„Nemohl by Godot být Bůh?“ zeptal se Pedro.
„Určitě,“ souhlasila Eponine. „Nebo dokonce superpokročilí mimozemšťané, kteří postavili kosmickou loď Ráma a dohlíželi na Uzel, kde přebývaly Ellie a její rodina. Godot by mohla být jakákoliv moc, nebo síla, nebo stvoření, které je univerzálním lékem na strasti světa. Proto je ta hra tak univerzální.“
„Pedro,“ ozval se naléhavý hlas ze zadní části malého hlediště, „končíš už?“
„Jenom minutu, Mariko,“ odpověděl mladík, „vedeme zajímavý rozhovor. Proč se k nám nepřipojíš?“
Japonka zůstala ve dveřích. „Ne,“ řekla nerudně. „Já nechci — pojďme už.“
Eponine propustila herce a Pedro seskočil ze scény. Když mladík spěchal ke dveřím, přešla Ellie k učitelce.
„Proč ji nechá, aby se tak chovala,“ přemítala nahlas.
„Mne se neptej,“ odvětila Eponine s pokrčením ramen. „Já nejsem žádný expert na vzájemné vztahy.“
Ta Mariko Kobajaši je nepříjemná, myslela si Eponine. když si vzpomněla, jak se jednou večer po zkoušce chovala k Ellie i k ní, jako by byly hmyz. Muži jsou někdy hloupí.
„Eponine,“ zeptala se Ellie. „měla byste nějaké námitky, kdyby rodiče přišli na generální zkoušku? Beckett je oblíbeným otcovým autorem a…“
„To by bylo prima,“ odpověděla Eponine. „Tví rodiče jsou kdykoliv vítáni. Kromě toho, chci jim poděkovat…“
„Slečno Eponine,“ křičel mladý muž přes celou místnost. Byl to Derek Brewer, jeden z jejích studentů, který byl do ní zblázněný. Derek uběhl několik kroků a pak opět zakřičeclass="underline" „Slyšela jste zprávy?“
Eponine zavrtěla hlavou. Derek byl zjevně velice vzrušen. „Soudce Myškin rozhodl, že pásky na rukávě jsou protiústavní!“
Trvalo jí několik sekund, než tuto informaci absorbovala. Potom už byl Derek u ní, potěšen, že je to on, kdo jí oznamuje novinu. „Jsi… jsi si jist?“ ptala se Eponine.
„Právě jsme to slyšeli v kanceláři — v rádiu.“
Eponine sáhla na paži na nenáviděnou rudou pásku. Pohlédla letmo na Dereka a Ellie a jedním rychlým pohybem stáhla pásku a hodila ji do vzduchu. Jak ji pozorovala padat obloukem k zemi, zalily se jí oči slzami.
„Děkuji ti, Dereku,“ vyhrkla.
V okamžiku pocítila, jak ji objímají mladé paže. „Blahopřeji,“ řekla Ellie tiše.
4
Prodejna hamburgerů v City byla zcela provozována bioty. Dva Lincolni vedli hojně navštěvovaný restaurant a čtyři biotky Garcii plnily objednávky zákazníků. Přípravou jídel se zabývali Einsteini a celou jídelnu udržovala bez poskvrny jediná Tiasso. Prodejna přinášela svému majiteli ohromný zisk, protože neměla žádné výdaje, kromě počáteční přestavby budovy a surovin.
Ellie zde jedla každý čtvrtek večer, když pracovala v nemocnici jako dobrovolnice. V den rozhodnutí, jež se stalo známým jako Myškinova Proklamace, se k ní u pultu na hamburgery přidala její učitelka Eponine, nyní už bez pásky.
„Ráda bych věděla, proč tě nikdy v nemocnici nevidím,“ řekla Eponine, když si kousla do francouzských smažených brambor. „Co tam vlastně děláš?“
„Většinou si povídám s nemocnými dětmi.“ odpověděla Ellie. „Jsou tam čtyři vážně nemocné, jeden malý chlapec dokonce s RV-41, a mají radost z návštěv lidí. Biotky Tiasso jsou velmi dobré v řízení nemocnice a v provádění různých léčebných postupů, ale neprojevují soucit.“
„Nevadí-li ti, že se ptám,“ řekla Eponine, když rozkousala a polkla kousek hamburgeru, „proč to děláš? Jsi mladá, krásná, zdravá. Musí existoval tisíc věcí. které bys dělala raději.“
„Ve skutečnosti ne,“ odvětila Ellie. „Má matka má velice silný smysl pro pospolitost, jak víte, a já se cítím prospěšná, když si povídám s dětmi.“ Okamžik váhala. „Kromě toho, jsem společensky neohrabaná… Fyzicky je mi devatenáct, nebo dvacet, což je moc pro střední školu, ale nemám skoro žádnou společenskou zkušenost.“ Ellie se zarděla. „Jedna z mých přítelkyň ve škole mi řekla, že kluci jsou přesvědčeni, že jsem mimozemšťanka.“
Eponine se na svou oblíbenkyni usmála. Dokonce být mimozemšťanem by bylo lepší, než mít RV-41, myslela si. Ale mladí muži opravdu o něco přicházejí, když tě přehlížejí.
