Skupina na jachtě mávala na lidi na břehu. Patrick Wakefield přiběhl vzrušeně ke stolu. „Podívej, mami,“ řekl, „na lodi je Katie.“
Nicole si nasadila brýle, aby lépe viděla. Byla to opravdu její dcera v bikinách, která mávala z paluby. „To nám ještě scházelo,“ zamumlala si Nicole pro sebe, když nad nimi vybuchly první světlice a zalily temnou oblohu barvou a světlem.
„Dnes jsou to tři roky,“ začal Kendži Watanabe svou řeč, „co průzkumná skupina z Pinty poprvé vkročila do tohoto nového světa. Nikdo z nás nevěděl, co ho čeká. Všichni jsme se ptali, obzvláště během těch dvou dlouhých měsíců, kdy jsme každý den trávili osm hodin v somnariu, zda bude vůbec možné vybudovat zde, v Novém Edenu, existenci připomínající normální život.
Naše první obavy se nenaplnily. Naši mimozemští hostitelé, ať jsou kdokoliv, ani jednou nezasáhli do našich životů. Může být pravda, jak tvrdí Nicole Wakefieldová a další, že nás neustále pozorují, my však jejich přítomnost nijak nepociťujeme. Vně naší kolonie se kosmická loď Ráma řítí neuvěřitelnou rychlostí ke hvězdě, kterou jsme pojmenovali Tau Ceti. Uvnitř lodě zůstávají naše denní činnosti téměř neovlivněny pozoruhodnými vnějšími podmínkami naší existence.
Předtím, než jsme trávili dny v somnariu, pokud jsme ještě byli cestujícími v planetární soustavě, která obíhá kolem naší domácí hvězdy Slunce, si mnozí z nás mysleli, že,období pozorování‘ bude krátké. Věřili jsme, že se po několika měsících, nebo tak nějak, vrátíme na Zemi, nebo možná na náš původní cíl, Mars, a že tato třetí kosmická loď Ráma zmizí do vesmírných dálav jako její dvě předchůdkyně. Naši navigátoři mi však říkají, že se stále od našeho Slunce vzdalujeme, jak se už dalo po více než dva a půl roku, rychlostí rovnou přibližně polovině rychlosti světla. Kdybychom vskutku měli to štěstí a vrátili se někdy do naší vlastní sluneční soustavy, ten den by mohl nastat až v poměrně daleké budoucnosti.
Tyto faktory určují hlavní téma tohoto mého posledního vystoupení na oslavu Dne Osídlení. Téma je prosté: Spoluobčané osadníci, my sami musíme převzít plnou zodpovědnost za náš osud. Nemůžeme očekávat, že děsivé síly, které v počátku vytvořily náš minisvět, nás uchrání před vlastními chybami. Musíme řídit Nový Eden, jako kdybychom zde my a naše děti měli žít navždy. Je na nás, abychom si zde zajistili kvalitní život jak pro sebe, tak pro budoucí generace.
Nyní stojí před kolonií řada výzev. Všimněte si, že je nazývám výzvami, ne problémy. Budeme-li pracovat společně, můžeme jim dostát. Budeme-li pečlivě vážit dlouhodobé důsledky svých akcí, rozhodneme se správně. Nebudeme-li však schopni pochopit pojmy,odloženého uspokojení‘ a,pro dobro všech‘, potom bude budoucnost Nového Edenu chmurná. Dovolte mi uvést na ilustraci svých tvrzení příklad. Richard Wakefield vysvětlil, jak v televizi, tak na veřejných shromážděních, jak je řízení našeho počasí založeno na jistých předpokladech o atmosférických podmínkách v našem habitatu. Přesně řečeno, náš algoritmus řízení počasí předpokládá, že hladiny oxidu uhličitého i koncentrace kouřových částic jsou nižší než dané hodnoty. Aniž rozumíte přesně, jak matematika funguje, můžete si uvědomit, že výpočty řídící vnější vstupy do našeho habitatu nebudou správné, když výchozí předpoklady nebudou přesné.
Není dnes mým úmyslem proslovit vědeckou přednášku o velice složitém předmětu. O čem chci opravdu mluvit, je politika. Protože většina našich vědců věří, že neobvyklé počasí v posledních čtyřech měsících je důsledkem příliš vysokých úrovní oxidu uhličitého a kouřových částic v atmosféře, vláda navrhla, jak se s těmito otázkami vypořádat. Senát všechna naše doporučení zamítl.
