„Viděli jsme také létavce.“ sdělil mi Richard. Obrátil se k Michaelovi. „Kolik bys řekl, že jich v tom hejnu bylo?“
„Dvacet pět, možná třicet.“ odvětil Michael.
„Vznesli se vysoko nad New York, pištěli, když stoupali, a polom letěli na sever, přes Válcové moře.“ Richard se na okamžik odmlčel. „Řekl bych, že ti hloupí létavci to už zažili. Myslím, že vědí, co se stane.“
Začala jsem balit Simone do dek. „Co děláš?“ zeptal se Michael. Vysvětlila jsem mu, že si poslední světelné představení nenechám ujít. Připomněla jsem rovněž Richardovi, jak přísahal, že oktopavouci se odváží ven pouze v noci. „Tohle je mimořádná situace,“ odpověděl s jistotou, právě když začalo pískání.
Dnešní představení se mi zdálo okázalejší. Možná to způsobil můj pocit očekávání. Barvou noci byla rozhodně červená. V jednom okamžiku ohnivý rudý oblouk opsal plný a spojitý šestiúhelník tvořený hroty šesti menších rohů. I když však byla světla Rámanů okázalá nebyla nejdůležitější událostí večera. Po asi třiceti minutách Michael náhle vykřikclass="underline" „Podívejte se!“ a ukázal na pobřeží ve směru, kde on a Richard viděli předtím oktopavouky.
Na obloze nad zamrzlým Válcovým mořem se současně zažehlo několik kulových světlic. Byly asi padesát metrů nad povrchem a osvětlovaly na ledě pod sebou plochu přibližně jednoho čtverečného kilometru. Během asi tak minuty, kdy bylo vidět podrobnosti, jsme spatřili, jak se po ledě směrem na jih pohybovala velká černá masa. Richard mi podal svůj dalekohled, právě když světlice začaly pohasínat. Rozeznala jsem v mase jednotlivé tvory. Překvapivě mnoho oktopavouků mělo na hlavě barevný vzor, ale většina byla tmavě uhlově šedá jako ten, který nás pronásledoval v noře. Jak černá a zlatá chapadla, tak tvar těla potvrzovaly, že tato stvoření jsou stejného druhu jako ta, která jsme viděli už dřív. A Richard měl pravdu. Byly jich tucty.
Když začal manévr, vrátili jsme se rychle do našeho doupěte. Bylo nebezpečné zůstával během extrémních vibrací venku v Rámovi. Občas se uvolnily části okolních mrakodrapů a padaly na zem. Simone se rozplakala, jakmile začaly otřesy.
Po obtížném sestupu do našeho doupěte začal Richard kontrolovat vnější senzory, většinou se díval na polohy hvězd a planet (v některých záběrech se dá s jistotou identifikovat Saturn), a potom prováděl výpočty založené na zjištěných údajích. Michael a já jsme se střídali v držení Simone — nakonec jsme seděli v jednom rohu místnosti, kde nám dvě spojené stěny dávaly jistý pocit stability — a povídali si o úžasném dnu.
Téměř o hodinu později nám Richard oznámil výsledky předběžného určení dráhy. Nejdřív udal prvky orbity, vzhledem k Slunci, pro naši hyperbolickou trajektorii před začátkem manévru. Potom dramaticky uvedl nové oskulační prvky (jak je nazýval) naší nynější dráhy. Někde v záhybech své paměti jsem musela mít uloženu informaci, která definuje pojem oskulační prvek, ale naštěstí jsem ji nepotřebovala vydolovat. Z kontextu jsem pochopila, že Richard nám ve zkratce vysvětluje, jak moc se naše dráha změnila během prvních tří hodin manévru. Plné důsledky změny excentricity hyperboly mi však unikly.
Michael si z nebeské mechaniky zapamatoval více. „Jsi si jist?“ zeptal se téměř okamžitě.
„Kvantitativní výsledky mají široké intervaly chyb,“ odvětil Richard. „Nemůže však být pochyb o kvalitativní podstatě změny dráhy.“
„Takže rychlost úniku ze Sluneční soustavy roste?“ tázal se Michael.
