„Ale co chtějí?“ položila jsem řečnickou otázku. Hluk nad námi sílil. „Rachotí to jako vojsko,“ dodala jsem.
Během několika sekund jsme je slyšeli scházet po schodech. „Musíme se připravit k útěku.“ řekl Richard divoce rozrušen. „Ty vezmi Simone, já vzbudím Michaela.“
Scházeli jsme svižně chodbou k našemu obytnému prostoru. Michaela už vzbudil hluk a Simone sebou rovněž vrtěla. Shromáždili jsme se v hlavní místnosti, seděli na chvějící se podlaze proti černému panelu a čekali na mimozemské nájezdníky. Richard si připravil na klávesnici požadavek Rámanům, který by po vložení dvou dalších příkazů způsobil, že se černá zástěna zvedne jako vždy, když nám neviditelní blahodárci chtějí dodat nějaký nový výrobek. „Kdyby nás napadli,“ řekl Richard, „riskneme to do tunelů za panelem.“
Přešlo půl hodiny. Podle lomozu od schodů se dalo říci, že narušitelé jsou už na naší úrovni v doupěti, ale nikdo z nich ještě nevstoupil do průchodu k našemu obytnému prostoru. Po dalších patnácti minutách přemohla mého muže zvědavost. „Půjdu obhlédnout situaci,“ prohlásil a zanechal Michaela se mnou a se Simone.
Vrátil se za necelých pět minut. „Je jich tam patnáct, možná dvacet,“ sdělil nám a zmateně se kabonil. „Celkem tři kudlanky plus dva různé typy buldozerových biotů. Zdá se, že na protější straně něco budují.“
Simone zase usnula. Položila jsem ji do kolébky a následovala oba muže ke zdroji hluku. Když jsme dosáhli kruhové oblasti, odkud stoupá schodiště k otvoru do New Yorku, spatřili jsme horečnatou činnost. Bylo nemožné sledovat všechnu práci, která na druhé straně probíhala. Vypadalo to. že kudlanky dohlížejí na bioty-buldozery, kteří rozšiřovali horizontální chodbu na druhé straně kruhové místnosti.
„Má někdo nějaký nápad, co tam asi dělají?“ zeptal se Michael šeptem.
„Ani potuchy.“ odvětil Richard po chvíli.
Už uplynulo skoro čtyřiadvacet hodin a pořád není jasné, co bioti budují. Richard si myslí, že rozšíření chodby se provádí proto, aby tam mohlo být umístěno nějaké nové zařízení. Naznačil též, že tato činnost má téměř určitě něco společného s námi, protože se to konec konců děje v našem doupěti.
Bioti pracují bez přestávek na odpočinek, spánek nebo jídlo. Zdá se, že sledují nějaký hlavní plán nebo postup, který byl důkladně vysvětlen, protože nikdo se nikdy na nic neptá. Je to úděsná podívaná na jejich neúnavnou činnost. Bioti nám nedali ani jednou najevo, že si všimli naší přítomnosti a toho, že je pozorujeme.
Před hodinou jsme krátce hovořili o frustraci, kterou pociťujeme, protože nevíme, co se kolem nás děje. V jedné chvíli se Richard zasmál. „Ve skutečnosti to není dramaticky odlišné od situací na Zemi,“ řekl neurčitě. Když jsme na něj s Michaelem naléhali, aby vysvětlil, co tím myslí, Richard jen v širokém gestu máchnul rukou a roztržitě odpověděclass="underline" „I doma jsou naše znalosti velice omezeny. Hledání pravdy je vždy frustrující zážitek.“
8. června 2201
Je pro mne nepředstavitelné, že bioti dokázali dokončit zařízení tak rychle. Před dvěma hodinami se poslední z nich, předák kudlanka, který nám signalizoval (pomocí „ruky“ uprostřed svého „obličeje“), abychom si novou místnost prohlédli, konečně vzdálil po schodech a zmizel. Richard říká, že zůstal v našem doupěti, dokud se nepřesvědčil, že jsme všechno pochopili.
Jediným předmětem v nové místnosti je úzká pravoúhlá nádrž, která byla zřejmě navržena pro nás. Má lesklé kovové stěny a je asi tři metry vysoká. Na obou koncích je žebřík, který vede z podlahy k okraji nádrže. Na vnějším obvodu nádrže, jen několik centimetrů pod horním okrajem, je pevná lávka.
