Kendži dopil svůj koňak. „Řekni panu Nakamurovi, že se zítra s doktorem Ridgemorem telefonicky spojím.“
Co když ho jeho intuice zklame? Pak ztratím hodinu, nanejvýš devadesát minut, myslel si Kendži, když se omluvil z rodinného sezení se sestrou Funiko a jejími dcerami a vyběhl ven na ulici. Okamžitě zamířil k pahorku. Bylo asi půl hodiny před západem slunce. Bude tam, řekl si. To bude má jediná příležitost říct sbohem.
Kendži šel nejdříve do malého chrámu Ginkakudži. Přehlédl hondó, vešel dovnitř, očekával, že najde Keiko na jejím oblíbeném místě, před postranním dřevěným oltářem připomínajícím dvě buddhistické jeptišky z dvanáctého století, předtím členky dvorního harému, které spáchaly sebevraždu, když jim císař Go-Toba nařídil vzdát se učení Hónena. Keiko tam nebyla. Nebyla ani venku, kde byly dvě jeptišky pohřbeny, na okraji borového lesa. Kendži si začal myslet, že se zmýlil. Keiko nepřišla, myslel si. Má pocit, ze příliš ztratila tvář.
Jeho jedinou nadějí zůstalo, že Keiko na něj čeká na hřbitově vedle chrámu Čion-in, kde jí před sedmnácti roky řekl, že odjíždí z Japonska. Když šel cestou k chrámu, vynechalo mu srdce. Po své pravici spatřil v dálce ženskou postavu. Měla na sobě prosté černé šaty a stála u hrobky, kde byl pohřben Džun'ičiró Tanizaki.
Ačkoliv se dívala opačným směrem a v přibývajícím soumraku neviděl jasně, byl si jist, že je to Keiko. Utíkal po schodech a na hřbitov, konečně se zastavil asi pět metrů před ženou v černém.
„Keiko,“ řekl, lapaje po dechu. „Jsem tak rád…“
„Watanabe-san,“ řekla osoba formálně, otočila se s hlavou skloněnou a očima upřenýma na zem. Uklonila se velmi hluboce, jako by byla služebnou. „Dómo arigato gozaimasu,“ opakovala dvakrát. Konečně se napřímila, ale stále na Kendžiho nevzhlédla.
„Keiko,“ řekl tise. „Je to jen Kendži. Jsem sám. Prosím, podívej se na mne.“
„Nemůžu,“ odpověděla hlasem sotva slyšitelným, „Ale můžu ti poděkovat za všechno, co jsi udělal pro Aiko a pro mne.“ Opět se uklonila a dodala: „Dómo arigato gozaimasu.“
Kendži se impulzivně sklonil a dal jí ruku pod bradu. Jemně jí zvedl hlavu, až viděl její tvář. Keiko byla stále krásná. Kendžiho však šokovalo, když spatřil v jejích něžných rysech trvale vrytý hluboký smutek.
„Keiko,“ zamumlal. Její slzy se mu zabodávaly do srdce jako maličké nože.
„Musím jít,“ řekla. „Přeji ti štěstí.“ Odtáhla se z jeho doteku a opět se uklonila. Vzpřímila se, nepodívala se na něj a pomalu odešla stezkou do stínů soumraku.
Kendži ji sledoval očima, dokud nezmizela v dálce. Až potom si uvědomil, že se opírá o Tanizakiho náhrobní kámen. Několik sekund zíral na dvě Kandži postavy na šedých tabulkách, Ku a Džaku. Na jedné stálo Prázdnota, na druhé Samota.
5
Když bylo poselství z Rámy v roce 2241 předáno ze systému sledování satelitů na Zemi, způsobilo okamžitě ohromení. Nicolin videozáznam byl samozřejmě okamžitě označen za přísně tajný, zatímco Mezinárodní informační služba (MIS), bezpečnostní oddělení Rady vlád, se snažila pochopit, o co se jedná. Krátce nato byl vyslán tucet nejlepších agentů do tajného střediska v Novosibirsku, aby analyzovali signál, který přišel z dalekého kosmu, a připravili celkový plán, podle nějž by se Rada vlád zachovala.
Jakmile se zjistilo, že ani Číňané, ani Brazilci nedokáží signál dekódovat (jejich technologické možnosti nebyly ještě na stejné úrovni jako Rady vlád), bylo směrem k Rámovi vysláno požadované potvrzení příjmu, aby se zabránilo dalšímu přehrávání Nicolina videozáznamu. Potom se superagenti soustředili na podrobnosti obsahu samotného poselství.
