Při práci s Einsteiny bylo ohromné, že Richard mohl mnoho nápadů hned zkusit. Kdykoliv měl na mysli konkrétní postup, mohl ho jednomu z biotů načrtnout a být si úplně jist, že bude správně proveden. Einsteinové nikdy sami novou metodu nenavrhli; byli však perfektními paměťovými přístroji a nezřídka Richarda upozornili, když se některý z jeho nápadů podobal dřívějšímu postupu, jenž nevyšel.
Všichni ostatní inženýři z kolonie, kteří se snažili upravit algoritmus řídící počasí, se pokoušeli nejdříve pochopit činnost mimozemského superpočítače umístěného uprostřed řídícího střediska. To byl jejich základní omyl. Richard, který věděl předem, že vnitřní činnost superpočítače bude pro něj jako čáry kouzelné skříňky, se zaměřil na to, aby izoloval a identifikoval výstupní signály, které z ohromného procesoru vycházejí. Konec konců, uvažoval, základní struktura procesu musí být prostá. Nějaká řada měření definuje v libovolném daném čase podmínky uvnitř Nového Edenu. Cizí algoritmy musí použít tyto naměřené údaje, aby se spočetly příkazy, které jsou nějak předány obrovským válcům, kde dochází ke skutečné fyzikální aktivitě, jež vede ke změně atmosféry v habitatu.
Richardovi netrvalo dlouho nakreslení funkčního blokového schématu procesu. Protože mezi řídícím střediskem a válcovými strukturami nebylo žádné přímé elektrické spojení, bylo zřejmé, že mezi těmito objekty musí existovat nějaká elektromagnetická komunikace. Ale jaká? Když Richard proměřoval frekvenční spektrum, aby zjistil, v jakých vlnových délkách ke komunikaci dochází, našel mnoho možných signálů.
Analýza a interpretace těchto signálů připomínaly trochu hledání jehly v kupce sena. Za pomoci Einsteinů Richard nakonec zjistil, že nejčastější vysílání probíhala v mikrovlnné části pásma. Celý týden spolu s Einsteiny zaznamenávali mikrovlnné výměny, sledovali podmínky počasí v Novém Edenu před nimi a po nich a snažili se určit speciální řadu parametrů, které upravují velikost odezvy na straně interface odpovídající válcům. Během toho týdne Richard také testoval a schválil přenosný mikrovlnný vysílač, který za pomoci biotů postavil. Jeho cílem bylo vytvořit příkazový signál, který bude vypadat, jako by přišel z řídícího střediska.
Jeho první vážný pokus v posledním dnu skončil naprostým neúspěchem. Vytušil, že problém by mohl být v přesnosti časování vysílání. Proto s Einsteiny vytvořil sekvenční řídící rutinu, která jim umožní vyslat signál s femtosekundovou přesností, aby válce přijaly příkaz v extrémně krátkém časovém úseku.
Okamžik poté, když Richard vyslal, o čem si myslel, že je to nová řada parametrů pro válce, se v řídícím středisku ozval hlasitý poplach. V několika sekundách se ve vzduchu nad Richardem a bioty objevil příznačný obraz Orla.
„Lidské bytosti,“ řekl holografický Orel. „Buďte velice opatrní. K návrhu křehké rovnováhy vašeho habitatu byly použity velké znalosti a velká pečlivost. Neměňte tyto kritické algoritmy, pokud se nenacházíte v naprostém stavu nouze.“
I když byl šokován, Richard okamžitě jednal. Nařídil biotům zaznamenat, co vidí. Orel zopakoval své varování podruhé a potom zmizel, ale celá scéna byla uložena ve videozáznamových subsystémech biotů.
3
„No tak, přestaň se trápit,“ řekla Nicole a dívala se při snídani přes stůl na Richarda. „Kromě toho, zatím se nic hrozného nestalo. Počasí je pěkné.“
„Myslím, že je lepší než předtím, strýčku Richarde.'' přidal se Patrick. „Na univerzitě jsi hrdina — i když si někteří kluci myslí, že jsi zčásti mimozemšťan.“
Richardovi se podařilo usmát. „Vláda nedodržuje má doporučení,“ řekl tiše, „a vůbec nedbá Orlova varování. V technickém úřadě dokonce nějací lidé říkají, že jsem hologram Orla vytvořil sám. Dokážeš si to představit?“
„Kendži věří tomu, co jsi mu řekl, miláčku.“
„Tak proč nechá ty lidi přes počasí neustále zvyšovat sílu přikazované odezvy? Nedokáží předpovědět dlouhodobé efekty.“
„Kvůli čemu si děláš starosti, tati?“ zeptala se Ellie o chvilku později.
