Leželi jsme na visutých lůžkách jen třicet sekund, když nás mocné vzedmutí přitlačilo do tkaniny takovou silou, že jsme klesli do poloviny prázdné nádrže. Okamžik nato se kolem našich trupů obalily slaboučké nitky (zdálo se, že vyrůstají z materiálu lůžka) a nechaly nám volné jen ruce a hrdla. Mrkla jsem na Simone, zda nepláče: měla na tváři široký úsměv.
Nádrž se už začala plnit světlezelenou tekutinou. V necelé minutě jsme jí byli obklopeni. Měla hustotu velmi blízkou naší, protože jsme zpola pluli po povrchu, dokud se nezavřel příklop nádrže a tekutina nevyplnila celý objem. I když jsem považovala za nepravděpodobné, že nám hrozí skutečné nebezpečí, vyděsila jsem se, když se nad námi uzavřelo víko. V každém z nás je trochu klaustrofobie.
Po celou tu dobu pokračovalo silné zrychlování. Naštěstí nebyla v nádrži úplná tma. Na příklopu nádrže byla malá světélka. Viděla jsem vedle sebe Simone, její tělíčko poskakovalo jako bójka, a v dálce dokonce i Richarda.
V nádrži jsme byli něco přes dvě hodiny. Když jsme skončili, byl Richard nesmíme vzrušen. Řekl Michaelovi a mně, že jsme určitě právě dokončili „test“, který ukázal, dokážeme-li vydržet „nadměrné“ síly.
„Nejsou spokojeni s nicotným zrychlením, které jsme zatím pociťovali.“ informoval nás nadšeně. „Rámané chtějí,skutečně‘ zvýšit rychlost. Aby toho dosáhli, musí být kosmická loď dlouhodobě vystavena silám, které vyvolávají zrychlení několika gé. Tato nádrž je navržena tak, aby nám zajistila dostatečný polštář a aby se naše těla se specifickou biologickou konstrukcí dokázala přizpůsobit neobvyklému prostředí.“
Richard strávil celý den výpočty a před několika hodinami nám ukázal předběžnou rekonstrukci včerejší události zrychlení. „Podívejte se na tohle!“ křičel, stěží se ovládaje. „Během toho krátkého dvouhodinového údobí jsme dosáhli ekvivalentní změnu rychlosti sedmdesát kilometrů za sekundu. To je pro kosmickou loď Rámovy velikosti absolutně ohromující! Zrychlovali jsme celou dobu téměř deseti gé.“ Potom se na nás zazubil. „Tahle loď má sakra páru.“
Když jsme ukončili test v nádrži, zavedla jsem do nás všech včetně Simone novou sadu biometrických sond. Nenašla jsem žádnou neočekávanou odezvu, ale připouštím, že mám pořád ještě trochu obavy, jak budou naše těla reagovat na napětí. Před několika minutami mne Richard vypeskoval. „Rámané nás určitě také sledují,“ prohlásil a naznačil tím, že nepovažuje biometrii za potřebnou. „Vsadím se, že získávají vlastní údaje pomocí těch nitek.“
5
19. června 2201
Můj slovník není dost dokonalý na to, abych popsala své zážitky z posledních několika dnů. Slovo „úžasné“ je například naprosto nedostatečné k vyjádření opravdového dojmu, jak mimořádné byly ty dlouhé hodiny v nádrži. Jediné vzdáleně podobné zážitky v mém životě byly vyvolány použitím katalytických chemikálií, poprvé během obřadu Poro na Pobřeží slonoviny, když mi bylo sedm, a potom nedávno, když jsem vypila Omehovu lahvičku na dně jámy v Rámovi. Avšak oba tyto výlety nebo vize nebo cokoliv byly izolované události a trvaly poměrně krátce. Mé nedávné zážitky v nádrži trvaly celé hodiny.
Než se naplno pustím do popisu světa v mé mysli, měla bych shrnout „skutečné“ události minulého týdne, aby se halucinace daly umístit do správného kontextu. Náš denní život se nyní změnil na rutinu. Kosmická loď pokračuje v manévru, avšak ve dvou odlišných stupních: „regulérním“, kdy podlaha vibruje a vše se pohybuje, ale lze vést téměř normální život, a „na doraz“, kdy Ráma zrychluje divokým tempem, které Richard nyní odhaduje na vyšší než jedenáct gé.
