Na posledním výjevu uvnitř chrámu odvážejí asketickou a scvrklou ženu v nádherném voze do nirvány. Mladá královna Chamatevi, zářivě krásná vedle svého Buddhy, sedí v nádheře nebes nad vozem. Nai Buatong Watanabe, vybraná za osadnici Marsu, klečela v chrámu v Lamphunu v Thajsku a mlčky se modlila k duchu své hrdinky ze vzdálené minulosti.
Drahá Chamatevi, říkala si. Bděla jsi nade mnou po těchto šestadvacet let. Nyní odcházím do neznámého světa, podobně jako ty, když jsi přišla na sever najít Haripunchai. Veď mne svou moudrostí a předvídavostí, když se vydávám do toho nového a úžasného světa.
3
Jukiko měla oblečenou černou hedvábnou košili, bílé kalhoty a černobílý baret. Přešla obývací pokoj, aby promluvila s bratrem. „Byla bych ráda, kdybys přišel, Kendži.“ řekla mu. „Bude to největší demonstrace za mír, kterou kdy svět viděl.“
Kendži se na svou nejmladší sestru usmál a odpověděclass="underline" „Rád bych, Juki. Ale už mám jen dva dny, než budu muset odjet, a chci je strávit s matkou a otcem.“
Z druhé strany vešla do pokoje matka. Vypadala utrápeně, jako obvykle, a nesla velký kufr. „Všechno je teď správně sbaleno,“ prohlásila. „Ale pořád bych byla radši, kdybys své rozhodnutí změnila. V Hirošimě bude blázinec. Asahi Sinbun píše, že očekávají milion návštěvníků, téměř polovinu z nich z ciziny.“
„Děkuji ti, matko,“ řekla Jukiko a vzala si kufr. „Jak víš, Satoko a já budeme v hirošimském hotelu Prince. Nedělej si starosti. Zavoláme každé ráno, než se bude něco dít. A v pondělí odpoledne budu doma.“
Dívka otevřela kufr a sáhla do zvláštní přihrádky, z níž vyndala diamantový náramek a prsten se safírem. Oba si navlékla. „Nemyslíš, že bys je měla nechat doma?“ dělala si starosti matka. „Nezapomeň, budou tam všichni ti cizinci. Tvé šperky pro ně můžou být moc velkým pokušením.“
Jukiko se zasmála svým nespoutaným způsobem, který Kendži zbožňoval, a řekla matce: „Matko, děláš si pořád zbytečné starosti. Pořád myslíš jen na to, co se může stát zlého… Jedeme do Hirošimy na oslavy připomínající třísté výročí svržení atomové bomby. Bude tam náš ministerský předseda a také tři členové ústředního výboru Rady vlád. Po večerech budou vystupovat mnozí z nejslavnějších světových hudebníků. Bude to něco, čemu otec říká obohacující zážitek — a ty myslíš jen na to, kdo by mi mohl ukrást šperky.“
„Když jsem byla mladá, bylo neslýchané, aby dvě dívky, které ještě neskončily univerzitu, cestovaly po Japonsku bez dozoru…“
„Matko, už jsme to probíraly dříve,“ přerušila ji Jukiko. „Je mi už skoro dvaadvacet. Příští rok, až ukončím studium, odejdu z domu, budu žít sama, možná i v jiné zemi. Už nejsem dítě. A Satoko a já jsme schopny se o sebe postarat.“
Jukiko mrkla na hodinky. „Musím běžet. Už na mne asi čeká na stanici metra.“
Dlouhými kroky půvabně přešla k matce a formálně ji políbila. Objetí s bratrem trvalo déle.
„Měj se dobře, ani-san,“ zašeptala mu do ucha. „Dej na sebe a svou milou ženu na Marsu pozor. Jsme na tebe všichni moc pyšní.“
Kendži nikdy Jukiko opravdu dobře neznal. Byl konec konců téměř o dvanáct let starší. Byly jí čtyři, když byl pan Watanabe jmenován prezidentem americké pobočky firmy International Robotics. Rodina se tehdy přestěhovala přes Tichý oceán na předměstí San Francisca. Kendži v těch dnech nevěnoval své mladší sestře větší pozornost. V Kalifornii se mnohem víc zajímal o svůj nový život, obzvláště když začal studovat na Kalifornské univerzitě v Los Angeles.
