Jiná mladá dívka, také hezká, skromná, oblečená do půvabného pastelového kimona, vešla nehlučně do místnosti a nesla vodu a japonský čaj. Kendži pomalu usrkával čaj a klouzal očima po pokoji. V jednom koutě stála dřevěná zástěna ze čtyř panelů. I ze vzdálenosti několika metrů bylo vidět, že je zdobená vzácnou řezbou. Kendži vstal z polštářku, aby si ji prohlédl zblízka.
Strana směřující k němu zobrazovala krásy Japonska, každý panel zachycoval jedno roční období. Na obrázku zimy bylo lyžařské středisko v japonských Alpách, zasypané metry sněhu; panel jara zobrazoval rozkvetlé třešně u řeky Kamo v Kjótu. Léto představoval nádherný letní den se sněhem pokrytým vrcholem hory Fudži zvedajícím se nad zelenou krajinou. Podzimní panel tvořila směsice barev ve stromech obklopujících svatyni rodiny Tokugawa a mauzoleum ve městě Nikko. To je přece úžasná krása, pomyslel si Kendži a znenadání pocítil hluboký stesk po domově. Snažil se znovu vytvořit svět, který jsme nechali za sebou. Ale proč? Proč utrácí své špinavé peníze na takové nádherné umění? Je to divný, nesourodý člověk.
Čtyři panely na obrácené straně zástěny vyprávěly o jiném Japonsku. Bohaté barvy ukazovaly bitvu o hrad v Ósace na počátku sedmnáctého století, v níž se Iejasu Tokugawa stal v podstatě neomezeným šógunem Japonska. Zástěna byla pokryta lidskými postavami — bojujícími samuraji, mužskými a ženskými příslušníky dvora a v popředí stál vládce Tokugawa, větší než ostatní a s vítězným úsměvem na tváři. Kendži si s pobavením povšiml, že vyřezávaný šógun je nápadně podobný Nakamurovi.
Kendži se chtěl zase posadit na podušku, když se otevřela zastená a vešel jeho protivník. „Omačido sama dešita,“ řekl Nakamura a lehce se uklonil.
Kendži odpověděl úklonou poněkud ztrnule, protože nedokázal ze svého krajana odtrhnout oči. Tošio Nakamura byl oděn do úplné samurajské uniformy včetně meče a dýky! To vše je součástí nějaké psychologické taktiky, pomyslel si Kendži. Dělá to se záměrem zmást mne, nebo vystrašit.
„Ano hajememašoka,“ pravil Nakamura a posadil se na podušku proti Kendžimu. „Kočaga, oišii dosu ne?“
„Tolemo oišii desu,“ odvětil Kendži a usrkl čaje. Čaj byl skutečně výborný. On však není můj šógun, myslel si Kendži. Než dojde k nějakému vážnému rozhovoru, musím tuto atmosféru změnit.
„Nakamura-san, jsme oba zaneprázdněni,“ řekl guvernér Watanabe anglicky. „Je pro mne důležité, abychom přestali s formalitami a přešli přímo k jádru věci. Tvůj představitel mi dnes ráno do telefonu sdělil, že jsi,znepokojen‘ událostmi posledních čtyřiadvaceti hodin a že máš nějaké,pozitivní návrhy‘ ke snížení současného napětí v Novém Edenu. Proto jsem si s tebou přišel promluvit.“
Nakamurova tvář nic neukazovala, ale jeho přiškrcený hlas naznačoval nespokojenost s Kendžiho přímostí. „Zapomněl jsi své japonské způsoby, Watanabe-san. Je ohavně nezdvořilé začít s vážným rozhovorem, než pochválíš hostiteli jeho dům a než se zeptáš, jak se mu daří. Taková nepřístojnost vede téměř vždy k nepříjemnému nesouhlasu, jemuž se lze vyhnout…“
„Omlouvám se,“ přerušil ho Kendži s náznakem netrpělivosti, „nepotřebuji však, zvláště od tebe, lekci o slušném chování. Kromě toho nejsme v Japonsku, nejsme dokonce ani na Zemi, a naše starodávné japonské zvyky jsou teď asi tak vhodné jako oděv, který máš na sobě…“
Kendži neměl v úmyslu Nakamuru urazit, nemohl však zvolit lepší strategii, aby přiměl svého odpůrce k odhalení jeho skutečných záměrů. Boháč znenadání povstal. Guvernér si na okamžik myslel, že Nakamura vytasí svůj samurajský meč.