Obě ženy dojedly a opustily malou restauraci. Vyšly na náměstí Čily. Uprostřed náměstí stál pomník, ve tvaru válce, který byl slavnostně odhalen při prvních oslavách Dne Osídlení. Pomník byl dva a půl metru vysoký. Ve válci byla ve výšce očí ponořena průhledná koule o průměru padesáti centimetrů. Malé světélko v jejím středu představovalo Slunce, rovina rovnoběžná s terénem ekliptickou rovinu, která obsahovala Zemi a další planety Sluneční soustavy, a světélka rozmístěná v kouli ukazovala správné relativní polohy hvězd v poloměru dvaceti světelných let od Slunce.
Svítící čára spojující Slunce a Sirius naznačovala dráhu, kterou Wakefieldovi urazili na své pouti k Uzlu a nazpět. Další slabá světelná čára vycházela ze Sluneční soustavy po dráze, po níž se pohybuje Ráma III od doby, kdy na své orbitě kolem Marsu získal lidské osadníky. Hostitelská kosmická loď, kterou představovalo velké blikající rudé světlo, byla nyní v poloze odpovídající jedné třetině vzdálenosti mezi Zemí a hvězdou Tau Ceti.
„Doslechla jsem se, že nápad postavit tento pomník vyšel původně od tvého otce,“ poznamenala Eponine, když stály před nebeskou koulí.
„Ano,“ přisvědčila Ellie. „Otec je opravdu ohromně tvořivý, co se týká vědy a elektroniky.“
Eponine zírala na blikající rudé světlo. „Vadí mu vůbec, že směřujeme jinam, ne k Siriu a Uzlu?“
Ellie pokrčila rameny. „Myslím, že ne,“ řekla. „Moc o tom nemluvíme… Řekl mi jednou, že nikdo z nás stejně není schopen pochopit, co mimozemšťané dělají.“
Eponine se rozhlédla kolem po náměstí. „Podívej se na všechny ty lidi spěchající sem a tam. Většina z nich se nikdy nezastaví, aby se podívali, kde jsme… Já kontroluji naši polohu aspoň jednou týdně.“ Náhle velice zvážněla. „Od doby, kdy mi zjistili RV-41, mám neúnavnou potřebu vědět přesně, kde ve vesmíru jsem… Ráda bych věděla, je-li to část mého strachu ze smrti.“
Po dlouhém mlčení položila Eponine ruku Ellie na rameno. „Ptala ses někdy Orla na smrt?“
„Ne,“ odvětila Ellie liše. „Byly mi jenom čtyři, když jsme opustili Uzel. O smrti jsem neměla ponětí.“
„Když jsem byla dítě, myslela jsem jako dítě…“ řekla Eponine pro sebe. Zasmála se. „O čem jsi s Orlem mluvila?“
„Nevzpomínám si přesně,“ odvětila Ellie. „Patrick mi říkal, že Orel nás obzvlášť rád pozoroval, jak si hrajeme s hračkami.“
„Doopravdy?“ podivila se Eponine. „To je překvapení. Z popisu tvé matky jsem si představovala, že Orel byl příliš vážný na to, aby se zajímal o hru.“
„Dokážu si ho ještě jasně vybavit,“ řekla Ellie, „i když jsem byla tak malá. Ale nepamatuji si, jak mluvil.“
„Zdálo se ti o něm někdy?“ zeptala se Eponine po několika sekundách.
„To ano. Mnohokrát. Jednou stál na vrcholku obrovského stromu a díval se na mne z oblak.“
Eponine se opět zasmála. Potom se rychle podívala na hodinky. „To je hodin,“ vyjekla. „Přijdu pozdě. Kdy máš být v nemocnici?“
„V sedm,“ řekla Ellie.
„Pak bychom raději měly jít.“