Nicole potkala na chodbě doktora Turnera. „Myslím, že pro vašeho přítele v 204 nemůžeme nic udělat,“ řekl. „Rád bych znal váš názor… Zavolejte mi dolů do chirurgické ambulance. Právě přivezli další pacientku v kritickém stavu, oheň ji uvěznil v domě.“
Nicole se zhluboka nadechla a pomalu otevřela dveře do pokoje. Žena pana Kima, hezká Korejka kolem pětatřiceti, seděla tiše v koule. Nicole šla k ní a objala ji. Zatímco Nicole utěšovala Kimovu ženu, biotka Tiasso, která sledovala jeho údaje, přinesla několik grafů.
Jeho stav byl vskutku beznadějný. Když Nicole vzhlédla od záznamů, s překvapením spatřila svou dceru Ellie s velkým obvazem na pravé straně hlavy, jak stojí u postele pana Kima. Ellie držela umírajícího za ruku.
„Nicole,“ zašeptal v agónii pan Kim, jakmile ji poznal. Tvář měl zcela zuhelnatělou. I pronesení jednoho slova bolelo. „Chci zemřít,“ řekl a pokynul hlavou své ženě v rohu místnosti.
Kimova žena vstala a přistoupila k Nicole. „Můj muž chce, abych podepsala papíry pro eutanazii,“ řekla. „Ale já nemůžu, ledaže mi řeknete, že není vůbec žádná naděje, aby byl kdy zase šťastný.“ Začala plakal, ale zarazila se.
Nicole na okamžik zaváhala. „To vám neřeknu,“ prohlásila rozhodně. Pohlédla na popáleného muže a na jeho ženu. „Řeknu vám však, že asi v příštích čtyřiadvaceti hodinách zemře a bude bez ustání až do smrti trpět. Když dojde k zázraku a přežije, bude vážně znetvořen a oslaben pro zbytek života.“
„Chci zemřít,“ opakoval pan Kim s námahou, „teď.“
Nicole poslala biotku Tiasso pro dokumenty k eutanazii. Papíry musely být podepsány ošetřujícím lékařem, manželkou (manželem) a pacientem, pokud podle mínění lékaře je schopen se sám rozhodovat. Zatímco byla Tiasso pryč, pokynula Nicole Ellie, aby ji následovala do haly.
„Co tady děláš?“ zeptala se Nicole klidně, když byly z doslechu. „Řekla jsem ti, abys zůstala doma a odpočinula si. Měla jsi těžký otřes.“
„Jsem v pořádku, mami.“ řekla Ellie. „Kromě toho, když jsem slyšela, že pan Kim je těžce popálen, chtěla jsem něco udělat, abych mu pomohla. Byl to přece dobrý přítel.“
„Je v hrozném stavu.“ řekla Nicole a kroutila hlavou, „nechce se mi věřit, že ještě žije.“
Ellie napřáhla ruku a dotkla se matčina předloktí. „Chce, aby jeho smrt byla užitečná. Jeho žena se mnou o tom mluvila… Už jsem poslala pro Amadou, ale potřebuji, abys promluvila s doktorem Turnerem.“
Nicole zírala na svou dceru. „O čem to proboha mluvíš?“
„Nepamatuješ se na Amadou Diabu…? Přítel Eponine, lékárník z Nigerie, jeho babička pochází z národa Senoufo. Je to ten, který dostal RV-41 při transfuzi krve… Eponine mi řekla, že jeho srdce se rychle horší.“
Nicole několik sekund mlčela. Nemohla uvěřil tomu, co slyší. „Ty chceš,“ řekla nakonec, „abych požádala doktora Turnera o provedení manuální transplantace srdce, hned teď, uprostřed této krize?“
„Když se rozhodne teď, může to udělat později v noci, že ano? Srdce pana Kima se dá aspoň tak dlouho udržet v dobrém stavu.“
„Podívej, Ellie, my dokonce ani nevíme…“
„Už jsem to zjistila,“ přerušila ji Ellie. „Biotka Tiasso ověřila, že pan Kim by byl přijatelný dárce.“
Nicole opět vrtěla hlavou. „Dobrá, dobrá. Budu o tom přemýšlel. Ale teď chci, aby sis lehla a odpočinula. Otřes mozku není banální zranění.“
„Vy mne žádáte, abych udělal co?“ zeptal se nevěřícně doktor Turner Nicole.
