Выбрать главу

„Prosím, paní Murosawa,“ žadonil šestnáctiletý, „je to velice důležité.“

Její matka chtěla zavřít dveře, když Keiko sama zahlédla Kendžiho oknem. Přestala hrát a přiběhla. Svým zářivým úsměvem zažehla v mladém muži náhlý příval radosti. „Ahoj, Kendži,“ řekla. „Co se děje?“

„Něco velice důležitého,“ odpověděl záhadně. „Můžeš jít se mnou na procházku?“

Paní Murosawa bručela něco o blížícím se recitálu, ale Keiko ji přesvědčila, že si může dovolit jeden den vynechat. Děvče popadlo deštník a připojilo se před domem ke Kendžimu. Jakmile byli z dohledu, zavěsila se do něj, jako vždycky, když byli spolu.

„Tak, příteli,“ řekla Keiko, když kráčeli svou obvyklou cestou k pahorkům za jejich částí Kjóta. „Co je tak velice důležité?“'

„Nechci ti to říct teď,“ odvětil Kendži. „Aspoň ne tady. Chci počkat, až budeme na správném místě.“

Kendži a Keiko si jen tak povídali a smáli se, když směřovali k Cestě filozofa, překrásné stezce, která se klikatila několik kilometrů podél úpatí východních pahorků. Trasa se stala známou díky tomu, že po ní každé ráno chodil filozof dvacátého století Nišida Kitaró. Vedla podél některých z nejslavnějších scenerií Kjóta, včetně Ginkakudži, Stříbrného pavilonu, a Kendžiho nejoblíbenějšího místa, starého buddhistického chrámu nazvaného Čion-in.

Za chrámem a po jedné jeho straně byl malý hřbitov s asi sedmdesáti až osmdesáti hroby a náhrobními kameny. Kendži a Keiko nedávno při jedné své dobrodružné výpravě objevili, že na hřbitově jsou uloženy pozůstatky některých nejprominentnějších občanů Kjóta dvacátého století: mimo jiné tam ležel proslavený romanopisec Džun'ičiró Tanizaki a lékař-básník Iwao Macuo. Po svém objevu si hřbitov zvolili za místo svých obvyklých schůzek. Jednou, když oba přečetli Sestry Makiokovy, Tanizakiho mistrovské dílo o životě v Ósace v třicátých letech dvacátého století, se přes hodinu se smíchem dohadovali — seděli přitom u autorova náhrobního kamene — o tom, kterou ze sester připomíná Keiko nejvíc.

Toho dne, kdy pan Watanabe informoval Kendžiho, že rodina odjíždí do Ameriky, začalo pršet, když Kendži a Keiko dorazili k chrámu Čion-in. Kendži se vydal uličkou vpravo a zamířil ke staré bráně s doškovou střechou. Jak Keiko očekávala, nevešli do chrámu, ale šli po schodech vedoucích ke hřbitovu. Kendži však nezastavil u Tanizakiho hrobu. Stoupal dál, k jinému hrobu.

„Zde je pohřben doktor Iwao Macuo.“ prohlásil a vytáhl svůj elektronický zápisník. „Přečteme si několik jeho básní.“

Keiko si sedla vedle přítele, oba se schovali před mírným deštěm pod jejím deštníkem a Kendži četl tři básně. Potom řekclass="underline" „Mám poslední báseň, haiku, které napsal básníkův přítel.

V jednom červnovém dni,

Porcí zmrzliny ochlazeni,

Popřejeme si sbohem.

Když Kendži zarecitoval haiku zpaměti podruhé, oba několik sekund mlčeli. V Keiko vzrůstal pocit nepokoje a dokonce strachu, když se Kendžiho vážný výraz neměnil. Nakonec řekla tiše: „Báseň mluví o loučení. Říkáš mi, že…“

„Nemám na vybranou, Keiko,“ přerušil ji. Několik sekund váhal. „Otce přeložili do Ameriky,“ pokračoval konečně. „Odjedeme tam příští měsíc.“

Kendži nikdy neviděl na jejím krásném obličeji tak beznadějný výraz. Když k němu vzhlédla hrozně smutnýma očima, myslel si, že mu pukne srdce. Přitiskl ji v odpoledním dešti k sobě, oba se rozplakali, a přísahal, že bude navždy milovat jen ji.

4

Mladší servírka, ta v bleděmodrém kimonu se starodávným pásem obi, odtáhla posuvnou zástěnu a vstoupila do místnosti. Nesla podnos, na němž bylo pivo a saké.

