„Nech toho, bratříčku,“ smála se Katie. „To tě nezabije.“
„Ne okamžitě, to jistě,“ odsekl.
„Podívej, Patricku,“ řekla Katie, vstala a začala přecházet kolem apartmá. „Benjy je blbec, je slabomyslný. Nikdy jsme si nebyli blízcí. Ani si neuvědomí, že tam nejsem, ledaže by se mu o tom někdo zmínil.“
„Nemáš pravdu, Katie. Je inteligentnější, než si myslíš. Pořád se na tebe ptá.“
„To jsou kecy, bratříčku,“ odsekla Katie. „Říkáš to jenom proto, abych cítila vinu… Podívej, nepřijdu. Tedy, mohla bych o tom uvažoval, kdybyste tam byli jen ty, Benjy a Ellie, i když od doby její,nádherné‘ řeči mi jde pěkně na nervy. Ale víš, co je to pro mě, když je tam matka. Pořád se zabývá mým případem.“
„Dělá si o tebe starosti, Katie.“
Katie se nervózně zasmála a mocně popotáhla, aby dokouřila cigaretu. „Jistě, Patricku… Dělá si doopravdy starosti jenom o to, zda neostouzím rodinu.“
Patrick se zvedl k odchodu. „Ještě nemusíš odcházet,“ řekla Katie. „Proč chvíli nezůstaneš? Hodím na sebe nějaké šaty a zajdeme do kasina… Vzpomínáš, kolik jsme spolu užili legrace?“
Katie se vydala ke dveřím ložnice. „Bereš drogy?“ zeptal se Patrick náhle.
Zastavila se a zírala na bratra. „Kdo to chce vědět?“ zeptala se vzdorovitě. „Ty, nebo Madame kosmonautka doktorka guvernérka soudkyně Nicole des Jardins-Wakefieldová?“
„Já to chci vědět,“ řekl Patrick klidně.
Katie přešla přes pokoj a dala své ruce Patrickovi na tváře. „Jsem tvá sestra a mám tě ráda,“ řekla. „Nic jiného není důležité.“
Nad malou zvlněnou pahorkatinou Sherwoodského lesa se nakupily černé mraky. Mezi stromy se proháněl vítr a sfoukával Ellie vlasy dozadu. Zablýsklo se a téměř současně se ozvalo prásknutí hromu.
Benjy se zarazil a Ellie ho přitáhla k sobě. „Podle mapy,“ řekla, „jsme jenom asi kilometr od kraje lesa.“
„Jak daleko je to?“ zeptal se Benjy.
„Když půjdeme rychle,“ křičela Ellie ve větru, „tak můžeme být venku asi za deset minut.“ Chytila Benjyho za ruku a přitáhla ho na stezku vedle sebe.
Okamžik nato blesk rozštípl strom vedle nich a přes stezku spadla silná větev. Větev udeřila Benjyho do zad a srazila ho k zemi. Padl hlavou do zelených rostlin a břečťanu u kořenů stromů v lese. Z rachotu hromu téměř ohluchl.
Několik sekund ležel na zemi a snažil se pochopit, co se mu stalo. Nakonec se s obtížemi postavil. „Ellie,“ řekl a díval se na sestru ležící tváří k zemi na druhé straně stezky. Oči měla zavřené.
„Ellie!“ zakřičel teď Benjy a napůl se plazil na druhou stranu.
Chytil ji za ramena a lehce s ní zatřásl. Oči jí zůstaly zavřené. Měla bouli na čele nad pravým okem, která byla už velká jako pomeranč.
„Co u-dě-lám?“ řekl Benjy nahlas. Ucítil oheň a skoro ve stejném okamžiku vzhlédl do stromů. Spatřil, jak oheň, poháněn větrem, skáče s větve na větev. Uviděl další šíp blesku a uslyšel zahřmění. Před sebou, po stezce ve směru, v němž s Ellie šli, zahlédl větší oheň rozšiřující se po obou stranách stezky. Začínala se ho zmocňovat panika.
Držel svou sestru v náručí a udeřil ji lehce do tváře. „Ellie, prosím, prosím, prober se.“ Ani se nehnula. Oheň kolem něj se rychle šířil Brzy se celá tato část lesa stane peklem.
Benjy byl vystrašený. Snažil se Ellie zvednout, ale zakopl a upadl „Ne, ne, ne,“ křičel. Opět se zvedl a sklonil se, aby si přehodil Ellie přes ramena. Kouř houstnul. Benjy s Ellie na zádech šel pomalu po stezce směrem od ohně.
