Patrick byl opět vzrušený. Když piknik končil, pozval ho Max, aby strávil noc a další den na Puckettově farmě. „Nový semestr na univerzitě začíná až ve středu,“ řekl mladík matce. „Můžu jít? Prosím?“ Nicole byla ještě vyvedena z míry reakcí davu na Kendžiho řeč a nejdříve nerozuměla, co její syn chce. Když ho požádala o zopakování požadavku, podívala se na Maxe. „Dáte mi na mého syna dobrý pozor?“
Max Puckett se zazubil a přikývl. Max a Patrick počkali, dokud bioti neuklidili všechny odpadky z pikniku, a potom se vydali společně na stanici vlaku. Po půl hodině byli na Centrální stanici a čekali na vlak s dlouhými intervaly, který jel přímo do farmářské oblasti. Naproti nim přes nástupiště nastupovala skupina Patrickových spolužáků na vlak do Hakone. „Měl bys jít s námi.“ zakřičel jeden z mladíků na Patricka. „Celou noc bezplatné pití pro všechny.“
Max pozoroval, jak Patrick očima sleduje své přátele nastupující do vlaku. „Byl jsi někdy ve Vegas?“ zeptal se Max.
„Ne, pane,“ odpověděl. „Má matka a strýček…“
„Chtěl bys tam jít?“
Patrickovo váhání Maxovi stačilo. O několik sekund později nasedli do vlaku do Hakone s celým tím rozjařeným davem. „Nemám to místo sám moc rád,“ poznamenal Max, když jeli. „Zdá se mi příliš falešné, příliš povrchní… Ale určitě stojí zato ho vidět a není to špatné místo pro pobavení, když jsi úplně sám.“
Dříve než před dva a půl rokem, brzy poté, co skončilo denní zrychlování, dospěl Tošio Nakamura ke správnému závěru, že kolonisté zůstanou s velkou pravděpodobností v Novém Edenu a Rámovi po dlouhou dobu. Dokonce ještě před první schůzí ústavního výboru a zvolením Nicole des Jardinsové za prozatímní guvernerku, se Nakamura rozhodl, že se stane nejbohatší a nejmocnější osobou v kolonii. Na základě podpory odsouzených, kterou získal během cesty ze Země na Mars lodí Santa Maria, rozšířil své osobní styky a zahájil, jakmile byli v kolonii zavedeny banky a peníze, budování své říše.
Nakamura byl přesvědčen, že v Novém Edenu půjdou nejlépe na odbyt ty výrobky, které poskytují potěšení a vzrušení. Jeho první podnik, malé kasino, byl okamžitě úspěšný. Potom koupil část farmářské půdy na východ od Hakone a postavil v kolonii svůj první hotel, současně s druhým větším kasinem, hned proti vchodu do hotelu. Přidal malý intimní klub s hosteskami vycvičenými v japonských způsobech a potom drsnější dívčí klub. Vše, co udělal, prosperovalo. Chytře rozšiřoval své investice a brzy nato, když byl Kendži Watanabe zvolen guvernérem, nabídl Nakamura vládě, že odkoupí jednu pětinu Sherwoodského lesa. Jeho nabídka dovolila senátu, aby nemusel zvýšit daně na zaplacení počátečního výzkumu RV-41, což by jinak bylo nutné.
Část rašícího lesa byla vykácena a nahrazena Nakamurovým osobním palácem a rovněž novým třpytícím se hotelem s kasinem, zábavnou arénou, komplexem restaurantů a několika kluby. Když upevnil svůj monopol, působil Nakamura intenzivně (a úspěšně) na legislativu, aby omezila hazardní hry na oblast kolem Hakone. Jeho pochopové potom přesvědčili všechny případné podnikatele, že vlastně doopravdy nechtějí „králi Japíků“ konkurovat.
Když získal neotřesitelnou pozici, dovolil Nakamura svým společníkům, aby se pustili do prostituce a drog: žádná z těchto činností nebyla v Novém Edenu nezákonná. Ke konci Watanabeho funkčního období, když se politika vlády dostávala stále více do konfliktu s jeho zájmy, se Nakamura rozhodl, že bude řídit i vládu. Ale nechtěl se nudnou prací obtěžovat sám. Potřeboval loutku. Tak získal Iana Macmillana, nešťastného bývalého velitele lodi Pinta, jenž skončil na druhém místě v prvních volbách, které vyhrál Kendži Watanabe. Nakamura nabídl Macmillanovi guvernérství výměnou za Skotovu lenní věrnost.