„Tedy, doktore Turnere,“ řekl Amadou svým precizním britským přízvukem, „není to doktorka Wakefieldová, kdo o to skutečně žádá. Jsem to já. Snažně vás prosím, udělejte tu operaci. A prosím, nepovažujte ji za riskantní. Sám jste mi řekl. že nebudu žít déle než tři měsíce. Vím naprosto jistě, že mohu zemřít na operačním stole. Ale když přežiji, mám podle statistik, které jste mi ukázal, padesátiprocentní naději žít dalších osm let. Mohl bych se dokonce oženit a mít dítě.“
Doktor Turner se otočil a podíval se na hodiny na stěně své ordinace. „Zapomeňte na okamžik pane Diabo, že už je po půlnoci a že jsem celých devět hodin ošetřoval oběti popálenin. Uvažte, co žádáte. Nedělal jsem transplantaci srdce pět let. A nikdy jsem žádnou neprováděl bez pomoci nejlepšího kardiologického personálu a zařízení na planetě Zemi. Například veškerou chirurgickou práci dělali vždy roboti.''
„Tohle všechno chápu, doktore Turnere. To však není doopravdy rozhodující. Bez operace jistě zemřu. Téměř určitě se v blízké budoucnosti nevyskytne vhodný dárce. Kromě toho, Ellie mi řekla, že jste nedávno studoval všechny postupy transplantace srdce jako součást práce při přípravě požadavků rozpočtu na nové zařízení…“'
Doktor Turner vrhl na Ellie tázavý pohled. „Matka mi řekla o vaší pečlivé přípravě, doktore Turnere. Doufám, že nejste rozhořčen, že jsem to řekla Amadouovi.“
„Bude mi potěšením pomoci vám, jak budu moci,“ pravila Nicole. „Ačkoliv jsem nikdy sama žádnou srdeční chirurgii nedělala, dokončila jsem stáž v kardiologickém ústavu.“
Doktor Turner se rozhlédl po místnosti, nejdříve se zadíval na Ellie, potom na Amadoua a Nicole. „Pak je to dohodnuto. Vidím, že nemám na vybranou.“
„Uděláte to?“ vykřikla Ellie s mladistvým zápalem.
„Pokusím se,“ odvětil doktor. Šel k Amadou Diabovi a podal mu obě ruce. „Víte, že máte velice malou naději, že se probudíte, viďte?“
„Ano, pane. Ale velice malá naděje je lepší než žádná… Děkuji vám doktore Turnere.“
Doktor Turner se obrátil k Nicole. „Setkáme se v mé ordinaci, abychom si probrali itinerář, za patnáct minut… A mimochodem, doktorko Wakefieldová, zařídila byste, prosím, aby nám Tiasso přinesla novou konvici kávy?“
Příprava na transplantaci přivála zpět vzpomínky, které doktor Robert Turner pochoval v labyrintu své mysli. Jednou nebo dvakrát si dokonce na několik sekund představil, že se vlastně vrátil do lékařského střediska v Dallasu. Pamatoval si naprosto jasně, jak byl v těch vzdálených dnech na jiné planetě šťastný. Miloval svou práci; miloval svou rodinu. Jeho život byl téměř perfektní.
Před operací si doktor Turner a doktorka Wakefieldová napsali pečlivě přesný sled kroků, jak půjdou po sobě. Během operace se pak po ukončení každého hlavního úseku vzájemně kontrolovali. Při proceduře nedošlo k žádným nepříjemným událostem. Když doktor Turner vyjmul Amadouovo srdce, otočil ho, aby Nicole a Ellie (ta trvala na své přítomnosti, pro případ, že by mohla v něčem pomoci) viděly silně atrofované svaly. Mužovo srdce bylo v katastrofálním stavu. Amadou by pravděpodobně do měsíce zemřel.
Automatická pumpa udržovala cirkulaci pacientovy krve, zatímco nové srdce bylo „přichyceno“ ke všem hlavním žílám a tepnám. To byla nejobtížnější a nejnebezpečnější fáze operace. Doktor Turner se ještě nesetkal s tím, že by tuto činnost někdy prováděly lidské ruce.
Chirurgické dovednosti doktora Turnéra byly zdokonaleny mnoha manuálními operacemi, které během tří let v Novém Edenu provedl. Byl dokonce sám překvapen, jak snadno připojil nové srdce ke kritickým cévám pacienta.
V závěru operace, když byly dokončeny všechny kritické fáze, se Nicole nabídla, že dodělá zbývající úkony. Ale doktor Turner zavrtěl hlavou. Vzdor skutečnosti, že v kolonii už téměř svítalo, byl rozhodnut dokončit operaci sám.