Richardovi přestali v kolonii důvěřovat, když se prostředí v Rámovi ukázalo nepříliš odlišné od prostředí v Novém Edenu. Byla tam pořád tma a docházelo tam k malým, periodickým změnám v atmosférickém tlaku a koncentraci jednotlivých složek ovzduší, ale prostředí bylo tak podobné tomu v kolonii, že lidští průzkumníci dokonce ani nepotřebovali kosmické obleky. Dva týdny poté, kdy první sonda odhalila přátelskou atmosféru v Rámovi, skončili osadníci mapování plochy Hlavní roviny, která jim byla dostupná.
Nový Eden a druhá, skoro identická pravoúhlá oblast na jihu, o níž Richard a Nicole věřili, že je to habitat pro druhou formu života, byly společně uzavřeny do větší, také pravoúhlé oblasti, jejíž ohromně vysoké kovově šedé bariéry ji oddělovaly od zbytku Rámy. Bariéry na severní a jižní straně této větší oblasti byly prodloužením stěn habitatu. Na východní a západní straně v obou uzavřených habitatech však byly asi dva kilometry otevřeného prostoru.
Ve čtyřech rozích tohoto vnějšího pravoúhelníku se nacházely čtyři masivní válcové struktury. Richard a další technologický personál v kolonii byli přesvědčeni, že neproniknutelné válce v rozích obsahují tekutiny a čerpací mechanizmy, jimiž se udržují podmínky životního prostředí v habitatech.
Nová vnější oblast, která neměla žádný strop kromě protější strany Rámy, pokrývala většinu severního poloválce kosmické lodi. Jedinou stavbou na Hlavní rovině mezi oběma habitaty byla velká kovová chýše ve tvaru iglú. Tato chýše představovala řídící centrum Nového Edenu a byla umístěna asi dva kilometry jižně od stěny kolonie.
Když vyšli z Nového Edenu, mířili Richard a tři Einsteinové k řídícímu centru, kde už pracovali téměř dva týdny a snažili se vniknout do hlavní řídící logiky, která ovládá počasí v Novém Edenu. Přes námitku Kendži Watanabeho uvolnil senát fondy na „celkové úsilí“ pro „nejlepší inženýry“ kolonie, aby změnili mimozemský algoritmus řízení počasí. Tento zákon vyhlásili, když vyslechli svědectví skupiny japonských vědců, kteří navrhli, že stabilní počasí v Novém Edenu by se opravdu mohlo udržet i při vyšších úrovních oxidu uhličitého a kouře v atmosféře.
Pro politiky to byl lákavý závěr. Kdyby snad nebylo opravdu nutné zakázat pálení dřeva ani obnovit síť ZVP a kdyby bylo třeba jen upravit několik parametrů v cizokrajném algoritmu, který byl konec konců původně navržen za nějakých předpokladů, jež už neplatí, pak tedy…
Richard nenáviděl tento způsob myšlení. Říkal tomu — vyhýbat se co nejdéle problému. Kvůli Nicoliným prosbám i proto, že další inženýři kolonie neuspěli v pochopení žádné stránky procesu řízení počasí, souhlasil nicméně, že se do toho pustí. Trval však na tom, že bude pracovat v podstatě sám, pouze s pomocí Einsteinů.
Toho dne, kdy měl Richard v plánu udělat poslední pokus dekódovat algoritmus řízení počasí v Novém Edenu, se s bioty nejdříve zastavil u místa vzdáleného kilometr od východu z kolonie. Pod silnými světly tam u dlouhatánského stolu viděl pracovat skupinu architektů a inženýrů.
„Nebude obtížné vybudovat kanál — půda je velice měkká.“
„Ale co s odpadními kaly? Měli bychom vyhloubit žumpy, nebo odvážet odpadní materiál na zpracování do Nového Edenu?“
„Požadavky na energii pro toto sídliště budou značné. Nejen světlo, protože všude kolem je tma, ale také všechno zařízení. Navíc jsme dost daleko od Nového Edenu, takže musíme počítat s nezanedbatelnými ztrátami ve vedení… Naše nejlepší supravodivé materiály jsou pro toto použití příliš drahé.“
Richard cítil směsici znechucení a vzteku, když poslouchal ten rozhovor. Architekti a inženýři prováděli studii proveditelnosti stavby vnější vesnice, kde by mohli být umístěni nosiči RV-41. Projekt, který byl nazván Avalon, byl výsledkem delikátního politického kompromisu mezi guvernérem Watanabem a jeho opozicí. Kendži povolil peníze na tuto studii, aby ukázal, že k otázce, jak se vypořádal s problémem RV-41, přistupuje „nezaujatě“.