A proč? Náš návrh zakázat postupně krby — které především nejsou v Novém Edenu vůbec nutné — byl nazván,omezením osobní svobody‘. Naše pečlivě detailní doporučení uvést opět do provozu část sítě ZVP, aby se kompenzovala ztráta části Sherwoodského lesa a Severních pastvin užitých k výstavbě, byla rovněž zamítnuta. Důvod? Opozice tvrdila, že kolonie si tento úkol nemůže dovolit, a navíc, že energie spotřebovaná novými úseky sítě ZVP by měla za následek bolestně přísné omezení spotřeby.
Dámy a pánové, je směšné schovávat hlavy do písku a doufat, že tyto problémy životního prostředí zmizí. Pokaždé když odložíme přijetí pozitivního kroku, znamená to větší strádání pro kolonii v budoucnosti. Nemohu uvěřit, že tak mnozí z vás přijímají přehnaný optimizmus opozice, který předpokládá, že se nám nějak podaří zjistit, jak vlastně mimozemský algoritmus řízení počasí funguje, a vyladit ho tak. aby správně pracoval i za podmínek vyšších úrovní oxidu uhličitého a kouřových částic. Jaká přehnaná sebedůvěra!“
Nicole i Nai velice pečlivě sledovaly reakci na Kendžiho proslov. Několik z jeho příznivců Kendžiho přesvědčovalo, aby promluvil v lehkém optimistickém tónu, bez probírání klíčových otázek. Guvernér však stál pevně za svým odhodláním pronést významnou řeč.
Nai se naklonila k Nicole a pošeptala jí: „Ztratil jejich pozornost, je příliš pedantský.“
Na tribunách, kde nyní seděla asi polovina posluchačů, se vzmáhal neklid. Nakamurova jachta, která během ohňostroje kotvila nedaleko pobřeží, odjela okatě brzy poté, kdy guvernér Watanabe začal hovořit.
Kendži změnil téma ze životního prostředí na retrovirus RV-41. Protože to byla otázka, která vyvolávala v kolonii silné emoce, pozornost posluchačů značně vzrostla. Guvernér vysvětlil, jaké hrdinské kroky udělal lékařský personál Nového Edenu pod vedením doktora Turnera při zkoumání této nemoci, že však potřebuje ještě rozsáhlejší výzkum, aby zjistil, jak ji léčit. Potom odsoudil hysterii, která si vynutila, dokonce přes jeho veto, přijetí zákona, jenž vyžaduje, aby všichni osadníci, kteří mají ve svých systémech protilátky vůči RV-41, pořád nosili rudé pásky na rukou.
„Fuj,“ křičela velká skupina převážně orientálců na druhé straně tribuny od Nicole a Nai.
„… tito ubozí, nešťastní lidé musí čelit duševním mukám…“ říkal Kendži.
„Jsou to kurvy a teplouši,“ křičel muž za skupinou, kde byly Nai a Nicole. Lidé kolem něj se smáli a tleskali.
„…Doktor Turner opakovaně potvrdil, že tato nemoc, jako většina retrovirů, se přenáší jedině krví a chámem…“
Dav se stával vzpurným. Nicole doufala, že Kendži dává pozor a zkrátí své poznámky. Zamýšlel promluvit také o moudrosti (nebo nedostatku moudrosti) rozšíření průzkumu Rámy mimo Nový Eden, musel však vidět, že ztratil posluchače.
Guvernér Watanabe se na sekundu odmlčel a potom vydal do mikrofonu hvizd, který drásal uši. To dočasně všechny posluchače ztišilo.
„Mám jen několik dalších poznámek,“ řekl. „a ty by se neměly nikoho dotknout…“
„Jak víte, má žena Nai a já máme dva syny — dvojčata. Cítíme, že jsme bohatě požehnáni. V tento Den Osídlení žádám každého z vás, aby myslel na svoje děti a představil si další Den Osídlení, po stu, nebo možná tisíci letech. Představte si, že stojíte tváří v tvář těm, které jste počali, dětem dětí vašich dětí, jak k nim hovoříte a držíte je v náručí — budete jim moci povědět, že jste dělali všechno, co bylo ve vašich silách, abyste jim zanechali svět, který by jim dal šanci nalézt štěstí?“