Doktor Turner kroutil hlavou. Jakákoliv nemoc, která napadá srdce, je alarmující. Ale nemoc, která je přenosná z jedné osoby na druhou? To by bylo hrozné.
Byl velmi unaven. Než mu klesla hlava na stůl, udělal si seznam odkazů na viry napadající srdce, které chtěl získat z databáze. Pak rychle usnul.
Po patnácti minutách ho náhle vzbudil telefon. Na druhém konci byla Tiasso, volala z chirurgické ambulance. „Dvě biotky Garcia našly v Sherwoodském lese lidské tělo.“ řekla, „a teď jedou sem. Z obrázků, které mi vyslaly, mohu říct, že tento případ bude vyžadovat vaši osobní pozornost.“
Doktor Turner si vydrhnul ruce, opět si oblékl plášť a dorazil do chirurgické ambulance těsně před tím, než přijely biotky s tělem. I když byl doktor Turner zkušený, musel se od hrozně zmrzačené mrtvoly odvrátit. Hlava byla téměř úplně oddělena od těla — visela jen na tenkém pramenu svalu — a tvář byla zkopána a znetvořena k nerozeznání. Navíc v oblasti genitálií zela v kalhotách krvavá díra.
Dvě biotky Tiasso začaly okamžitě pracovat, omývaly krev a připravovaly tělo k pitvě. Doktor Turner si sedl na židli, otočil se zády k tělu a vyplnil první hlášení o smrti v Novém Edenu.
„Jak se jmenoval?“ zeptal se biotek..
Biotka Tiasso se probrala tím, co zbylo z šatů mrtvého, a našla jeho identifikační kartu od MVS.
„Danni,“ odpověděla. „Marcello Danni.“
SVATEBNÍ PÍSEŇ
1
Vlak z Positana byl plný. Zastavil v malé stanici na břehu jezera Shakespeare, na polovině cesty do Beauvois, a vyvrhl směsici lidí a biotů. Mnozí nesli košíky s jídlem, deky a skládací lehátka. Malé děti utíkaly ze stanice na hustý čerstvě posekaný trávník, který rostl kolem jezera. Smály se a hrnuly se po mírném sto padesát metrů dlouhém svahu mezi stanicí a okrajem vodní plochy.
Pro ty, kteří nechtěli sedět na trávě, byly postaveny dřevěné tribuny hned proti úzkému přístavišti, které vybíhalo padesát metrů do jezera, než se rozšířilo do pravoúhlé plošiny. Na ní byl připraven mikrofon, řečniště a několik židlí; odtud pronese guvernér Watanabe po ukončení ohňostroje projev ke Dni Osídlení,
Čtyřicet metrů vlevo od tribun si postavili Wakefieldovi a Watanabeovi dlouhý stůl pokrytý modrými a bílými ubrusy. Na stole bylo vkusně naaranžováno jídlo, které se dalo jíst rukama. Termosky pod stolem byly plné nápojů. Obě rodiny a jejich přátelé se shromáždili poblíž a buď jedli, hráli nějakou hru nebo rozmlouvali. Kolem skupiny procházeli dva Lincolnové a nabízeli nápoje a chlebíčky těm, kteří byli příliš vzdáleni od stolu a termosek.
Odpoledne bylo horké. Ve skutečnosti příliš horké, třetí výjimečně horký den po sobě. Jak však umělé slunce v kupoli vysoko nad jejich hlavami dokončovalo svůj minioblouk a začalo se zvolna stmívat, davy na březích jezera Shakespeare plné očekávání zapomněly na horko.
Poslední vlak přijel jen několik minut předtím, než se úplně setmělo. Dorazil z Centrální stanice ze severu a přivážel osadníky, kteří žili v Hakone nebo San Miguelu. Pozdních příchozích nebylo mnoho. Většina lidí přijela brzy, aby si připravila na trávě občerstvení. V posledním vlaku byla Eponine. Původně měla v úmyslu vůbec se oslavy nezúčastnit, na poslední chvíli se však rozhodla jinak.
Když vyšla ze stanice na trávník, byla Eponine zmatena. Bylo tam tolik lidí! Musí tady být celý Nový Eden, myslela si. Na okamžik zalitovala, že přišla. Každý byl s rodinou a přáteli, a ona byla úplně sama.
