„Zkusíme si nejdřív chytání,“ odpověděl Benjy. Vzal z pytle baseballovou výstroj a dal Ellie rukavici. „Pojďme,“ řekl a rozběhl se do údolí.
Zatímco si děti házely baseballovým míčkem, uklidila Nicole zbytky oběda. Chtěla se právě připojit k Ellie a Benjymu, když uslyšela poplach na svém náramkovém rádiu. Stiskla tlačítko příjem a digitální časový displej byl nahrazen televizním obrazem. Nicole zvýšila hlasitost, aby slyšela, co chce Kendži Watanabe říct.
„Je mi líto, že tě obtěžuji. Nicole,“ řekl Kendži, „máme však nenadálý vážný případ. Byla podána stížnost na znásilnění a rodina požaduje okamžitou obžalobu. Je to citlivý případ, v tvé pravomoci, a já si myslím, že by se měl vyřídit hned… Nechci do telefonu říkat nic víc.“
„Budu tam během půl hodiny.“ reagovala Nicole.
Benjy byl nešťastný, že se má jeho piknik zkrátit. Ellie však přesvědčila matku, že zůstane ještě dvě hodiny s Benjym v lese. Při odchodu z údolí dala Nicole Ellie mapu Sherwoodského lesa. V tom okamžiku zakryl umělé slunce Nového Edenu druhý mrak, tentokrát větší.
V bytě, kde žila Katie, nikdo nebyl. Patrick si nevěděl rady. Kde ji má hledat? Nikdo z jeho přátel z univerzity ve Vegas nežil, opravdu nevěděl, kde má začít.
Z veřejného telefonu zavolal Maxi Puckettovi. Max mu dal jména, adresy a telefonní čísla tří osob, které ve Vegas znal. „Nikoho z těchto lidí bys nechtěl pozvat domů na večeři se svými rodiči, doufám, že víš, co tím míním,“ řekl Max se smíchem, „ale všichni mají dobré srdce a asi ti pomůžou najít sestru.“
Jediné jméno, které Patrick znal, bylo Samantha Porterová. Její byt byl několik set metrů od telefonní budky. Přestože už bylo odpoledne, byla Samantha ještě v županu, když konečně otevřela dveře. „Myslela jsem si, že jsi to ty, když jsem se podívala na monitor,“ řekla se sexy úsměvem. „Ty jsi Patrick O'Toole, že ano?“
Patrick přikývl a pak během dlouhé odmlky rozpačitě přešlapoval. „Slečno Porterova,“ řekl nakonec, „mám problém…“
„Jsi příliš mladý na to, abys měl problém,“ přerušila ho Samantha. Srdečně se zasmála. „Proč nezajdeš dovnitř, abychom si o tom promluvili?“
Patrick se zarděl. „Ne, madam,“ řekl, „to není problém toho rázu… nemůžu najít svou sestru Katie a myslel jsem si, že byste mi snad mohla pomoct.“
Samantha, už zpola zády k Patrickovi, protože se chystala odvést ho do svého bytu, se otočila a zírala na mladého muže. „Tak proto jsi za mnou přisel?“ Zavrtěla hlavou a opět se zasmála. „Jaké zklamání! Myslela jsem si. že sis přišel pohrát. Potom bych mohla říct každému, jednou a provždy, jsi-li opravdu mimozemšťan, nebo ne.“
Patrick stále přešlapoval u vchodu. Po několika sekundách pokrčila Samantha rameny. „Myslím, že Katie tráví většinu času v paláci,“ řekla. „Běž do kasina a ptej se po Sherry. Ta bude vědět, jak tvou sestru najít.“
„Ano, ano, pane Kobajaši, rozumím, Wakarimasu.“ říkala Nicole Japonci ve své kanceláři. „Dovedu si představit, co cítíte. Můžete si být jist, že dám průchod spravedlnosti.“
Doprovodila muže do čekárny, kde se připojil ke své manželce. Paní Kobajaši měla oči ještě napuchlé od pláče. Jejich šestnáctiletá dcera Mariko byla v nemocnici Nového Edenu, podstupovala celkovou lékařskou prohlídku. Byla škaredě zbita, nebyla však v kritickém stavu.
Když skončila rozhovor s panem a paní Kobajaši, zavolala Nicole doktoru Turnerovi. „V dívčině vagíně je čerstvý chám.“ řekl doktor, „a má modřiny téměř na každém čtverečném centimetru těla. Je rovněž psychicky na dně — znásilnění je rozhodně možné.“
Nicole si povzdechla. Mariko Kobajaši uvedla jako násilníka Pedra Martineze, mladíka, který hrál s Ellie hlavní roli ve školním představení. Je to možné? Nicole popojela židlí na kolečkách po podlaze kanceláře a vyvolala si na svém počítači databázi kolonie.
