozdělila království na poloviny, v nichž vládli její synové — dvojčata. Královna pak oznámila, že zasvěcuje zbytek života Bohu. Vstoupila do buddhistického kláštera a vzdala se všeho vlastnictví. Žila prostě a zbožně v klášteře, zemřela ve věku 99 let. V té době už zlatý věk říše Haripunchai skončil.