Když došel do údolí, byl unavený. Položil Ellie jemně na betonový stůl a sám si sedl na lavici. Na severní straně údolí se běsnící oheň vymkl kontrole. Co teď udělám? přemýšlel. Oči mu padly na mapu vyčuhující Ellie z kapsy u košile. Ta mi pomůže. Vzal mapu a dívá se na ni. Zpočátku nemohl nic pochopit a opět začal propadat panice.
Uvolni se, Benjy, slyšel uklidňující slova své matky. Je to trochu těžké, ale dokážeš to. Mapy jsou moc důležitě. Říkají nám, kam jít. První věc je vždy orientovat mapu, abys viděl písmo. Vidíš. To je správné. Směru nahoru se říká sever. Dobře. To je mapa Sherwoodského lesa…
Benjy otáčel mapu v rukou, až byla všechna písmena správným směrem. Blesky a hromy neustávaly. Náhlá změna větru mu nahnala kouř do plic. Rozkašlal se. Snažil se číst slova na mapě.
Opět slyšel matčin hlas. Když hned nepoznáš slovo, vezmi si každé písmeno a velmi pomalu ho vyslov. Potom nech všechny zvuky padnout dohromady, až udělají slovo, kterému rozumíš.
Benjy pohlédl na Ellie ležící na stole. „Prober se, ach, prosím, prober se, Ellie,“ žadonil, „potřebuji tvou pomoc.“ Stále se nehýbala.
Sklonil se nad mapou a snažil se soustředit. S pečlivou rozvážností četl každé písmeno, opět a opět, až se přesvědčil, že zelená skvrna na mapě je údolí, kde sedí. Bílé čáry jsou stezky, řekl si. Do zelené skvrny vedou tři bílé čáry.
Benjy vzhlédl od mapy, spočítal tři stezky vedoucí z údolí a pocítil, jak mu roste sebedůvěra. O chvilku později však závan větru přenesl přes údolí jiskry a zapálil stromy na jižní straně. Benjy se rychle zvedl. Musím jít, řekl si a opět si hodil Ellie na záda.
Věděl teď, že hlavní oheň zuří v severní části mapy, směrem ke čtvrti Hakone. Opět se upřeně díval na papír ve svých rukou. Tak musím zůstat na bílých čárách ve spodní části, myslel si.
Benjy klopýtal po stezce, když se vysoko nad jeho hlavou rozhořel další strom. Sestru měl přes rameno a spásnou mapu v pravé ruce. Každých deset kroků zastavoval, aby se podíval na mapu a ověřil si, že jde správným směrem. Když konečně přišel na spojení s hlavní cestou, položil Ellie opatrně na zem a prstem sledoval bílé čáry na mapě. Po chvíli se široce usmál, opět zvedl sestru a vydal se po cestě, která vedla do čtvrti Posilano. Ještě jednou se zablýsklo, zaduněl hrom a na Sherwoodský les se snesl pořádný liják.
7
O několik hodin později spal Benjy pokojně doma v posteli. Na druhé straně kolonie, v nemocnici Nového Edenu, byl v té době úplný blázinec. Lidé a bioti pobíhali sem a lam, lehátka se zraněnými stála v halách, pacienti křičeli v agónii. Nicole mluvila telefonicky s Kendžim Watanabem. „Potřebujeme sem poslat co nejrychleji všechny biotky Tiasso. Snažíc se je nahradit těmi, které se starají o kojence a přestárlé, biotkami Garciami, nebo třeba bioty Einsteiny. Do sídlištních klinik nasaďte lidi. Situace je velmi vážná.“
V nemocničním hluku jen stěží slyšela, co Kendži říká. „Špatné, opravdu špatné,“ řekla v odpověď na jeho dotaz. „Zatím přijato dva-cet sedm, čtyři mrtví, o nichž víme. Celá oblast Nara — ta enkláva dřevěných domů v japonském stylu za Vegas obklopená lesem — to je katastrofa. K ohni došlo příliš rychle… Lidé propadli panice.“
„Doktorko Wakefieldová, doktorko Wakefieldová. Přijďte, prosím, okamžitě do čísla 204.“ Nicole zavěsila telefon a utíkala přes halu. Vyběhla po schodech do druhého podlaží. Muž umírající v pokoji 204 byl starý přítel, Korejec Kim Lee, její prostředník při styku s komunitou ve čtvrti Hakone v době, kdy byla prozatímní guvernérkou.
Pan Kim byl jedním z prvních, kdo si postavili v Nara nový dům. Vběhl do hořícího domu zachránit svého sedmiletého syna. Syn bude žít, pan Kim ho pečlivě chránil, když procházel plameny. Ale Kim Lee sám utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla.