„Chceme Martineze. Chceme Martineze.“ Pokřik sílil, když se obrovské kmeny, krátce po příchodu Nicole položené na dláždění, opět objevily v rukou lidí na náměstí. Jak dav manipuloval s beranidly, jeden kmen neúmyslně narazil do památníku ukazujícího polohu Rámy v kosmu. Koule se roztříštila a elektronické součástky, které znázorňovaly blízké hvězdy, vypadly na dláždění. Blikající světélko představující samotného Rámu se rozbilo na stovky kousků.
„Občané Nového Edenu,“ křičela Nicole do megafonu, „vyslechněte mne. V tomto případu je něco, o čem nikdo z vás neví. Vyslechnete-li mne jenom…“
„Zabijte tu negerskou čubku!“ zakřičel rusovlasý mladík, který udeřil biotku baseballovou pálkou.
Nicole hleděla na mladíka a její oči metaly blesky. „Co jsi to řekl?“ zahřměla.
Pokřik náhle ustal. Chlapec osaměl. Rozhlédl se nervózně kolem, zazubil se a zopakovaclass="underline" „Zabijte tu negerskou čubku.“
Nicole byla vmžiku dole se schodů. Dav se rozestoupil, když mířila přímo k mladíkovi. „Řekni to ještě jednou,“ pravila s chvějícím se chřípím necelý metr od něj.
„Zab…“ začal.
Dala mu velkou facku. Byla slyšel přes celé náměstí. Nicole se náhle obrátila a vydala se ke schodům, ale ze všech stran po ní chňapaly ruce. Šokovaný chlapec sevřel ruku v pěst…
V tom okamžiku se rozlehly náměstím dva hlasité výstřely. Když se všichni snažili zjistit, co se děje, na obloze nad jejich hlavami zazněly další dva. „To jsem jenom já a moje brokovnice.“ řekl Max Puckett do megafonu. „Tak, lidičky, nechte paní soudkyni projít… tak to je lepší… A pak se vydáte domů, bude to pro všechny lepší.“
Nicole se vytrhla z rukou, které ji držely, ale dav se nerozešel. Max zvedl zbraň, namířil na tlustý uzel provazu nad smyčkou provizorní šibenice a opět vystřelil. Provaz se rozpadl na kousky a některé z nich spadly mezi lidi.
„Tak, lidičky,“ říkal Max, „jsem daleko naštvanější než tito dva soudci. A už vím, že strávím nějakou dobu v tomto internačním středisku za porušení zákona kolonie o užívání střelných zbraní. Byl bych zatraceně nerad, kdybych musel taky někoho z vás zastřelit…“
Max zamířil svou zbraň do davu. Všichni instinktivně couvli. Max jim vystřelil slepými náboji nad hlavu a od srdce se smál, když prchali z náměstí.
Nicole ne a ne usnout. Znovu a znovu si v mysli přehrávala stejný výjev. Viděla se, jak kráčí davem a dává rusovlasému mladíkovi facku. Takže nejsem o nic lepší než on, myslela si.
„Jsi pořád vzhůru, viď?“ řekl Richard.
„Hmm-hm.“
„Jsi v pořádku?“
Po krátkém mlčení odvětila: „Ne, Richarde… Nejsem… Strašně mne mrzí, že jsem toho mládence uhodila.“
„No tak, nech toho,“ uklidňoval ji. „Přestaň se trýznit… Zasloužil si to… Urazil tě tím nejhorším způsobem… Lidé jako on nerozumí než síle.“
Richard se naklonil a počal jí hladit záda. „Můj Bože,“ vydechl, „nikdy jsem tě neviděl tak napjatou… jsi celá ztuhlá.“
„Dělám si starosti,“ pravila Nicole. „Mám hrozný pocit, že se celá stavba našeho života v Novém Edenu zhroutí… A že všechno, co jsem udělala, bylo úplně zbytečné.“
„Udělala jsi, co jsi mohla, miláčku… Musím přiznat, že žasnu, jak tvrdě jsi se snažila.“ Richard jí stále masíroval záda. „Ale nesmíš zapomínat, že jednáš s lidskými bytostmi… Můžeš je převézt do jiného světa a dát jim rajskou zahradu, oni jsou však pořád plni svých obav, nejistot a historických předsudků. Nový svět by mohl být opravdu nový, kdyby každý člověk, kterého se to týká, začal s úplně čistou myslí — jako nový počítač bez software a operačního systému, pouze náboj nevyužitých možností.“
Nicole se podařilo usmát se. „Nejsi příliš optimistický, miláčku.“
„Proč bych měl být? Nic z toho, co jsem viděl zde, v Novém Edenu, ani na Zemi nenaznačuje, že lidé jsou schopni dosáhnout harmonie ve svém vztahu k sobě navzájem, tím méně k libovolným jiným živým tvorům. Občas se vyskytne jedinec, někdy i skupina, který dokáže překonat základní genetické nedostatky druhu… Ale ti jsou zázrakem, určitě ne normou.“
„Nesouhlasím s tebou,“ řekla Nicole tiše. „Tvůj názor je příliš pesimistický. Věřím, že většina lidí se zoufale snaží dosáhnout harmonie. My pouze nevíme, jak to udělat. Proto je třeba více výchovně působit. A více dobrých příkladů.“
„I ten zrzek? Věříš, že bys ho mohla odnaučit tu jeho nesnášenlivost?“
„Musím si to myslet, miláčku,“ pravila Nicole. „Jinak… Bojím se, že bych to prostě vzdala.“
Richard vydal zvuk mezi kašlem a smíchem.