„Zvládnout takový velký objem plynu je velice komplikovaný proces, Ellie, a já mám především velký respekt k mimozemšťanům, kteří navrhli infrastrukturu Nového Edenu. Oni trvali na tom, že se koncentrace oxidu uhličitého a částic musí udržet pod danými úrovněmi. Museli něco vědět.“
Patrick a Ellie dosnídali a omluvili se. Po několika minutách, když děti odešly z domu, obešla Nicole stůl a položila ruce Richardovi na ramena. „Pamatuješ si tu noc, kdy jsme s Patrickem a Ellie mluvili o Albertu Einsteinovi?“
Richard se díval na Nicole se svraštělým čelem.
„Později té noci, když už jsme leželi v posteli, jsem poznamenala, že Einsteinův objev vztahu mezi hmotností a energií byl hrozný, protože vedl k existenci jaderných zbraní… Pamatuješ si svou reakci?“
Richard zavrtěl hlavou.
„Řekl jsi mi, že Einstein byl vědec, jehož životní prací bylo hledání vědění a pravdy. ‚Neexistuje znalost, která je hrozná, jenom to, co další lidské bytosti s tou znalostí dělají, může být nazváno hrozné,‘ řekl jsi.“
Richard se usmál. „Snažíš se mne v otázce počasí zprostit zodpovědnosti?“
„Možná,“ odvětila Nicole. Sklonila se a políbila ho na rty. „Vím, že jsi jedním z nejchytřejších, nejtvořivějších lidských bytostí, které kdy žily, a nelíbí se mi, když vidím, jak neseš všechna břemena kolonie na svých bedrech.“
Richard ji také políbil a zdálo se, že ho pochmurná nálada opouští. „Myslíš, že to stihneme, než se Benjy probudí?“ zašeptal. „Nemá dnes školu a byl včera dlouho vzhůru.“
„Možná,“ odpověděla Nicole s koketním úsměvem. „Můžeme to aspoň zkusit. První případ mám až v deset.“
Eponinin předmět v nejvyšší třídě Centrální střední školy, nazvaný jednoduše Umění a literatura, se zabýval kulturou, kterou nechali kolonisté aspoň dočasně za sebou. Ve svém základním kurzu se Eponine zaměřila na celou řadu zdrojů popisujících různé kultury a povzbuzovala studenty, aby se věnovali samostatnému studiu v jakékoliv oblasti, která je zajímá. Ačkoliv při výuce vždy používala plány hodin a stavby, byla z těch učitelů, kteří přizpůsobují svou výuku zájmům studentů.
Eponine sama považovala Bídníky od Victora Huga za nejlepší román, který byl kdy napsán, a malíře-impresionistu devatenáctého století Pierra Augusta Renoira, pocházejícího z jejího rodného města Limoges, za nejlepšího malíře, který kdy žil. Zahrnula do výuky práce obou svých krajanů, ale pečlivě si roztřídila další zdroje, aby dobře obsáhla i jiné národy a kultury.
Protože jí každý rok pomáhali ve výuce bioti Kawabata, bylo přirozené, že použila romány skutečného Kawabaty Tisíc jeřábů a Sněhová země jako příklady japonské literatury. Tři týdny určené na probírání poezie zahrnovaly básně od Roberta Prosta, přes Rilkeho po Omara Chajjáma. Ale hlavní důraz kladla na básně Benity Garcii, nejen proto, že všude v Novém Edenu byly tyto biotky, nýbrž i proto, že její poezie i život mladé lidi fascinovaly.
V roce, kdy Eponine musela začít nosit na ruce rudou pásku, protože měla pozitivní testy na protilátky vůči RV-41, bylo v nejvyšší třídě jen jedenáct studentů. Výsledky jejího testu postavily vedení školy před obtížné dilema. Ačkoliv ředitelka odvážně odolávala snahám vřeštivé skupiny rodičů, většinou z Hakone, kteří požadovali, aby Eponine byla ze střední školy „propuštěna“, musela se ona i jí personál poněkud sklonit před hysterií kolonie tím, že prohlásila její předmět v nejvyšším ročníku za volitelný. Výsledkem bylo, že měla ve třídě mnohem méně studentů než v předchozích dvou letech.