Z dnešní diskuze jsem pochopila, že program doktora Turnera je drahý. Budou-li se muset zvýšit daně, aby se zaplatil, potom se možná bude muset každý z nás obejít bez nějakého určitého předmětu, který chtěl. Je to dost malá cena, kterou zaplatíme za poklad žít ve společnosti zachráněného člověka.
Má rodina a přátelé mi někdy říkají, že jsem beznadějně naivní. To je možná pravda. Ale snad mi má nevinnost dovolí vidět věci jasněji, než dokáží ostatní lidé. Věřím, že v tomto případě si potřebujeme položit pouze jednu otázku. Kdybyste vy, nebo nějaký člen vaší rodiny, byli nosiči viru RV-41, podpořili byste vy program doktora Turnera…? Děkuji vám.“
Když Ellie sestoupila z řečniště, rozhostilo se podivné ticho. Pak vypukl hromový potlesk. Nicole i Eponine měly oči plné slzí. Na podlaží Senátu vztáhl doktor Turner k Ellie obě ruce.
6
Když Nicole otevřela oči. Richard seděl u ní na posteli. Držel šálek kávy. „Řekla jsi nám, abychom tě vzbudili v sedm,“ řekl.
Sedla si a vzala si od něj kávu. „Děkuji ti, miláčku. Ale proč jsi nenechal Lincolna…?“
„Rozhodl jsem se přinést ti kávu sám… Z Hlavní roviny opět přišly novinky. Chtěl jsem je s tebou probrat, i když vím, jak nemáš ráda, když se na tebe spustí hned zrána.“
Nicole se pomalu dlouze napila z šálku. Usmála se na svého muže. „Co je novéno?“ zeptala se.
„Včera večer došlo ke dvěma dalším incidentům s nohatci. To je skoro tucet za týden. Naše obranné síly, uvádí se, zničily tři nohatce, kteří,neustále znepokojovali‘ výzkumnou skupinu.“
„Pokusili se nohatci nějak bránit?“
„Ne, nepokusili. Při prvním zaslechnutí palby utíkali do díry ve svém habitatu… Většina z nich unikla, jako předevčírem.“
„A ty si pořád myslíš, že jsou to předsunutí pozorovatelé, jako byli bioti-pavouci na Rámovi jedna a dvě?“
Richard přikývl. „Dovedeš si představit, jaký obraz si o nás Druzí udělají?… Bez provokace střílíme po neozbrojených tvorech… reagujeme nepřátelsky na něco, co je jistě pokusem o kontakt…“
„Mně se to také nelíbí,“ řekla Nicole tiše. „Ale co můžeme dělat? Senát výzkumné skupině explicitně povolil, aby se bránila.“
Richard chtěl odpovědět, když si všiml Benjyho, který stál ve dveřích. Široce se usmíval. „Můžu vstoupit, mami?“ zeptal se.
„Samozřejmě, miláčku.“ odpověděla Nicole. Rozevřela náruč. „Pojď a pořádně mě k narozeninám obejmi.“
„Všechno nejlepší k narozeninám, Benjy,“ řekl Richard, když chlapec, který byl větší než většina mužů, vlezl na postel a objal svou matku.
„Děkuji ti, strýčku Richarde.“
„Platí ještě, že dnes pořádáme piknik v Sherwoodském lese?“ zeptal se Benjy pomalu.
„Ano, určitě.“ odvětila matka. „A potom, večer, budeme mít velkou party.“
„Hurá,“ zvolal Benjy.
Byla sobota. Patrick a Ellie spali déle, protože neměli školu. Lincoln dal Richardovi, Nicole a Benjymu na stůl snídani, zatímco dospělí sledovali ranní zprávy v televizi. Byl tam krátký film o nejnovější „konfrontaci s nohatci“ u druhého habitatu a rovněž komentáře obou kandidátů na guvernéra.
„Jak jsem říkal už řadu týdnů.“ poznamenával Ian Macmillan televiznímu reportéru, „musíme výrazně rozšířit naše obranné přípravy. Konečně jsme začali zdokonalovat zbraně, ale musíme v této oblasti postupovat odvážněji.“
Ranní zprávy uzavíral rozhovor s ředitelkou počasí. Ta vysvětlovala, že neobvykle suché a větrné počasí bylo způsobeno „chybou modelování“ v jejich počítačové simulaci. „Celý týden jsme se neúspěšně snažili vytvořit déšť. Teď samozřejmě, protože je víkend, jsme naprogramovali slunečné počasí… Ale slibujeme, že příští týden bude pršet.“
„Nemají ani potuchy, co dělají,“ bručel Richard, když vypínal televizi. „Přetěžují systém příkazy a vytvářejí chaos.“
„Co je cha-os, strýčku Richarde,“ zeptal se Benjy.