„Čemu se směješ?“ zeptala se Nicole.
„Jenom jsem přemýšlel, zda se Sysifos vždycky přesvědčoval, že možná příště se ten balvan neskutálí s kopce.“
Nicole se usmála. „Musel věřit, že existuje jistá možnost, že balvan na vrcholu zůstane, jinak by se tak usilovně nesnažil… Alespoň si to myslím.“
9
Když Kendži Watanabe vystupoval v Hakone z vlaku, nemohl si nepřipomenout jiné setkání s Tošio Nakamurou, před léty, na planetě vzdálené miliardy kilometrů. Tehdy mi také telefonoval, uvažoval Kendži. Trval na tom, abychom si promluvili o Keiko.
Kendži se zastavil před výkladem a upravil si kravatu. V pokřiveném obrazu bylo docela snadné představit si sám sebe jako idealistického adolescenta z Kjóta, který jde na schůzku se svým sokem. Ale to už bylo dávno, řekl si, a v sázce nebylo nic kromě našich já. Teď jde o celý osud našeho malého světa…
Jeho žena Nai vůbec nechtěla, aby se s Nakamurou setkal. Poradila mu, aby zavolal Nicole a zjistil její názor. Nicole byla také proti jakémukoliv setkání mezi guvernérem a Tošio Nakamurou. „Je to nečestný, mocí posedlý megaloman,“ prohlásila. „Ze schůzky nemůže vzejít nic dobrého. Chce jen najít tvou slabinu.“
„Ale on prohlásil, že může snížit napětí v kolonii.“
„Za jakou cenu, Kendži? Dej si pozor na podmínky. Ten muž nikdy nenabízí nic zadarmo.“
Tak proč jsi sem přišel? ptal se hlas v Kendžiho hlavě, když ten zíral na obrovský palác, který si pro sebe zbudoval jeho společník z dětství. Nevím přesně, odpověděl jiný hlas. Možná se jedná o čest, nebo sebeúctu. O něco hluboce zděděného.
Nakamurův palác a domy kolem byly postaveny ze dřeva v klasickém stylu Kjóta. Střechy z modrých tašek, pečlivě zastřižené zahrady, stromy poskytující stín, bezvadně čisté chodníky — dokonce i vůně květin připomínala Kendžimu jeho rodné město na vzdálené planetě.
U dveří ho přivítala hezká mladá dívka v sandálech a kimonu, která se uklonila a velmi formálním japonským způsobem pozdravila: „Ohairi kudasai.“ Kendži nechal své boty přede dveřmi a vklouzl do sandálů. Dívka ho vedla do části paláce pokryté rohožemi tatami, kde Nakamura, jak se říkalo po městě, trávil většinu volného času dováděním se svými konkubínami.
Po několika krocích se dívka zastavila a odtáhla papírovou zástěnu pomalovanou jeřáby v letu. „Dozo,“ řekla a pokynula dovnitř. Kendži vstoupil do místnosti se šesti rohožemi a sedl si se zkříženýma nohama na jeden ze dvou polštářků před lesklým černým lakovaným stolkem. Přijde pozdě, pomyslel si. I to je částí jeho strategie.