Když se Eponine přihlásila v ordinaci doktora Turnera k pravidelné čtrnáctidenní kontrole, odvedla ji Tiasso, která měla službu, do laboratoře, odebrala jí vzorky krve a moči a pak ji požádala, aby počkala. Biotka jí sdělila, že doktor „to nestíhá“.
V čekárně už seděl tmavý černoch s pronikavýma očima a přátelským úsměvem. „Ahoj,“ řekl, když se jejich oči setkaly, „jsem Amadou Diaba, lékárník.“
Eponine se představila a měla dojem, že už ho někde viděla.
„Dnes je velký den, co?“ prohlásil muž po krátkém mlčení. „Jaká úleva, sundat si tu proklatou pásku z rukávu.“
Eponine si teď vzpomněla. Viděla ho asi dvakrát na skupinových setkáních nosičů RV-41. Někdo jí řekl, že Amadou získal retrovirus při transfuzi krve na počátku osídlení. Kolik nás celkem je? uvažovala Eponine. Devadesát tři. Nebo devadesát čtyři? Pět jich dostalo nemoc po transfuzi…
„Zdá se, že velké zprávy vždycky chodí po dvou,“ řekl Amadou. „Myškinova Proklamace byla zveřejněna jen několik hodin předtím, než poprvé uviděli ty nohatce.“
Eponine se na něj tázavě podívala. „O čem to mluvíte?“ zeptala se.
„Vy jste ještě neslyšela o nohatcích?“ zasmál se lehce Amadou. „Kde jste proboha byla?“
Amadou několik sekund počkal, než se vrhl do vysvětlování. „Průzkumný tým v druhém habitatu se několik posledních dnů zabýval rozšiřováním otvoru. Dnes se náhle objevilo šest divných tvorů, kteří vylezli z té díry ve stěně. Tito nohatci, jak je televizní reportér nazýval, žijí zjevně v druhém habitatu. Vypadají jako chlupaté golfové míčky se šesti obřími nohami opatřenými klouby a velice rychle se pohybují… Lezli všude, po lidech, po biotech a zařízení, více než hodinu. Potom zase zmizeli do díry.“
Eponine se právě chtěla na něco o nohatcích zeptat, když z ordinace vyšel doktor Turner. „Pane Diabo a slečno Eponine, mám pro vás oba podrobnou zprávu. Kdo chce být první?“
Doktor měl pořád nejnádhernější modré oči. „Pan Diaba tu byl přede mnou,“ odvětila Eponine. „Takže…“
„Dámy mají přednost,“ přerušil ji Amadou. „I v Novém Edenu.“
Eponine vešla do ordinace. „Zatím je to dobré,“ sdělil jí doktor, když byli sami. „Určitě máte v organizmu virus, nejsou však vidět žádné známky zhoršení poškození srdečního svalu. Nevím jistě proč, ale nemoc určitě postupuje u někoho rychleji než u jiného…“
Jak je možné, můj hezký doktore, myslela si Eponine, že tak pečlivě sleduješ údaje o mém zdravotním stavu, ale ani jednou sis nevšiml pohledů, které ti celou tu dobu věnuji?
„Budeme vám dále podávat běžný lék k posílení imunity systému. Nemá žádný vedlejší účinek a může částečně působit tak, že nejsou vidět důkazy ničivé činnosti viru… Jinak se cítíte dobře?“
Šli spolu do čekárny. Doktor Turner popisoval Eponine příznaky, které ukazují, že se virus dostal do dalšího stadia vývoje. Zatímco mluvil, otevřely se dveře a do místnosti vešla Ellie Wakefieldová. Z počátku doktor její přítomnost nevnímal, ale vzápětí si to zjevně dvojnásobně vynahradil.
„Mohu vám pomoci, mladá dámo?“ otázal se Ellie.
„Přišla jsem se na něco zeptat Eponine,“ odpověděla Ellie uctivě. „Jestli vyrušuji, počkám venku.“
Doktor Turner zavrtěl hlavou a pak byl při závěrečných poznámkách k Eponine mluvil nezvykle nesouvisle. Ta nejdříve nechápala, co se stalo. Ale když s Ellie odcházely, všimla si, jak se doktor na její studentku dívá. Tři roky, myslela si, jsem toužila vidět takový pohled v jeho očích. Myslela jsem si, že ho není schopen. A Ellie si ho vůbec nevšimla.
Byl to dlouhý den. Eponine byla hrozně unavená, když šla ze stanice do svého bytu v Hakone. Nadšení z toho, že už nemusí nosit pásku, pominulo. Teď cítila mírnou depresi. Bojovala také s pocity žárlivosti vůči Ellie.
