„Ne,“ odpověděl Kendži, neschopen potlačit smích. „Jak jsem vám řekl, jsem jen první historik kolonie.“
Kendži chtěl říct Maxovi, že žil šest let ve Spojených státech — což vysvětlovalo, proč mluví tak dobře anglicky — když se otevřely dveře z haly a vešel jimi důstojný starší pán v šedém obleku s tmavou kravatou. „Promiňte,“ řekl Maxovi, který si zase dal nezapálenou cigaretu do úst, „dostal jsem se omylem do kuřárny?“
„Ne, otecko,“ odvětil Max. „Tahle místnost je pozorovací hala. Je moc pěkná na to, aby to byla kuřárna. Kouření je asi omezeno na malou místnost bez oken poblíž záchodů. Při pohovoru mně zástupce MVS říkal…“
Starší pán zíral na Maxe, jako kdyby byl biolog a Max vzácný, ale nepříjemný exemplář. „Mé jméno, mladý muži,“ přerušil ho, „není,Otecko‘. Jmenuji se Pjotr. Pjotr Myškin, abych byl přesný.“
„Rád vás poznávám, Petere,“ řekl Max a podával mu ruku. „Já jsem Max. Tohle jsou manželé Wabanyabe. Jsou z Japonska.“
„Kendži Watanabe,“ opravil ho Kendži. „To je má žena Nai, z Thajska.“
„Pane Maxi,“ řekl Pjotr Myškin formálně, „mé křestní jméno je Pjotr, ne Peter. Je dost zlé, že musím pět let mluvit anglicky. Mohu jistě žádat, aby si mé jméno zachovalo svůj původní ruský zvuk.“
„Oukej, Pí-jot-ur.“ prohlásil Max a zase se zubil. „Co vlastně děláte? Ne, nechte mě hádat… Vy jste pohřební zřízenec kolonie.“
Na zlomek sekundy se Kendži obával, že pan Myškin vybuchne hněvem. Místo toho se mu však na tváři začal tvořit nepatrný úsměv. „Je zřejmé,“ řekl pomalu, „že máte jistý komický dar. Myslím, že na dlouhé a nudné cestě vesmírem by to mohla být výhoda.“ Na okamžik se odmlčel. „Pro vaši informaci, nejsem pohřební zřízenec. Vystudoval jsem práva. Až do doby před dvěma roky, kdy jsem z vlastní vůle odstoupil, abych hledal,nové dobrodružství‘, jsem byl členem Nejvyššího Sovětského soudu.“
„Do prdele práce,“ vykřikl Max Puckett. „Teď si vzpomínám. Četl jsem o vás v časopisu Time… Jo. Soudce Myškine, omlouvám se. Nepoznal jsem vás…“
„To vůbec nevadí,“ přerušil ho soudce Myškin s pobaveným úsměvem rozlévajícím se mu po tváři. „Je to fascinující být na okamžik neznámým a být považován za pohřebního zřízence. Pravděpodobně navyklý výraz soudce je velmi blízký zasmušilému výrazu účastníka pohřbu. Mimochodem, pane…“
„Puckett, pane.“
„Mimochodem, pane Puckette,“ pokračoval soudce Myškin, „nepřipojil byste se ke mně v baru na skleničku? Vodka by teď chutnala obzvláště dobře.“
„Stejně tak nějaká tequila,“ odpověděl Max a šel se soudcem Myškinem ke dveřím. „Předpokládám, že nevíte, co se stane, když dáte tequilu prasatům, že ne?… Myslel jsem si to… No, já a můj bratr Clyde…“
Zmizeli za dveřmi a nechali Kendžiho a Nai Watanabe opět samotné. Ti se na sebe podívali a rozesmáli se. „Nemyslíš si,“ zeptal se Kendži, „že se z těch dvou stanou přátelé, že ne?“'
„V žádném případě,“ odvětila Nai s úsměvem. „To je ale povedený pár!“
„Myškin je považován za jednoho z nejlepších právníků našeho století. Jeho názory jsou povinnou literaturou na všech sovětských právnických fakultách. Puckett byl prezidentem Sdružení farmářů jihozápadního Arkansasu. Má neuvěřitelné znalosti o rostlinné i živočišné výrobě.“
„Víš všechno o všech lidech z Nového Lowellu?“
„Ne,“ odpověděl Kendži. „Ale studoval jsem materiály všech, kteří budou na lodi Pinta.“
Nai svého muže objala. „Řekni mi něco o Nai Buatong Watanabe.“
„Thajská učitelka, mluví plynně anglicky a francouzsky, IO rovno 2,48 a SK rovno 91…-
Nai ho přerušila polibkem. „Zapomněl jsi nejdůležitější vlastnost,“ poznamenala.