Ellie Wakefieldová házela právě s Benjym podkovami, když Eponine vystoupila z vlaku. Ihned svou učitelku poznala, i na velkou vzdálenost, podle její jasně rudé pásky na rukávě. „To je Eponine, mami.“ řekla Ellie, když přiběhla k Nicole. „Můžu ji pozvat k nám?“
„Samozřejmě,“ odvětila Nicole.
Hlas ve veřejném audiosystému přerušil hudbu hranou malou skupinou, aby oznámil, že ohňostroj začne za deset minut. Sem tam se ozval potlesk. „Eponine,“ křičela Ellie. „Pojďte k nám.“ Ellie mávala rukama.
Eponine slyšela, že ji někdo volá jménem, ale v šeru stmívání špatně viděla. Po několika sekundách se vydala směrem k Ellie. Po cestě neúmyslně narazila do batolete, které se toulalo samo v trávě. „Kevine,“ vykřikla matka, „Nepřibližuj se k ní!“
V okamžiku schmatnul chlapečka hřmotný muž s blond vlasy a držel ho stranou. „Neměla byste tady být.“ řekl muž, „ne se slušnými lidmi.''
Trochu otřesena pokračovala Eponine k Ellie, která jí šla po trávě naproti. „Běž domů, jednačtyřicítko!“ zakřičela žena, která pozorovala předcházející výstup. Tlustý desetiletý chlapec s baňatým nosem ukázal na Eponine prstem a říkal něco své sestře.
„Jsem tak ráda, že vás vidím,“ řekla Ellie, když přišla k učitelce. „Půjdete si vzít něco k jídlu?“
Eponine přikývla. „Je mi líto všech těch lidí,“ řekla Ellie dost hlasitě, aby ji všichni kolem slyšeli. „Je to hanba, že jsou tak netaktní.“
Ellie vedla Eponine k velkému stolu a všem ji představila, „Hej, pro ty, kteří ji neznají, to je moje učitelka a přítelkyně Eponine. Nemá žádné příjmení, tak se jí na ně neptejte.“
Eponine a Nicole se už několikrát setkaly. Vyměňovaly si zdvořilosti, zatímco Lincoln Eponine nabídl nějaké zeleninové tyčinky a sodu. Nai Watanabe, aby to všichni viděli, k ní přinesla své syny — dvojčata, Keplera a Galilea, kteří před týdnem oslavili druhé narozeniny, aby se setkali s Eponine. Kolonisté okolo zírali, když Eponine vzala Keplera do náruče. „Pěkná,“ řekl chlapeček a ukazoval na Eponinin obličej.
„Musí to být hodně těžké,“ řekla Nicole francouzsky a pokynula hlavou ve směru okolních čumilů.
„Oui,“ odvětila Eponine. Těžké? Myslela si. To je velice mírně řečeno. Co tak absolutně nemožné? Nestačí, že mám nějakou strašnou nemoc, která mne skoro určitě zabije. Ne. Musím ještě nosit pásku na rukávě, aby se mi mohli ostatní vyhnout, pokud chtějí.
Max Puckett vzhlédl od šachovnice a zpozoroval Eponine. „Ahoj, ahoj,“ řekl. „Vy musíte být ta učitelka, o níž jsem tolik slyšel.“
„To je Max,“ řekla Ellie a vedla Eponine k němu. „Rád flirtuje, ale je neškodný. A starší muž, který nás ignoruje, je soudce Pjotr Myškin… Řekla jsem to správně, soudce?“
„Ano, ovšem, mladá dámo,“ odpověděl soudce Myškin, ale od šachovnice nevzhlédl. „Proklatě, Puckette, pro všechno na světě, co chcete s tím jezdcem dělat? Vaše hra je jako obvykle buď stupidní, nebo brilantní, a já se nemůžu rozhodnout, jaká je.“
Soudce nakonec vzhlédl, uviděl pásku a zvedl se. „Je mi líto, slečno, opravdově líto,“ řekl. „Musíte vydržet dost i bez toho, abyste ještě trpěla přezíráním od tohoto sobeckého starého podivína.“
Minutu či dvě před začátkem ohňostroje bylo vidět velkou jachtu, která se blížila ze západní strany jezera k oblasti určené na pikniky. Její dlouhou palubu zdobila jasná barevná světla a hezká děvčata. Na boku jachty byl namalován nápis Nakamura. Nad hlavní palubou rozeznala Eponine Kimberly Hendersonovou, která stála vedle Tošio Nakamury u kormidla.