Zastavila se před svým bytem. Široký rudý pruh na dveřích připomínal všem, že uvnitř žije nosič RV-41. Poděkovala opět soudci Myškinovi a pečlivě pruh odlepila. Na dveřích po něm zůstal obrys. Zítra to natřu, myslela si Eponine.
Uvnitř v bytě zapadla do svého měkkého křesla a sáhla po cigaretě. Pocítila radostnou vlnu očekávání, když dala cigaretu do úst. Nikdy nekouřím ve škole před svými studenty, zdůvodňovala si to. Nedávám jim špatný příklad. Kouřím jenom tady. Doma. Když jsem sama.
Eponine v noci skoro nevycházela. Obyvatelé Hakone jí dali velice jasně najevo, že ji mezi sebou nechtějí — dvě různé delegace ji požádaly, aby ze čtvrti odešla, a na dveřích bytu objevila několik ošklivých nápisů. Avšak Eponine tvrdošíjně odmítala odstěhovat se. Protože Kimberly Hendersonová domů většinou nechodila, Eponine měla mnohem více životního prostoru, než by si byla schopna za normálních okolností dovolit. Věděla také, že nosič RV-41 by nebyl vítaný v žádném sousedství v kolonii.
Eponine usnula v křesle a zdálo se jí o polích plných žlutých květin. Téměř neslyšela klepání na dveře, i když bylo velmi hlasité. Mrkla na hodinky — bylo jedenáct. Když otevřela, do bytu vešla Kimberly Hendersonová.
„Ach, Eponine.“ oddechla si, „jsem tak ráda, že jsi tady. Zoufale si potřebuju s někým promluvit. S někým, komu můžu důvěřovat.“
Kimberly si trhavým pohybem zapálila cigaretu a okamžitě vybuchla do zmateného monologu. „Jo, jo, já vím,“ začala, když zpozorovala nesouhlas v očích Eponine. „Máš pravdu, jsem zhulákaná… Ale potřebovala jsem to… Dobrý starý kokomo… Uměle vyvolanej pocit sebedůvěry je přece lepší, než myslet si o sobě, že stojíš za hovno.“
Dala si pořádný šluk a vypouštěla kouř v krátkých, trhavých obláčcích. „Ten kurevník to tentokrát opravdu udělal, Eponine… Strčil mě přes okraj propasti… Hnusnej čubčí syn — myslí si, že si může dělat, co chce… Tolerovala jsem ty jeho zálety a dokonce nechala někdy některý z mladších holek, aby se ke mně připojily — ve třech to nebylo tak nudný… ale byla jsem vždycky ichiban, jednička, nebo jsem si to aspoň myslela…“
Kimberly zamáčkla cigaretu a začala si mnout ruce. Měla blízko k slzám. „Tak dnes večer mi řekl, že se stěhuju…,Cože?‘ říkám,co tím chceš říct?‘…,Stěhuješ se,‘ říká on… Žádnej úsměv, žádná diskuze…,Sbal si svoje věci,‘ říká,je pro tebe připravenej byt na druhý straně za Xanadu.‘
,To je tam, kde bydlí kurvy,‘ povídám… Trošku se usmál a neříkal nic…,Tak je to, jsem propuštěná,‘ řekla jsem… Rozzuřila jsem se…,To nemůžeš udělat,‘ řekla jsem… Snažila jsem se ho praštit, ale chňapl mě za ruku a dal mi velkou facku…,Uděláš, co povídám,‘ řekl…,To ne, ty kurevníku‘… Vzala jsem vázu a hodila ji po něm. Praštila do stolu a roztříštila se. V několika sekundách mi dva chlapi zkroutili ruce za zády…,Odveďte ji,‘ řekl král Japíků.
Odvedli mě do mýho novýho bytu. Byl moc pěknej. V šatně ležela na polici velká krabice cigaret s kokomo… Vykouřila jsem všechny a vznášela se… No, řekla jsem si, není to tak zlý. Aspoň nemusím plnit Tošiovy bizarní choutky… Šla jsem do kasina a bavila se, byla jsem výš než luňák, dokud jsem je neuviděla… venku, na veřejnosti, před všema ostatníma… Začala jsem šílet — křičela jsem, řvala, nadávala — dokonce jsem se na ni vrhla… Někdo mě praštil do hlavy… Ležela jsem na podlaze kasina a nade mnou se skláněl Tošio…,Jestli uděláš něco podobnýho ještě jednou, budeš pochovaná vedle Marcella Danniho,‘ zasyčel.“