Když však došlo k Velkému chaosu, peníze na výzkum byly značně omezeny a mnoho lékařských laboratoří se muselo zavřít. Předpokládalo se, že nebezpečné patogeny uskladněné na izolovaných místech různě po světě byly všechny zničeny. Ledaže by… A zde má spekulace ústí ve vysvětlení.
Retrovirus, který nás zde v Novém Edenu souží, je úžasně podobný retroviru AQT19 připravenému v roce 2107 v Laffontově lékařské laboratoři v Senegalu. Je možné, připouštím, aby přirozeně se vyskytující činitel měl genom podobný AQT19, a tudíž mé spekulace mohou být mylné. Věřím však, že všechny AQT19 v té opuštěné laboratoři v Senegalu zničeny nebyly. Jsem přesvědčen, že tento speciální retrovirus nějak přežil a poněkud v následujícím století mutoval — snad žil v lidoopím hostiteli — a nakonec si našel cestu k lidským bytostem. V tom případě jsme my sami vytvořili nemoc, která nás zabíjí.“
Na galerii nastal rozruch. Guvernér Watanabe opět údery kladívka zjednal klid a prohlásil, že by uvítal, kdyby doktor Turner neuváděl své dohady. V této chvíli začal ředitel nemocnice hovořit o všech projektech, pro něž bylo třeba v nastávajícím roce získat peníze. Doktor Turner žádal přidělení dvojnásobku toho, co měl v loňském roce. Od Senátu se ozval jasně slyšitelný povzdech.
Řečníci následující ihned po Robertu Turnerovi byli vlastně řečníky jen naoko. Všichni věděli, že jediný druhý důležitý projev dne bude mít Ian Macmillan, kandidát opozice ve volbách na guvernéra, které budou za tři měsíce. Bylo známo, že nynější guvernér, Kendži Watanabe, a kandidát jeho politické strany, Dmitrij Uljanov, jsou pro významné zvýšení rozpočtu na zdravotnictví, i kdyby bylo třeba na jeho financování vypsat nové daně. Macmillan prý byl proti jakémukoliv zvýšení fondu pro doktora Turnera.
Ian Macmillan byl v prvních všeobecných volbách konaných v kolonii výrazně poražen Kendžim Watanabem. Od té doby se pan Macmillan přestěhoval z Beauvois do Hakone, byl zvolen do Senátu za obvod Vegas a zaujal lukrativní postavení v rozšiřující se obchodní říši Tošio Nakamury. Byl to perfektní sňatek. Nakamura potřeboval někoho „přijatelného“, kdo by místo něj řídil kolonii, a Macmillan, ambiciózní muž bez jasně definovaných hodnot či principů, se chtěl stát guvernérem.
„Je příliš snadné.“ začal svůj proslov Ian Macmillan. „naslouchal doktoru Turnerovi a pak otevřít naše srdce a peněženky a přidělit mu peníze na všechny jeho plány. A to je na těchto jednáních o rozpočtu špatné. Každý vedoucí oddělení může kvalifikovaně zdůvodnit své požadavky. Ale když slyšíme o každé jednotlivé položce zvlášť, ztrácíme přehled o celku. Nechci naznačovat, že program doktora Turnéra není cenný program. Myslím si však, že je nutné vytyčit priority.“
Macmillanovo řečnické umění se od doby, kdy se přestěhoval do Hakone, značně zlepšilo. Byl pečlivě připraven. Nebyl však rozený řečník, takže někdy se jeho nacvičená gesta zdála téměř komická. Jeho hlavním bodem bylo, že nosiči RV-41 tvoří méně než pět procent obyvatel Nového Edenu a že pomoc pro ně je neuvěřitelně drahá.