MARTINEZ, PEDRO ESCOBAR… narozen 26. května 2228. Managua. Nikaragua… matka neprovdaná, Maria Escobar, služka, často nezaměstnaná… otec pravděpodobně Ramon Martinez, černý pracovník v docích na Haiti… šest nevlastních bratrů a sester, všichni mladší… odsouzen za prodej kokomo, 2241, 2242… znásilnění, 2243… osm měsíců v Nápravném domově v Managui… vzorný vězeň… převezen do Smluvního domu v Mexico City, 2244… IO 1,86: SK 52.
Nicole si přečetla krátký zápis v počítači dvakrát, než zavolala do své kanceláře Pedra. Sedl si, jak ho Nicole vyzvala, a pak hleděl zarytě do podlahy. Biot Lincoln stál během celého výslechu v koutě a pečlivě rozhovor zaznamenával.
„Pedro,“ řekla Nicole mírně. Žádná odezva. Ani nevzhlédl. „Pedro Martinezi,“ opakovala s větším důrazem, „chápeš, že jsi byl obviněn z toho, že jsi včera večer znásilnil Mariko Kobajaši?… Jsem si jistá, že ti nemusím vysvětlovat, jak vážné to je obvinění… Dostáváš nyní možnost vyjádřit se k jejímu obvinění.“
Pedro pořád nic neříkal. „V Novém Edenu,“ pokračovala posléze Nicole, „máme soudní systém, který se může lišit od toho, jenž si zažil v Nikaragui. Zde kriminální případy nemohou přejít k soudu, pokud soudce, když prozkoumá fakta, nedospěje k závěru, že k obvinění je dostatečný důvod. Proto s tebou mluvím.“
Mladý muž po dlouhém mlčení, aniž vzhlédl, něco nesrozumitelně zamumlal.
„Co říkáš?“ zeptala se Nicole.
„Ona lže,“ řekl Pedro mnohem hlasitěji. „Nevím proč, ale Mariko lže.“
„Chtěl bys mi říct svou verzi toho, co se stalo?“
„A co se tím změní? Tak jako tak mi nikdo neuvěří.“
„Pedro, poslouchej mne… Když můj soud rozhodne, na základě počátečního vyšetřování, že není dostatečný důvod pokračovat v žalobě, může tvůj případ zamítnout… Samozřejmě závažnost obvinění vyžaduje velice podrobné vyšetření, což znamená, že budeš muset udělat úplnou výpověď a odpovědět na nějaké otázky přímo na tělo.“
Pedro Martinez zvedl hlavu a zíral na Nicole očima plnýma lítosti. „Soudkyně Wakefieldová,“ řekl tiše, „Mariko a já jsme se včera večer milovali… ale byl to její nápad… myslela si, že to bude legrace jít do lesa…“ Mladík přestal mluvit a díval se zase do podlahy.
„Měl jsi s ní sexuální styk dřív?“ zeptala se Nicole po několika sekundách.
„Jenom jednou — asi před deseti dny,“ odpověděl Pedro.
„Pedro, bylo vaše včerejší milování… bylo hodně vášnivé?“
Slzy mu vyhrkly z očí a stékaly mu po tvářích. „Nebil jsem ji,“ řekl prudce. „Já bych jí nikdy neublížil…“
Když mluvil, ozval se v dálce divný zvuk, jako prásknutí dlouhým bičem, jenže v mnohem hlubším tónu.
„Co to bylo?“ podivila se Nicole nahlas.
„Znělo to jako hrom,“ poznamenal Pedro.
Hrom bylo také slyšet ve čtvrti Hakone, kde v luxusním apartmá v Nakamurově paláci seděl Patrick a hovořil se svou sestrou Katie. Ta byla oblečena do drahých modrých hedvábných domácích šatů.
Patrick ignoroval nevysvětlitelný zvuk. Zlobil se. „Chceš říct, že se ani nepokusíš přijít dnes večer na Benjyho party? Co mám říct matce?“
„Řekni jí, co chceš,“ prohlásila Katie. Vzala si z pouzdra cigaretu a dala si ji do úst. „Řekni jí, že jsi mě nemohl najít.“ Zapálila si cigaretu zlatým zapalovačem a vyfoukla na bratra kouř. Ten se ho snažil rozehnat rukou.