Richard okamžik váhal. „Myslím, že nejjednodušší definice je nepřítomnost pořádku. Ale v matematice má slovo přesnější význam. Používá se k popisu neomezených odezev na malé poruchy.“ Richard se zasmál. „Promiň, Benjy. Já někdy používám vědeckou hatmatilku.“
Benjy se usmál. „Líbí se mi, když se mnou mluvíš, jako bych byl normální,“ řekl pečlivě. „A někdy tomu trochu rozumím.“
Nicole se zdála roztržitá, když Lincoln sklízel nádobí se stolu. Když si Benjy odešel vyčistit zuby, naklonila se ke svému muži.
„Mluvil jsi s Katie?“ zeptala se. „Včera odpoledne ani pozdě večer nebrala telefon.“
Richard zavrtěl hlavou.
„Benjy bude zdrcen, neukáže-li se na jeho party… Pošlu dnes ráno Patricka, aby ji našel.“
Richard vstal ze židle a obešel stůl. Vzal Nicole za ruku. „A co ty, paní Wakefieldová? Naplánovala sis někam do svého nabitého programu nějaký odpočinek a relaxaci? Konec konců, je víkend.“
„Dnes ráno půjdu do nemocnice, abych pomohla zaučit dva nové paramediky. Potom, v deset, odejdeme Ellie a já odsud s Benjym. Na zpáteční cestě se zastavím na soudu — nečetla jsem soudní materiály na pondělí. Ve dvě třicet mám krátkou schůzku s Kendžim a ve tři přednášku z patologie… Měla bych být doma ve čtyři třicet.“
„Takže budeš mít dost času, abys připravila Benjyho party. Skutečně, drahá, musíš trochu brzdit. Konec konců, nejsi biot.“
Nicole svého muže políbila. „Ty máš co povídat. Nepracuješ dvacet nebo třicet hodin v jednom zátahu, když se zabýváš zajímavým projektem?“ Na okamžik se odmlčela a zvážněla. „Všechno tohle je velmi důležité, miláčku… Cílím, že jsem v centru dění kolonie a jsem tam opravdu něco platná.“
„Nepochybně, Nicole. Určitě máš vliv. Ale nemáš nikdy čas pro sebe.“
„To je luxus,“ řekla Nicole a otvírala dveře do Patrickova pokoje. „Ten si vychutnám, až budu starší.“
Když vyšli mezi stromy do širokého údolí, prchali před nimi králíci a veverky. Na protější straně údolí se uprostřed malé plochy vysokých fialových květin klidně popásal mladý srnec. Pootočil svou hlavu s novým parožím k Nicole, Ellie a Benjymu, když se k němu blížili, a odskákal do lesa.
Nicole si prohlížela mapu. „Někde vedle tohoto údolí by měly být stoly pro piknik.“
Benjy se sklonil nad trsem žlutých květin, které byly plné včel. „Med,“ řekl s úsměvem. „Včely dělají ve svých úlech med.“
Po několika minutách našli stoly a prostřeli na jeden z nich ubrus. Lincoln jim zabalil na cestu sendviče — Benjy měl nejraději s pomazánkou z burských oříšků a ovocným rosolem — a k tomu čerstvé pomeranče a grapefruity ze sadu u čtvrti San Miguel. Zatímco obědvali, procházela druhou stranou údolí další rodina. Benjy jí zamával.
„Ti li-dé nevědí, že mám na-ro-ze-niny,“ řekl.
„Ale my víme,“ řekla Ellie a pozvedla svůj šálek s limonádou k přípitku. „Hodně štěstí, bratře.“
Těsně předtím než dojedli, přeplul jim nad hlavami malý obláček a jasné barvy údolí na chvilku potemněly. „To je neobvykle černý mrak,“ poznamenala Nicole. Za chviličku se ztratil a tráva a květiny se opět zalily slunečním svitem.
„Chceš teď pudink?“ zeptala se Nicole Benjyho. „Nebo chceš počkat?“