Začali tím, že se vrhli na historický výzkum. Všeobecně se akceptovalo, navzdory jistým předkládaným (avšak zdiskreditovaným) důkazům opaku, že kosmická loď Ráma II byla v dubnu 2200 salvou jaderných střel zničena. Nicole des Jardinsová, údajná bytost vystupující ve videozáznamu, byla považována za mrtvou dokonce předtím, než vědecká kosmická loď Newton opustila Rámu. Nicole, nebo co z ní zůstalo, musela zahynout při jaderném zničení Rámy. Takže mluvčí v záznamu vlastně nemohla být ona.
Pokud však osoba, nebo věc, která hovořila z videozáznamu, byla robotem imitujícím madame des Jardinsovou, nebo jí zdánlivě podobným, byla mnohem dokonalejší než jakékoliv návrhy umělé inteligence na Zemi. Dospělo se tedy k předběžnému závěru, že Země má opět co do činění s vyspělou civilizací neuvěřitelných schopností, takových, které odpovídaly technologické úrovni dvou předchozích kosmických lodí Ráma.
Neexistovala ani žádná pochybnost o nevyslovené hrozbě obsažené v poselství, na tom se superagenti zcela shodli. Pokud vskutku mířil další Ráma ke Sluneční soustavě (ačkoliv zatím dvě stanice Excalibur nic nezachytily), Země absolutně nemohla vzkaz ignorovat. Existovala samozřejmě jistá možnost, že celá věc byla pečlivě zpracovaný podvod připravený čínskými fyziky (ti byli jednoznačně hlavními podezřelými), dokud to však nebude potvrzená skutečnost, musela mít Rada vlád určitý plán.
Naštěstí byl už schválen plán vytvořit na Marsu kolem roku 2245 nevelkou mnohonárodní kolonii. Během dvou předchozích desetiletí rozdmýchalo několik výzkumných výprav na Mars opět zájem o velkou ideu, že člověk přetvoří Rudou planetu a udělá ji obyvatelnou pro lidský druh. Na Marsu už byly vědecké laboratoře bez lidí provádějící experimenty, které byly buď příliš nebezpečné, nebo sporné, aby se vykonávaly na Zemi. Nejsnadnější cestou, jak vyhovět záměru v záznamu Nicole des Jardinsové — a nepoplašit populaci planety Země — bude ohlásit a financovat na Marsu značně větší kolonii, než se zamýšlelo. Kdyby se posléze ukázalo, že celá záležitost je podvod, může se velikost kolonie snížit na původně navrhovanou.
Jeden z agentů, Ind jménem Ravi Srinivasan, pečlivě propátral rozsáhlé archivy dat MVS od roku 2200 a nabyl přesvědčení, že Ráma II nebyl jaderným rojem zničen. „Je možné,“ prohlásil pan Srinivasan, „že tento videozáznam je pravý a že mluvčí je skutečně vážená madame des Jardinsová.“
„Ale té by dnes bylo dvaasedmdesát,“ odporovali další agenti.
„V záznamu není nic, co ukazuje, kdy byl natočen,“ dokazoval pan Srinivasan. „A když porovnáte fotografie madame des Jardinsové z průběhu mise s obrázky ženy v signálu, který jsme zachytili, jsou rozhodně různé. Její tvář je starší, možná o deset let. Je-li mluvčí v záznamu podvod, nebo napodobenina, potom to udělali velmi obratně.“
Pan Srinivasan však souhlasil, že plán přijatý nakonec MIS je správný, i kdyby byl videozáznam pravdivý. Takže nebylo potřeba přesvědčit všechny, že jeho pohled na věc je správný. Co však bylo absolutně nutné, na tom se shodli všichni superagenti, bylo to, aby o existenci záznamu vědělo co nejméně lidí.
Během čtyřiceti let od začátku třiadvacátého století došlo na planetě Zemi k významným změnám. Po Velkém chaosu se stala Rada vlád monolitní organizací, která řídila, nebo aspoň manipulovala politiku planety. Jedině Čína, která se po ničivé zkušenosti během chaosu vrátila do izolace, byla vně sféry vlivu Rady vlád. Po roce 2200 se však objevily známky toho, že uznávaná moc Rady vlád začíná erodovat.