Uvnitř pravoúhlé struktury jsou ve stěnách upevněna čtyři tkaná visutá lůžka. Každý z těchto fascinujících výtvorů je konstruován individuálně pro každého člena naší rodiny. Lůžka pro Michaela a Richarda jsou na koncích nádrže. Simone a já máme svá lůžka uprostřed, její maličké visuté lože je hned vedle mého.
Richard samozřejmě už podrobně celé uspořádání prozkoumal. Protože nádrž má příklop a visutá lůžka jsou v dutině, od půl metru do jednoho metru od stropu, došel k závěru, že nádrž se uzavře a potom se pravděpodobně naplní tekutinou. Ale proč byla vybudována? Podstoupíme nějakou řadu pokusů? Richard si je jist, že budeme nějakým způsobem testováni, ale Michael říká, že „není konzistentní s osobností Rámanů“, jak jsme ji zatím pozorovali, abychom byli použiti jako pokusní králíci. Musela jsem se této poznámce smát. Michael nyní rozšířil svůj nevyléčitelný náboženský optimismus i ve vztahu k Rámanům. On vždy předpokládá, jako Voltairův doktor Panglos, že žijeme v nejlepším z možných vesmírů.
Předák kudlanka zůstal, pozoroval nás z lávky kolem nádrže, až jsme si všichni čtyři na naše visutá lůžka doopravdy lehli. Richard poukázal na to, že ačkoliv jsou lůžka na stěnách upevněna v různých výškách, „ponoříme se“ na nich všichni do přibližně stejné hloubky. Tkanivo je slabě pružné, připomíná materiál sítě, s níž jsme se už v Rámovi setkali. Když jsem dnes odpoledne lůžko „testovala“, připomněla mi jeho pružnost strach i povznášející pocit, který jsem prožila při své cestě v postroji ze síťoviny přes Válcové moře. Když jsem zavřela oči, bylo snadné vidět se zase těsně nad vodou, zavěšenou pod třemi velkými létavci, kteří mne odnášeli ke svobodě.
Podél stěny doupěte, z pohledu od našeho obytného prostoru za nádrží, je řada tlustých trubek, které jsou k ní připojeny. Předpokládáme, že jimi bude přivedena nějaká tekutina, která zaplní objem nádrže. Mám tušení, že to velice brzy zjistíme.
Tak co teď uděláme? Všichni tři souhlasíme, že bychom měli vyčkat. Nepochybně se bude od nás vyžadovat, abychom v této nádrži strávili nějaký čas. Musíme však předpokládat, že nám řeknou, kdy je ta správná doba.
10. června 2201
Richard měl pravdu. Byl si jist, že přerušované nízkofrekvenční pískání včera ráno oznamovalo další přechodovou fázi letu. Dokonce navrhl, že bychom asi měli jít k nádrži a připravit se k zaujmutí polohy na visutých lůžkách. Michael i já jsme mu odporovali, tvrdili jsme, že nemáme dost informací, abychom dospěli k takovému závěru.
Měli jsme Richarda poslechnout. Pískání jsme v podstatě ignorovali a pokračovali ve své normální (pokud tento termín může být vůbec kdy použit pro naši existenci uvnitř kosmické lodi mimozemského původu) rutině. Asi o tři hodiny později se objevil ve vchodu do naší hlavní místnosti předák kudlanka a k smrti mne vyděsil. Svými podivnými prsty ukázal do chodby a dal nám jasně najevo, že si musíme pospíšit.
Simone ještě spala a nelíbilo se jí. když jsem ji vzbudila. Měla také hlad, ale biot-kudlanka mi nedal čas, abych ji nakrmila. A tak Simone přerývaně plakala, když jsme byli nahnáni do houfu a k nádrži.
Druhý biot-kudlanka čekal na lávce, která je kolem ústí nádrže. Ve svých divných rukách držel průhledné přilby. Musel to být také inspektor, protože nám nedovolil sestoupit na lůžka, dokud nezkontroloval, že máme přilby správně nasazeny. Plastická nebo skleněná hmota, z níž je přední část přilby, je pozoruhodná: je skrze ni perfektně vidět. Dolní části přileb jsou také mimořádné. Jsou vyrobeny z lepkavé, gumě podobné sloučeniny, která velice těsně přilehne k pokožce a vytváří neproniknutelný uzávěr.