V kolonii neexistovalo nic podobného jako Vegas. Základní architektura Nového Edenu navržená Wakefieldovými a Orlem byla úsporná, extrémně funkční, s jednoduchou geometrií a jednoduchými fasádami. Vegas bylo přehnané, křiklavé, nesourodé — mišmaš architektonických stylů. Ale bylo zajímavé a na mladého Patricka O'Toola viditelně udělalo dojem, když s Maxem Puckettem vešli do vnější brány areálu.
„Júú,“ řekl a zíral na obrovský blikající nápis nad vchodem.
„Nechci srážet tvůj obdiv, chlapče,“ řekl Max a zapaloval si cigaretu, „ale energie potřebná na tento nápis by stačila skoro na čtverečný kilometr sítě ZVP.“
„Mluvíte jako má matka a strýček,“ odvětil Patrick.
Před vstupem do kasina nebo některého z klubů se musel každý návštěvník zapsat do hlavního registru. Nakamura neponechával nic náhodě. Měl úplné záznamy, co každý návštěvník Vegas dělal pokaždé, když vešel dovnitř. Tak věděl, které části podniku by měl rozšířit, a navíc, což bylo důležitější, znal speciální a oblíbenou neřest (nebo neřesti) každého zákazníka.
Max a Patrick šli do kasina. Když stáli vedle jednoho ze dvou stolů, kde se hrály kostky, snažil se Max vysvětlit mladíkovi systém hry. Patrick však nemohl odtrhnout oči od hostesek ve sporých kostýmech roznášejících koktajly.
„Už ti někdy nějaká dala, chlapče?“ zeptal se Max.
„Prosím, pane?“
„Provozovals někdy sex, víš, styk s ženou?“
„Ne, pane,“ odvětil mladík.
Hlas v Maxově hlavě mu říkal, že není jeho povinností uvést mladého muže do světa rozkoše. Stejný hlas také Maxovi připomněl, že tohle je Nový Eden, ne Arkansas, neboť jinak by vzal Patricka do Xanadu a dopřál mu jeho první sexuální zkušenost.
V kasinu bylo přes sto lidí, velká návštěva, uváží-li se velikost kolonie, a zdálo se, že se všichni baví. Servírky opravdu roznášely bezplatné pití, tak rychle, jak dokázaly — Max popadl dvě margarity a jednu dal Patrickovi.
„Nevidím žádné bioty,“ poznamenal Patrick.
„V kasinu žádní nejsou,“ odvětil Max. „Ani u stolů, kde by byli úspěšnější než lidi. Král Japík věří, že jejich přítomnost potlačuje hráčské pudy. Ale ve všech restaurantech používá výhradně bioty.“
„Max Puckett, no to mě podrž.“
Max a Patrick se otočili. Blížila se k nim krásná mladá žena v hebkých růžových šatech. „Neviděla jsem tě celé měsíce,“ řekla.
„Ahoj, Samantho,“ odvětil Max, poté, co měl na něj nezvykle několik sekund svázaný jazyk.
„A kdo je tenhle hezký mladý muž?“ zeptala se Samantha a zamrkala svými dlouhými řasami na Patricka.
„To je Patrick O'Toole, je to…“
„Ach, můj bože,“ vykřikla Samantha. „Ještě nikdy jsem se nesetkala s nikým z pů-vod-ních osadníků.“ Několik sekund Patricka studovala a pak pokračovala: „Řekněte mi, pane O'Toole, je to skutečně pravda, že jste celé roky spal?“
Patrick stydlivě přikývl.
„Má přítelkyně Goldie říká, že celý ten příběh je krávovina, že vy a celá vaše rodina jste ve skutečnosti agenti MIS. Ona ani nevěří, že jsme opustili orbitu kolem Marsu… Goldie říká, že celá ta hrozná doba v nádržích je taky částí podvodu.“
„Ujišťuji vás, madam,“ odpověděl Patrick zdvořile, „že jsme doopravdy spali celé roky. Bylo mi šest, když mne mí rodiče dali do lůžka. A vypadal jsem skoro jako teď, když jsem se poprvé probudil.“
„No, to mě fascinuje, i když nevím, co si z toho všeho vybrat… Tak, Maxi, k čemu se chystáte? A mimochodem, představíš mě vlastně?“
„Promiň… Patricku, to je slečna Samantha Porterová z velkého státu Mississippi. Pracuje v Xanadu…“