„O-sake onegai šimasu,“ řekl Kendžiho otec zdvořile a držel svůj kalíšek na saké, když nalévala.

Kendži se napil svého chlazeného piva. Starší servírka nehlučně přinesla malý podnos s předkrmem. Uprostřed byla nějaká mušle v jemné omáčce, Kendži však nedokázal identifikovat ani měkkýše ani omáčku. Během sedmnácti let, kdy byl mimo Kjóto, jenom párkrát jedl tato kaiseki jídla.

Kanpai,“ řekl Kendži a přiťukl si svou sklenicí s pivem s otcovým kalíškem saké. „Děkuji ti, otče. Večeřet zde s tebou je pro mne čest.“

Kičó byl nejproslavenější restaurant v oblasti Kansai, snad i v celém Japonsku. Byl také děsně drahý, protože zachovával tradice osobní obsluhy, soukromých jídelních salonků a sezónních jídel připravovaných ze surovin nejvyšší kvality. Každý chod byl potěšením pro oči a rovněž pro žaludek. Když pan Watanabe informoval syna. že budou večeřet sami, jen oni dva, Kendžiho ani ve snu nenapadlo, že to bude v Kičó.

Hovořili o expedici na Mars. „Kolik dalších osadníků je z Japonska?“ zeptal se pan Watanabe.

„Docela slušný počet,“ odvětil Kendži. „Téměř tři sta, pokud se správně pamatuji. Z Japonska přišlo mnoho vysoce kvalitních zájemců. Jen Amerika má větší podíl.“

„Znáš nějaké z Japonska osobně?“

„Dva nebo tři. Jasuko Horikawa byla se mnou krátce ve třídě na střední škole v Kjótu. Můžeš si ji pamatovat. Velice, velice chytrá. Zuby jako králík. Silné brýle. Dělá, vlastně bych měl říct dělala, chemičku u firmy Dai-Nippon.“

Pan Watanabe se usmál. „Myslím, že si ji pamatuji. Přišla k nám domů ten večer, kdy Keiko hrála na klavír.“

„Ano, myslím, že ano,“ odpověděl Kendži nenuceně. Zasmál se. „Ale velice obtížně si pamatuji z toho večera něco jiného než Keiko.“

Pan Watanabe dopil svůj kalíšek saké. Mladší servírka, která nenápadně klečela v rohu místnosti pokryté rohožemi tatami, přišla ke stolu, aby mu ho doplnila. „Kendži, zneklidňují mne trestanci,“ prohlásil pan Watanabe, když odešla.

„O čem to mluvíš, otče?“ divil se Kendži.

„Četl jsem dlouhý článek v časopise, který uváděl, že MVS najala několik set odsouzených, aby se stali částí vaší Lowellovy kolonie. Článek zdůraznil, že všichni trestanci měli během věznění perfektní záznamy a také vynikající dovednosti. Ale proč vůbec bylo nutné přijímat odsouzené?“

Kendži upil doušek piva a pak odpověděclass="underline" „Po pravdě řečeno, otče, měli jsme s náborem jisté potíže. Za prvé, neodhadli jsme reálně, kolik lidí se přihlásí, a nasadili jsme příliš vysoké požadavky pro přijetí. Za druhé, požadavek minimálně pěti let byl chybou. Zvláště pro mladé lidi představuje rozhodnutí dělat něco po tak dlouhou dobu ohromný závazek. Nejdůležitější bylo to, že tisk závažně uškodil celému procesu náboru. V době, kdy jsme shromažďovali přihlášky, se objevily nesčetné články v časopisech a „speciální“ pořady v televizi o ponechání osad na Marsu před sto lety svému osudu. Lidi polekalo, že by se historie mohla opakovat a že by na Marsu mohli zůstat natrvalo.“

Kendži se krátce odmlčel, ale pan Watanabe nic neříkal. „Kromě toho, jak dobře víš, projekt se dostával do neustálých finančních krizí. Bylo to při loňském snížení rozpočtu, kdy jsme poprvé začali uvažovat o kvalifikovaných vzorných odsouzených jako o způsobu, jak vyřešil nějaké z našich personálních a rozpočtových potíží. Ačkoliv dostanou nižší platy, zbyla pro odsouzené ještě řada pohnutek, které je vedly k podání přihlášek. Výběr znamená udělení úplné milosti a tudíž svobody, až se po pěti letech vrátí na Zemi. Bývalí vězni budou navíc plnoprávnými občany Lowellovy kolonie jako všichni ostatní, nebudou už podléhat omezujícímu dozoru nad svou veškerou činností…“