Když je kosmická loď v režimu na doraz, musíme být všichni čtyři v nádrži. Periody plného výkonu trvají necelých osm hodin z každých dvaceti sedmi, v šestiminutovém cyklu, který se neustále opakuje. Máme zřejmě během této doby spát. Malá světélka nad našimi hlavami v uzavřené nádrži po prvních dvaceti minutách každého úseku zhasnou a my tam ležíme v úplné tmě až do doby, kdy do osmihodinové periody chybí pět minut.
Celá tato náhlá změna rychlosti zvyšuje podle Richarda rychlost našeho úniku od Slunce. Zůstane-li náš nynější manévr shodný ve velikosti i ve směru a bude-li pokračovat měsíc, poletíme potom vzhledem k naší Sluneční soustavě polovinou rychlosti světla.
„Kam směřujeme?“ ptal se včera Michael.
„Ještě je příliš brzy, aby se to dalo říct.“ odvětil Richard. „Víme pouze to, že upalujeme fantastickým tempem pryč.“
Teplota i hustota tekutiny uvnitř nádrže byly v každé periodě pečlivě upravovány, až jsou nyní přesně rovny našim. Výsledkem je, že když tam ležím ve tmě, necítím vůbec nic kromě sotva postižitelné síly směřující dolů. Má mysl mi vždy říká, že jsem v urychlovací nádrži, v nějaké tekutině chránící mé tělo proti mocné síle, ale chybějící vjemy nakonec způsobí, že zcela zapomenu na své tělo. Tehdy začínají halucinace. Je to, jako by byl nutný nějaký normální pocitový vstup do mozku, abych fungovala normálně. Když do mozku nepřicházejí žádné zvuky, zrakové vjemy, chuti, pachy a žádná bolest, pak se jeho činnost stane neregulovatelnou.
Snažila jsem se před dvěma dny diskutovat o tomto jevu s Richardem, ale ten na mne jen hleděl, jako bych byla blázen. On žádné halucinace neměl. Tráví svůj čas v „zóně soumraku“ (jeho označení periody bez vstupu vjemů před hlubokým spánkem) prováděním matematických výpočtů, vymýšlením široké škály různých map Země, nebo dokonce opětným prožíváním svých nejvýznačnějších sexuálních zážitků. Určitě ovládá svůj mozek i při chybějícím vstupu vjemů. Proto jsme tolik odlišní. Má mysl si chce najít svou vlastní cestu, když není využila pro zpracování miliard dílčích informací přicházejících ze všech ostatních buněk mého těla.
Halucinace obvykle začínají barevnou skvrnou, rudou nebo zelenou, která se objeví v úplné tmě, jíž jsem obklopena. Jak se skvrna zvětšuje, přidávají se další barvy, často žlutá, modrá a purpurová. Každá z těchto barev překotně vytváří své vlastní nepravidelné vzory a rozptýlí se po obrazovce mého vidění. Vidím potom kaleidoskop jasných barev. Pohyb v poli se zrychluje, až se stovky pásů a skvrn slijí a protaví do jednoho běsnícího výbuchu.
Uprostřed této bouřlivé směsice barev se vždy vytvoří souvislý obraz. Nejdříve nemohu přesně určit, co to je, protože zjev nebo zjevy jsou maličké, jako kdyby byly daleko, velmi daleko. Když se obraz přibližuje, změní několikrát barvu a přispívá k surrealistickému nádechu vize i k mému vnitřnímu pocitu děsu. Víc než v polovině případů obsahuje obraz, který se nakonec vytvoří, mou matku, nebo nějaké zvíře, jako levharta či lvici, ve kterém intuitivně poznávám matku v přestrojení. Pokud jen pozoruji a neudělám žádný pokus o spojení s matkou, zůstává v měnícím se obrazu. Když se snažím navázat s matkou nějaký kontakt, ona nebo zvíře, jež ji představuje, okamžitě zmizí a zanechá ve mně ohromující pocit, že jsem byla opuštěna.
Nedávno, během jedné z halucinací, se vlny barev rozpadly do geometrických vzorů, které se pak změnily na lidské siluety pochodující v jediném zástupu přes mé zorné pole. V čele procesí šel Omen v jasně zeleném hábitu. Dvě postavy na konci byly ženy, hrdinky mého dospívání, Jana z Arcu a Eleonora Aquitánská. Když jsem poprvé uslyšela jejich hlasy, procesí se rozpadlo a scéna se ihned přeměnila. Byla jsem náhle v malé veslici v mlze časného rána na malém kachním rybníku blízko naší vily v Beauvois. Roztřásla jsem se strachem a začala nekontrolovatelně brečet. Jana a Eleonora se zjevily v mlze a mžení, aby mne ujistily, že můj otec se neožení s Helenou, anglickou vévodkyní, s níž odjel na dovolenou do Turecka.