„Správně,“ přikývl Richard. „Naše zrychlení jde skoro celé ve směru, který zvyšuje rychlost vzhledem ke Slunci. Manévr už přidal k naší rychlosti vůči Slunci mnoho kilometrů za sekundu.“
„Panečku,“ pravil Michael, „to je závratné.“
Pochopila jsem podstatu toho, co Richard říkal. Pokud jsme si ponechávali nějakou naději, že bychom mohli být na uzavřené dráze, která by nás mohla zázračně vrátit k Zemi, je tato naděje nyní zcela vniveč. Ráma opustí Sluneční soustavu mnohem rychleji, než kdokoliv z nás předpokládal. Zatímco se Richard lyricky rozplýval nad pohonným systémem, který dokáže udělit tak velkou změnu rychlosti léto „monstrózní kosmické lodi“, já jsem krmila Simone a zase se zamyslela nad její budoucností. Tak tedy definitivně opouštíme Sluneční soustavu, pomyslela jsem si. a letíme někam jinam. Uvidím vůbec někdy jiný svět? Uvidí ho Simone? Je možné, má dcero, že Ráma bude tvým domovským světem po celou dobu života?
Podlaha se neustále silně otřásá, ale mne to uklidňuje. Richard říká, že naše úniková rychlost se stále prudce zvyšuje. Dobrá. Pokud letíme někam jinam, chci tam cestovat co nejrychleji.
4
5. června 2201
Probudila jsem se uprostřed minulé noci. když jsem zaslechla vytrvalé klepání, které přicházelo ze směru vertikální chodby v našem doupěti. I když normální hladina zvuku z neustálého otřásání je značná, Richard i já jsme bez potíží jasně rozeznali bouchání. Přesvědčili jsme se, že Simone pohodlně spí v nové kolébce, kterou Richard sestrojil, aby minimalizoval vibrace, a šli jsme opatrně ke svislé chodbě.
Klepání sílilo, jak jsme vystupovali po schodech směrem k mříži, která nás chrání proti nezvaným návštěvníkům. Na jedné podestě se ke mně Richard naklonil a pošeptal mi, že to „musí Macduff bušit na bránu“ a že se brzy vyjeví naše „hříchy“. Byla jsem příliš napjatá, abych se zasmála. Když jsme byli ještě několik metrů pod mříží, uviděli jsme velký pohybující se stín vržený na stěnu před námi. Zastavili jsme se. abychom si ho prohlédli. Oba jsme si hned uvědomili, že vnější kryt našeho doupěte je otevřen — nahoře v Rámovi bylo denní světlo — a že bizarní stín na stěně vytváří rámanský tvor nebo biot zodpovědný za bouchání.
Instinktivně jsem sevřela Richardovi ruku. „Co to je, propána?“ zeptala jsem se nahlas.
„Musí to být něco nového.“ odpověděl Richard potichu.
Řekla jsem mu, že stín připomíná starodávnou pumpu na ropu kývající se nahoru a dolů uprostřed ropného pole. Zazubil se nervózně a souhlasil.
Čekali jsme alespoň pět minut a neviděli ani neslyšeli jsme žádnou změnu v rytmickém klepání návštěvníka. Richard mi potom řekl, že vyleze k mříži, kde uvidí něco určitějšího než stín. To ovšem znamenalo, že ten venku, co klepal na naše dveře, ho uvidí také za předpokladu, že má oči, nebo jejich přibližný ekvivalent. Z nějakého důvodu jsem si v tom okamžiku vzpomněla na doktora Takagišiho a zaplavila mne vlna strachu. Políbila jsem Richarda a řekla mu, ať neriskuje.
Když dosáhl poslední podesty, hned nad tou. na níž jsem čekala, měl tělo částečně ve světle a překrýval pohybující se stín. Klepání náhle ustalo. „Je to biot,“ zakřičel Richard. „Vypadá jako kudlanka nábožná s rukou navíc uprostřed obličeje.“
Náhle se mu rozšířily oči. „A teď otevírá mříž,“ dodal a okamžitě seskočil z podesty.
Sekundu nato byl vedle mne. Chytil mě za ruku a utíkali jsme několik úseků schodů spolu. Nezastavili jsme se, dokud jsme nebyli ve svém patře.
Nad sebou jsme slyšeli zvuk pohybujícího se tvora. „Za první kudlankou byla ještě jedna a aspoň jeden buldozer,“ řekl Richard, lapaje po dechu. „Jakmile mne zahlédli, začali odstraňovat mříž… Zjevně klepali jen proto, aby nás upozornili na svou přítomnost.“