Patrick byl v rozpacích. Olaf a třetí muž je povzbuzovali a hvízdali, když Andrew její polibek opětoval. Po téměř minutě se Katie odtáhla. „Jdeme, Patricku,“ řekla s úsměvem a s očima upřenýma na muže, kterého líbala. „Myslím, že na jednu noc to stačí.“
12
Eponine zírala z okna v druhém podlaží na mírný svah. Celý ho pokrývala ZVP, jejich jemná mřížková struktura téměř zastiňovala hnědou půdu pod nimi.
„Tak co, Ep, co tomu říkáš?“ zeptala se jí Kimberly. „Je to docela pěkné. A až tady bude jasanový les, budeme mít za naším domem stromy, trávu a možná dokonce jednu nebo dvě veverky. To už bude lepší.“
„Já nevím,“ odpověděla roztržitá Eponine po několika sekundách. „Ten byt je trošku menší, než ten, který se mi včera líbil ve čtvrti Positano. A nevím, máme-li se usadil právě tady, v Hakone. Neznám tolik orientálců…“
„Podívej, spolubydlící, nemůžeme pořád čekat. Řekla jsem ti včera, že bychom si měly vybrat náhradní byty. Byt v Positanu chtělo sedm párů a protože v celé čtvrti už zůstaly jenom čtyři volné byty, neměly jsme prostě štěstí. Všechno, co teď zůstalo kromě těch maličkých bytů nad obchody na hlavní třídě v Beauvois — a tam já žít nechci, protože tam není vůbec žádné soukromí — je buď tady, nebo ve čtvrti San Miguel, kde žijí všichni černí a hnědí.“
Eponine si sedla do jednoho z křesel. Nacházely se v obývacím pokoji malého dvoupokojového bytu. Byl zařízen skromně, ale přiměřeně, dvěma křesly a velkou pohovkou stejné hnědé barvy jako pravoúhlý kávový stolek. Byt, který měl mimo obývací pokoj a dvě ložnice jednu velkou koupelnu a malou kuchyni, byl o něco větší než sto čtverečných metrů.
Kimberly Hendersonová přecházela netrpělivě po pokoji. „Kim,“ řekla Eponine pomalu, „promiň, ale je pro mne těžké soustředit se na výběr bytu, když prožíváme tolik nových věcí. Co je tohleto za místo? Kde to jsme? Proč tady jsme?“ V mysli se přenesla rychle k té neuvěřitelné instruktáži před třemi dny, kdy je kapitán Macmillan informoval, že jsou uvnitř kosmické lodi postavené a vybavené mimozemšťany „za účelem pozorování pozemšťanů“…
Kimberly Hendersonová si zapálila cigaretu a mocně vyfoukla kouř do vzduchu. Pokrčila rameny a řekla: „Kruci, Eponine, neznám odpověď na žádnou z těch otázek… Ale vím, že když si nevybereme byt, zůstane nám to, co nikdo jiný nechtěl.“
Eponine se několik sekund dívala na svou přítelkyni a pak si povzdechla. „Myslím, že tento postup nebyl moc fér,“ stěžovala si. „Cestující z Pinty a Niny si mohli vybrat domy, než jsme vůbec přijeli. Nás nutí vybrat si z toho, co ostatní odmítli.“
„Cos čekala?“ reagovala Kimberly rychle. „Naše loď měla na palubě odsouzené — samozřejmě, že jsme dostali zbytky. Ale aspoň jsme konečně svobodní.“
„Zdá se, že tobě se tu líbí?“ zeptala se posléze Eponine.
„Ano,“ odvětila Kimberly. „A chci se taky přihlásit na dva další byty, které jsme viděly dnes ráno, poblíž trhu v Hakone, pro případ, že tohle nedostaneme. Nebudeme-li mít nějaký domov po losování dnes večer, tak se obávám, že na tom budeme špatně.“
Byla to chyba, myslela si Eponine, když pozorovala Kimberly přecházející po pokoji. Neměla jsem nikdy souhlasil s tím, že budu její spolubydlící… Ale jaký jsem měla výběr? Byty, které zůstaly pro osamělé, jsou obrovské.
Eponine nebyla zvyklá na rychlé změny v životě. Na rozdíl od Kimberly Hendersonové, která toho spoustu zažila, než byla v devatenácti odsouzena za vraždu, prožívala Eponine poměrně klidné dětství a dospívání. Vyrostla v sirotčinci blízko Limoges ve Francii, a než ji profesor Moreau vzal do Paříže na prohlídku velkých muzeí, když jí bylo sedmnáct, nebyla nikdy ani za hranicemi své rodné provincie. Rozhodnutí upsat se do Lowellovy kolonie pro ni bylo zpočátku velmi obtížné. Ale před Eponine byla doživotní vazba v Bourges a nebo svoboda na Marsu. Po dlouhém váhání se odvážně rozhodla podat přihlášku MVS.