„Proč by měla být většina občanů kolonie nucena strádat v zájmu takové malé skupiny?“ pravil. „Kromě toho, existují jiné, důležitější otázky, které vyžadují více peněz, otázky, které se dotýkají úplně všech kolonistů a které budou mít asi dopad na naše přežití.“
Když lan Macmillan předložil své pojetí historky o nohatcích, kteří se „vyřítili“ z vedlejšího habitatu v Rámovi a „vystrašili“ průzkumnou skupinu kolonie, vyznělo to, jako by jejich „útok“ byl prvním loupežným přepadením v připravované válce mezi živočišnými druhy. Macmillan vylíčil svou představu, že po nohatcích budou následovat „hroznější stvoření“, která budou děsit kolonisty, obzvláště ženy a děti. „Peníze na obranu,“ řekl, „jsou peníze vynaložené pro všechny.“
Kandidát Macmillan také naznačil, že výzkum životního prostředí je další činností „daleko důležitější pro obecný prospěch kolonie“ než zdravotnický program naznačený doktorem Turnerem. Vychválil práci, kterou odvádějí inženýři ovlivňující počasí, a předpověděl dobu, kdy budou lidé plně znát budoucí počasí.
Jeho řeč byla mnohokrát přerušována potleskem z galerie. Když konečně hovořil o jednotlivcích trpících RV-41, pan Macmillan nastínil „finančně efektivnější“ plán, jak se vyrovnat s „jejich hroznou tragedií“. „Vytvoříme pro ně nové sídliště,“ zdůraznil, „mimo Nový Eden, kde mohou v klidu dožít své poslední dny.“
V závěru prohlásiclass="underline" „Podle mého mínění by se lékařské úsilí v oblasti RV-41 mělo v budoucnosti omezit na vymezení a stanovení všech mechanizmů, kterými je tato metla předávána od jedince k jedinci. Dokud se nedokončí tento výzkum, je nejlepší pro každého v kolonii, včetně nešťastných lidí, kteří touto chorobou trpí, zavést pro nosiče karanténu, aby nemohlo dojít k dalšímu náhodnému nakažení.“
Nicole byla na galerii i s rodinou. Dohnali k tomu i Richarda, i když politická shromáždění neměl rád. Richard byl Macmillanovou řečí znechucen. Co se týkalo Nicole, tu řeč vystrašila. Co Macmillan říkal, mělo jistou přitažlivost. Ráda bych věděla, kdo mu to napsal, myslela si při závěru jeho řeči. Vyčítala si, že Nakamuru podcenila.
Ke konci Macmillanova projevu odešla Ellie Wakefieldová tiše ze svého místa na galerii. Její rodiče byli o chvilku později ohromeni, když ji viděli na podlaží senátu, jak se blíží k řečništi. Stejně ohromeni byli další návštěvníci galerie, kteří si mysleli, že Ian Macmillan byl posledním řečníkem dne. Všichni se připravovali k odchodu. Většina si zase sedla, když Kendži Watanabe představil Ellie.
„V hodinách občanské nauky na střední škole,“ začala hlasem, v němž byla patrná nervozita, „jsme studovali ústavu kolonie a pravidla jednání Senátu. Je málo známou skutečností, že na veřejném slyšení může vystoupit kterýkoliv občan Nového Edenu…“
Ellie se před pokračováním zhluboka nadechla. Na galerii se její matka i její učitelka Eponine naklonily dopředu a přidržely se zábradlí před sebou. „Chtěla jsem dnes promluvit,“ řekla Ellie důrazněji, „protože věřím, že mám jedinečný názor na problém těch, kteří trpí RV-41. Za prvé, jsem mladá a za druhé, až do doby před třemi roky a něco jsem nikdy neměla výsadu kontaktu s jinou lidskou bytostí než se svou rodinou.
Z obou těchto důvodů považuji lidský život za poklad. Vybrala jsem si to slovo záměrně. Poklad je něco, čeho si moc ceníte. Ten muž, ten obdivuhodný lékař, který pracuje celý den a někdy celou noc, aby nás udržel zdravé, zjevně považuje lidský život rovněž za poklad.
Když doktor Turner mluvil, neřekl vám, proč bychom měli financovat jeho program, řekl pouze, co je to za nemoc a jak se s ní bude snažit bojovat. Předpokládal, že všichni víte proč. Když jsem slyšela pana Macmillana,“ řekla Ellie a pohlédla na předchozího řečníka, „mám o tom pochybnosti.“
Musíme pokračovat ve studiu této hrozné nemoci, dokud ji nezkrotíme a neovládneme, protože lidský život je drahocenné zboží. Každá jednotlivá osoba je jedinečný zázrak, úžasná kombinace složitých chemikálií se speciálními nadáními, sny a zkušenostmi. Nic nemůže být pro kolonii důležitější, než činnost směřující k zachování lidského života.