Rodiče a Jukiko se vrátili do Japonska v roce 2232 a Kendži zůstal jako student druhého ročníku historie na univerzitě. Od té doby se s Jukiko moc nestýkal. Při svých každoročních návštěvách domova v Kjótu jí vždy chtěl věnovat nějaký čas, nikdy k tomu však nedošlo. Buď byla zaneprázdněna ona, nebo jeho rodiče naplánovali příliš mnoho společenských povinností, nebo si prostě Kendži sám nevyšetřil dost času.
Když stál Kendži ve dveřích a pozoroval Jukiko, jak mizí v dálce, měl v sobě neurčitý pocit smutku. Opouštím tuto planetu, myslel si, a přesto jsem si nikdy neudělal čas, abych poznal vlastní sestru.
Paní Watanabe za ním monotónně mluvila, vyjadřovala svůj pocit, že v životě neuspěla, protože nikdo z dětí k ní nemá žádný respekt a všechny ji opustily. Teď její jediný syn, který se oženil s ženou z Thajska, jen aby je přivedl do nepříjemností, odjíždí žít na Mars a ona ho nejméně pět let neuvidí. A co se týká prostřední dcery a jejího manžela, který je bankéř, ti jí aspoň dali dvě vnučky, ale ty jsou stejně nevýrazné a nudné jako jejich rodiče…
„Jak se daří Funiko?“ přerušil Kendži matku. „Budu mít příležitost vidět ji a své neteře, než odjedu?“
„Zítra večer přijedou z Kote na večeři,“ odvětila matka. „I když vůbec nevím, co jim dám k jídlu… Víš, že Tacuo a Funiko holky vůbec neučí, jak používat hůlky? Dovedeš si to představit? Japonské dítě, které neví, jak použít hůlky? Copak už jim není nic svaté? Vzdali jsme se identity, abychom zbohatli. Říkala jsem tvému otci…“
Kendži se omluvil z matčina hádavého monologu a hledal útočiště v otcově pracovně. Stěny pokoje lemovaly zarámované fotografie, archivy muže úspěšného jak v osobním životě, tak v zaměstnání. Dva obrázky měly pro Kendžiho mimořádný význam. Na jednom z nich drželi společně s otcem velkou trofej, kterou uděloval golfový klub vítězům každoročního turnaje dvojic otec-syn. Na druhé předával zářící pan Watanabe svému synovi velkou medaili, když Kendži získal první cenu v celoměstské soutěži středoškoláků v Kjótu.
Kendži už zapomněl, než opět spatřil fotografie, že Tošio Nakamura, syn otcova nejbližšího přítele a obchodního společníka, obsadil v obou soutěžích druhé místo. Na obou fotografiích měl mladý Nakamura, téměř o hlavu vyšší než Kendži, na tváři výrazně zlobný úšklebek.
To bylo dávno před jeho všemi potížemi, pomyslel si Kendži. Vzpomněl si na titulek „Významný podnikatel uvězněn“, který před čtyřmi roky oznamoval obvinění Tošio Nakamury. Článek pod titulkem vysvětloval, že pan Nakamura, který byl tehdy už viceprezidentem hotelové společnosti Tomozawa, byl obviněn z velmi vážných přestupků, počínaje podplácením, přes kuplířství a konče obchodem s otroky. Během čtyř měsíců byl Nakamura uznán vinným a odsouzen k několika rokům vězení. Kendžiho to ohromilo. Co se to pro všechno na světě s Nakamurou stalo? tázal se během těch čtyř roků mnohokrát.
Když si Kendži připomněl svého chlapeckého soka, bylo mu velice líto Keiko Murosawy, jeho ženy, k níž choval v šestnácti obzvláštní náklonnost. Kendži a Nakamura ve skutečnosti skoro rok soupeřili o její lásku. Když Keiko konečně dala jasně najevo, že dává přednost Kendžimu, mladý Nakamura zuřil. Dokonce si jednou ráno u chrámu Ryoanji na Kendžiho počkal a chtěl ho zbít.
Mohl jsem si vzít Keiko já sám, myslel si Kendži, kdybych byl zůstal v Japonsku. Zíral z okna na zahradu s lišejníky. Venku pršelo. Náhle se mu vybavila bolestná vzpomínka na deštivý den z doby, kdy dospíval.
Hned jak mu otec řekl tu novinu, šel Kendži za ní domů. V okamžiku, kdy zabočil do ulice vedoucí k jejich domu, pozdravila ho Chopinova klavírní skladba. Paní Murosawa otevřela dveře a řekla mu přísně: „Keiko teď cvičí. Bude jí to trvat ještě přes hodinu.“