Richard a tři Einsteinové pokračovali v cestě na jih. Kousek od řídícího střediska se setkali se skupinou lidí a biotů směřujících k místu sondy do druhého habitatu s jakýmsi působivým vybavením.
„Ahoj, Richarde,“ řekla Marilyn Blackstoneová, kterou Richard doporučil, aby vedla sondážní práce. Marilyn byla z Tauntonu v Somersetu. Svůj inženýrský titul získala v roce 2232 v Cambridge a byla ohromně kompetentní.
„Jak pokračuje práce?“ zeptal se Richard.
„Máš-li minutu, pojď se podíval,“ navrhla Marilyn.
Richard nechal tři Einsteiny u řídícího střediska a doprovodil Marilyn a její skupinu přes Hlavní rovinu do druhého habitatu. Při chůzi si vzpomněl na svůj rozhovor s Kendžim Watanabem a Dmitrijem Uljanovem v kanceláři guvernéra jedno odpoledne předtím, než byl projekt oficiálně schválen.
„Chci, aby bylo jasné,“ řekl tehdy Richard, „že jsem kategoricky proti jakýmkoliv snahám vtírat se do posvátnosti druhého habitatu. Nicole a já jsme si téměř jisti, že přechovává jiný způsob života. Neexistuje žádný přesvědčivý důvod k průniku.“
„A co když je prázdný?“ namítal Dmitrij. „Co když habitat tam byl umístěn pro nás s předpokladem, že jsme dost chytří, abychom vymysleli, jak ho využít?“
„Dmitriji,“ skoro křičel Richard, „poslouchals vůbec něco, co jsme vám celé ty měsíce s Nicole říkali? Pořád se ještě držíš té absurdní homocentrické představy o našem místě ve vesmíru. Protože jsme dominujícím druhem na planetě Zemi, předpokládáš, že jsme nejlepší tvorové. To nejsme. Musí existovat stovky…“
„Richarde,“ přerušil ho Kendži tiše, „známe tvé názory na tuto záležitost. Ale kolonisté Nového Edenu s tebou nesouhlasí. Nikdy neviděli Orla, oktopavouky ani další úžasná stvoření, o nichž vyprávíš. Chtějí vědět, máme-li prostor k rozšiřování…“
Kendži se už tehdy bál, přemýšlel Richard, když se on a průzkumná skupina blížili k druhému habitatu. Je pořád naplněn hrůzou, že Macmillan porazí ve volbách Uljanova a předá kolonii Nakamurovi.
Jakmile skupina došla na místo, začali dva bioti, Einsteinové, pracovat. Pečlivě usadili kompaktní laserovou vrtačku do místa, kde už byla díra do stěny. V pěti minutách vrtačka pomalu zvětšovala díru v kovu.
„Jak daleko jste pronikli?“ zeptal se Richard.
„Zatím jenom pětatřicet centimetrů,“ odpověděla Marilyn. „Postupujeme velmi pomalu. Pokud má stěna stejnou tloušťku jako naše, bude to trvat ještě další tři až čtyři týdny, než se skrz ni dostaneme… Mimochodem, spektrografická analýza části zdi ukazuje, že je ze stejného materiálu jako naše.“
„A když proniknete dovnitř?“
Marilyn se zasmála. „Nedělej si starosti, Richarde. Dodržujeme všechny postupy, které jsi doporučil. Minimálně dva týdny budeme pasivně pozorovat, než přistoupíme k další fázi. Dáme jim příležitost reagovat — pokud tam oni jsou.“
Skepse v jejím hlase byla zjevná, „I ty, Marilyn?“ divil se Richard. „Co se to se všemi děje? Myslíš si, že Nicole, děti a já jsme si všechny ty události vymysleli?“
„Neobyčejná tvrzení vyžadují neobyčejné důkazy.“ odvětila.
Richard kroutil hlavou. Začal se s Marilyn přít, uvědomil si však, že má na práci důležitější věci. Po několika minutách zdvořilé odborné diskuze se vrátil k řídícímu středisku, kde ho čekali jeho Einsteinové.