Byla vybrána do kolonie, protože měla vynikající výsledky ve škole, obzvláště ve všech uměních, mluvila plynně anglicky a byla vzornou vězeňkyní. V jejím záznamu ve složkách MVS je doporučení, aby byla v Lowellově kolonii umístěna jako „učitelka střední školy se zaměřením na herectví nebo umění“. Přes potíže spojené s letovou fází cesty po opuštění Země, cítila Eponine vzrušení, když se v pozorovacím okně lodi Santa Maria poprvé objevil Mars. Bude to nový život v novém světě.
Dva dny před naplánovaným setkáním však dozorci MVS oznámili, že kosmická loď nepoužije své přistávací raketoplány, jak měla v plánu. Místo toho, řekli odsouzeným cestujícím, Santa Maria udělá „dočasnou zajížďku na setkání s kosmickou stanicí obíhající Mars“. Eponine byla oznámením zmatena i znepokojena. Na rozdíl od většiny svých společníků si pečlivě přečetla všechny materiály MVS pro kolonisty a nikdy neviděla žádnou zmínku o stanici obíhající Mars.
Dokud nebyla Santa Maria úplně vyložena a všichni lidé i zásoby v Novém Edenu, nikdo Eponine a dalším odsouzeným neřekl, co se vlastně děje. I po Macmillanově instruktáži velmi málo odsouzených věřilo, že jim řekl pravdu. „Hele,“ pronesl Willis Meeker, „věří doopravdy, že jsme takoví blbci? Tohle místo a všecky ty bláznivý roboty postavil houf mimozemšťanů? To všecko je finta. Jenom testujou nějakej novej typ basy.“
„Ale Willisi,“ namítl Malcolm Peabody, „co všichni ti ostatní, kteří přiletěli na Pintě a Nině? S několika z nich jsem mluvil. Jsou to normální lidi, chci říct, nejsou odsouzení. Jestli je tvá teorie správná, co tady dělají oni?“
„Jak to sakra můžu vědět, teplouši? Nejsem žádnej génius. Já jenom vím, že ten chlápek Macmillan na nás něco koulí.“
Eponine se nenechala odradit svými pochybnostmi o pravdivosti Macmillanových prohlášení od toho, aby šla s Kimberly do City podat žádost o tři byty v Hakone. Tentokrát měly při losování štěstí a dostaly, co si daly na první místo. Další den strávily stěhováním do bytu na okraji Sherwoodského lesa a potom se přihlásily na pracovním úřadě v administrativním komplexu o zaměstnání.
Protože další dvě kosmické lodi přiletěly dost dlouho před lodí Santa Maria, postupy pro zapojení odsouzených do života v Novém Edenu byly pečlivě definovány. Kimberly, která měla opravdu vynikající záznam jako ošetřovatelka, byla umístěna skutečně ihned, a to do ústřední nemocnice.
Eponine hovořila s ředitelkou a čtyřmi dalšími učiteli, než přijala místo na Centrální střední škole. Do práce musela dojíždět vlakem, kdežto kdyby se rozhodla učit na střední škole v Hakone, mohla chodit pěšky. Ale Eponine si řekla, že to bude stát za tu potíž. Moc se jí líbila ředitelka i ostatní učitelé.
Zpočátku se dalších sedm doktorů pracujících v nemocnici dívalo úkosem na dva odsouzené lékaře, obzvláště na doktora Turnera, jehož záznam se tajemně zmiňoval o jeho brutálních vraždách, bez rozvádění jakýchkoliv polehčujících okolností. Ale asi po týdnu, během nějž každý mohl poznat jeho výjimečnou zručnost, znalosti a profesionalizmus, ho personál jednomyslně vybral za ředitele. Doktor Turner byl svým zvolením zcela ohromen a v krátké řeči, kterou volbu přijal, slíbil věnovat se cele prospěchu kolonie.
Jeho prvním oficiálním činem byl návrh prozatímní vládě, aby se každý občan Nového Edenu podrobil celkové zdravotní prohlídce, aby se mohly doplnit osobní lékařské záznamy. Když byl jeho návrh přijat, doktor Turner umístil v celé kolonii robotky Tiasso jako para-mediky. Bioti prováděli všechny rutinní prohlídky a shromažďovali údaje, které potom budou analyzovat lékaři. Současně, když si vzpomněl na výtečnou datovou síť, která existovala mezi všemi nemocnicemi v Dallasu, začal neúnavný doktor Turner pracovat s několika Einsteiny na návrhu zcela automatizovaného počítačového systému ke sledování zdravotního stavu osadníků.