„Která to je?“
Opět ho políbila. „Zbožňující nová žena Kendžiho Watanabe, historika kolonie.“
6
Většina lidí světa sledovala televizi, když byla Pinta se svými cestujícími a nákladem několik hodin před plánovaným odletem na Mars formálně pokřtěna. K slavnostnímu obřadu přiletěl na GOD-4 druhý viceprezident Rady vlád, vysoký švýcarský úředník, který se jmenoval Heinrich Jenzer. Pronesl krátký projev, aby připomněl jak dokončení tří kosmických lodí, tak zahájení „nové éry kolonizace Marsu“. Když skončil, představil pana Iana Macmillana, skotského velitele lodi Pinta. Macmillan, nudný řečník, který byl typickým příkladem byrokrata MVS, četl šestiminutovou řeč připomínající světu základní cíle projektu.
„Tyto tři dopravní prostředky,“ řekl na začátku, „ponesou téměř dva tisíce lidí na sto milionů kilometrů dlouhou cestu k jiné planetě, Marsu, kde bude tentokrát vytvořena stálá kolonie lidí. Většina našich budoucích marťanských osadníků bude dopravena na druhé lodi, pojmenované Nina, která odletí odsud, z GOD-4, za tři týdny. Naše loď, Pinta, a poslední kosmická loď, Santa Maria, povezou každá asi tři sta cestujících a rovněž tisíce kilogramů zásob a zařízení, nutných k vybavení kolonie.“
Pečlivě se vyhýbal jakékoliv zmínce o osudu první řady předsunutých skupin na Marsu a snažil se být poetický, přirovnával nastávající expedici k cestě Kryštofa Kolumba před sedmi sty padesáti roky. Styl proslovu, který byl pro něj napsán, byl výborný, ale Macmillanův jednotvárný přednes změnil slova, která by v ústech vynikajícího řečníka byla inspirující, v těžkopádnou a prozaickou lekci.
Svou řeč končil tím, že charakterizoval osadníky jako skupinu, citoval statistiky o jejich věku, zaměstnání a zemích původu. „Tito muži a ženy,“ shrnoval Macmillan. „jsou reprezentativním vzorkem lidského druhu v téměř všech směrech. Říkám téměř, protože této skupině jsou společné alespoň dva rysy, které by se nenašly v náhodné skupině lidí této velikosti. Za prvé, budoucí usedlíci Lowellovy kolonie jsou extrémně inteligentní — jejich průměrný IO je maličko nad 1.86. Za druhé, a to je samozřejmé, musí být odvážní, protože jinak by se nepřihlásili a nepřijali dlouhý a obtížný úkol v novém a neznámém prostředí.“
Když skončil, podali mu maličkou láhev šampaňského a kapitán Macmillan ji rozbil o model lodi Pinta zhotovený v měřítku 1:100, který byl vystaven za ním a dalšími hodnostáři na pódiu. Chvilku poté, když osadníci opouštěli hlediště a připravovali se k nástupu na loď. Macmillan a Jenzer začali plánovanou tiskovou konferenci.
„Je to pako.“
„Nepříliš kompetentní byrokrat.“
„Je to podělanej pako.“
Max Puckett a soudce Myškin hodnotili při obědě kapitána Macmillana.
„Nemá sakra ani trochu smyslu pro humor.“
„Není prostě schopen ocenit věci, které se vymykají normálu.“
Max byl podrážděný. Během neformálního ranního výslechu byl pokárán členy velení lodi. Jeho přítel, soudce Myškin, ho při výslechu zastupoval a zabránil, aby se jednání vymklo kontrole.
„Ty čuráci nemají žádný právo soudit mé chování.“
„V obecném smyslu máš zcela pravdu, příteli,“ odvětil soudce Myškin. „Ale na této lodi máme řadu jedinečných podmínek. Oni jsou zde autoritou, alespoň dokud nepřijedeme do Lowellovy kolonie a neustavíme vládu… Rozhodně se nic tak zlého nestalo. Nejsi nijak znevýhodněn jejich vyhlášením, že tvé akce byly,neudržitelné‘. Mohlo to být mnohem horší.“