„Dobrá,“ řekl Nakamura s nesmiřitelně nepřátelským výrazem v očích, „uděláme to tak, jak chceš ty… Watanabe, ztratil jsi kontrolu nad kolonií. Občané jsou velice nespokojeni s tvým vedením a mí lidé mi řekli, že se hromadně mluví o pohnání k zodpovědnosti nebo také o vzpouře. Nevyřešil jsi problém s životním prostředím a RV-41 a teď tvá černošská soudkyně oznámila, po nesčetných odkladech, že negr, který se dopustil znásilnění, nebude souzen před porotou. Někteří z rozvážnějších kolonistů, kteří vědí, že se z dřívějška známe, mne požádali, abych zasáhl a pokusil se přesvědčit tě k odstoupení, než dojde k velkému krveprolití a k chaosu.“
To je k nevíře, myslel si Kendži, když naslouchal Nakamurovi. Ten chlap se úplně zbláznil. Guvernér se rozhodl hovořit velice málo.
„Ty si tedy myslíš, že bych měl odstoupit?“ zeptal se po delší odmlce.
„Ano,“ odvětil Nakamura pánovitějším hlasem. „Ale ne okamžitě. Až zítra. Dnes bys měl využít svých pravomocí a odebrat Martinezův případ soudkyni Nicole des Jardins-Wakefieldové. Je zjevně předpojatá. Soudce Iannella, nebo Rodriques, kterýkoliv z nich, by byl vhodnější. Všimni si,“ dodal s nuceným úsměvem, „že nenavrhuji, aby byl případ předán soudci Nišimurovi.“
„Ještě něco jiného?“ zeptal se Kendži.
„Už jenom jedna věc. Řekni Uljanovovi, ať se vzdá kandidatury ve volbách. Nemá žádnou naději na vítězství a pokračování v této rozbíječské kampani by jenom ztížilo sjednocení všech, až zvítězí Macmillan. Potřebujeme být sjednoceni. Předvídám vážné ohrožení kolonie od nepřátel žijících v druhém habitatu. Nohatci, které zjevně považuješ za,neškodné pozorovatele‘, jsou jenom jejich předsunuté hlídky…“
Kendži žasl nad tím, co slyšel. Jak Nakamura dospěl k tak zkreslenému pohledu? Nebo ho měl celou dobu?
„… Musím zdůraznit, že čas je kritický,“ pokračoval Nakamura, „obzvláště co se týká Martineze a tvé rezignace. Žádal jsem Kobajaši-sana a další členy asijské komunity, aby nejednali příliš zbrkle, ale po poslední noci si nejsem jist, že je dokážu zadržet. Jeho dcera byla krásná a nadaná dívka. Z jejího dopisu před sebevraždou je jasné, že nemohla žít v hanbě způsobené neustálými odklady soudu s tím, kdo ji znásilnil. Zvedá se opravdový hněv…“
Guvernér Watanabe na chvilku zapomněl na své předsevzetí mlčet. „Uvědomuješ si,“ řekl a také povstal, „že se u Mariky Kobajaši po noci, kdy měla být znásilněna, našel chám dvou různých jedinců? A že Mariko i Pedro Martinez trvali neustále na tom, že byli celý večer spolu sami?… I když jí Nicole minulý týden naznačila, že existuje důkaz dalšího pohlavního styku, Mariko trvala na svém.“
Nakamura na chvilku ztratil svou jistotu. Bezvýrazně zíral na Kendžiho. „Nepodařilo se nám identifikovat druhou osobu,“ pokračoval Kendži. „Vzorky chámu z laboratoře v nemocnici záhadně zmizely, než mohla být dokončena kompletní analýza DNA. Zůstal nám jenom záznam původního vyšetření.“
„Ten záznam může být chybný,“ prohlásil Nakamura, jemuž se vracela sebedůvěra.
„To je velice, velice nepravděpodobné. Teď však můžeš pochopit dilema Soudkyně Wakefieldové. Všichni v kolonii už dospěli k závěru, že Pedro je vinen. Nechtěla, aby ho porota nesprávně odsoudila.“
Následovala dlouhá odmlka. Guvernér se měl k odchodu.
„Překvapuješ mě, Watanabe,“ řekl nakonec Nakamura, „vůbec ti nedošel účel tohoto setkání. Na tom, zda ten negr Martinez Mariko Kobajaši znásilnil, nebo ne, ve skutečnosti tolik nezáleží… Slíbil jsem jejímu otci, že ten kluk bude potrestán. A to je důležité.“