Kendži Watanabe se díval na svého spolužáka z dětství s opovržením. „Odejdu nyní,“ prohlásil, „než se opravdu rozzlobím.“
„Nedostaneš další možnost,“ řekl Nakamura a jeho oči byly opět plné zloby. „To byla má první a poslední nabídka.“
Kendži potřásl hlavou, sám odtáhl papírovou zástěnu a vyšel do chodby.
Nicole šla v krásném slunečním svitu po pláži. Asi padesát metrů před ní stála Ellie vedle doktora Turnera. Měla na sobě své svatební šaty, ale ženich měl plavky. Obřad prováděl Nicolin pradědeček Omeh ve svém dlouhém zeleném rodovém rouchu.
Omeh vzal ruce nevěsty, vložil je do rukou doktora Turnera a začal zpívat senoufskou píseň. Zvedl svůj zrak k obloze. Nad hlavami jim přelétl osamocený létavec a křičel do rytmu se svatebním zpěvem. Když Nicole pozorovala létavce, obloha potemněla. Přihnaly se bouřkové mraky a zahalily klidné nebe.
Moře se začalo převalovat a rozfoukal se vítr. Nicoliny vlasy, teď úplně šedivé, vlály ve větru. Svatební společnost zachvátil zmatek. Všichni utíkali od moře, aby unikli přicházející bouři. Nicole se nedokázala pohnout. Oči měla upřené na velký předmět převalující se ve vlnách.
Tím předmětem byl ohromný zelený vak, podobný plastickým vakům používaným v jedenadvacátém století ke sběru odpadků. Vak byl plný a blížil se ke břehu. Nicole by ho ráda chytila, bála se však rozbouřeného moře. Ukázala na vak. Křičela o pomoc.
V horním levém rohu své snové obrazovky spatřila dlouhou kánoi. Když přijela blíž, uvědomila si, že osm bytostí v lodi jsou mimozemšťané, zabarvení oranžově a menší než lidé. Vypadali, jako by byli uděláni z chlebového těsta. Měli oči a tváře, ale žádné vlasy a chlupy na těle. Zamířili k velkému zelenému vaku a chytili ho.
Oranžoví mimozemšťané položili zelený vak na pláž. Nicole se nepřiblížila, dokud nevlezli zpět do kánoe a neodjeli na moře. Zamávala jim na rozloučenou a šla k vaku. Byl opatřen zipem. Opatrně ho otevřela. Odhrnula horní polovinu a zírala do mrtvé tváře Kendžiho Watanabeho.
Nicole se otřásla, vykřikla a posadila se v posteli. Sáhla po Richardovi, ale postel byla prázdná. Digitální hodiny na stolku ukazovaly 2:48 ráno. Nicole se snažila zpomalit své dýchání a zbavit mysl hrozného snu.
Živý obraz mrtvého Kendžiho však její mysl neopouštěl. Když šla do koupelny, vzpomněla si na své varovné sny o smrti matky, dávno, když jí bylo deset. Co kdyby Kendži doopravdy zemřel? přemýšlela a pocítila první nával paniky. Přinutila se myslet na něco jiného. Kde je vlastně tak pozdě v noci Richard? podivovala se. Oblékla si župan a opustila ložnici.
Šla kolem pokojů dětí k přední části domu. Benjy jako obvykle chrápal. V pracovně se svítilo. Richard tam však nebyl. Dva z nových biotů a princ Jindra také zmizeli. Jeden z monitorů na Richardově pracovním stole ještě ukazoval nějaký výpis.
Nicole se pro sebe usmála a vzpomněla si na jejich úmluvu. Napsala na obrazovku Nicole a ta se změnila. Objevil se vzkaz: „Drahá Nicole, vzbudíš-li se, než se vrátím, nedělej si starosti. Plánuji vrátit se za úsvitu, nejpozději v osm ráno. Dělal jsem něco s bioty řady 300 — pamatuješ si, s těmi, kteří nejsou zcela naprogramováni z výroby a mohou být použiti ke speciálním úkolům — a mám důvod myslet si, že někdo mou práci sleduje. Zrychlil jsem tedy dokončení svého projektu a šel jsem mimo Nový Eden, abych provedl závěrečný test. Miluji tě, Richard.“
Venku na Hlavní rovině byla zima a tma. Richard se snažil být trpělivý. Poslal svého zdokonaleného Einsteina (nazýval ho Super-Al) a biotku Garcia 325 před sebou k místu sondy do druhého habitatu.Vysvětlili nočnímu hlídači, standardní biotce Garcia, že se změnil plánovaný časový rozvrh experimentu a že nyní provedou speciální zkoušku. Richard se držel z dohledu a Super-Al přenesl všechno zařízení z otvoru do druhého habitatu a položil ho na zem. Zabralo to více než hodinu drahocenného času. Když Super-Al konečně skončil, naznačil Richardovi, aby se přiblížil. Garcia 325 chytře odvedla hlídající biotku jinam, aby Richarda nezahlédla.
Richard neztrácel čas. Vytáhl z kapsy prince Jindru a strčil ho do otvoru. „Pospěš si,“ řekl mu a položil si na podlahu průchodu svůj malý monitor. Otvor do druhého habitatu byl v průběhu týdnů postupně rozšířen, takže nyní tvořil přibližně čtverec o straně osmdesát centimetrů. Pro maličkého robota tam bylo místa víc než dost.
Princ Jindra spěchal na druhou stranu. Výškový rozdíl mezi průchodem a vnitřní podlahou činil asi metr. Robot dovedně připojil malý kabel ke sloupku, který přilepil k podlaze průchodu a pak se spustil dolů. Richard pozoroval každý Jindrův pohyb a vysílačkou mu dával pokyny.
Richard očekával, že druhý habitat bude chráněn vnějším prstencem. Měl pravdu. Základní návrh obou habitatu je tedy podobný, pomyslel si. Předvídal také, že ve vnitřní stěně bude nějaký otvor, vrata, nebo dveře, kterými musí přicházet a odcházet nohatci, a že princ Jindra bude dost malý, aby se dostal tímto vchodem do druhého habitatu.
Jindrovi to netrvalo dlouho a našel vchod do hlavní části habitatu. Avšak to, co byly zjevně dveře, bylo také víc než dvacet metrů nad podlahou prstence. Protože pozoroval videozáznamy nohatců vystupujících po vertikálních površích biotů-buldozerů v místě průzkumu nazvaném Avalon, připravil se Richard rovněž na tuto možnost.
„Šplhej,“ nařídil princi Jindrovi po nervózním mrknutí na hodinky. Bylo téměř šest hodin. V Novém Edenu začne brzy svítat. Zanedlouho poté se sem vrátí inženýři a vědci.
Vstup do druhého habitatu byl stokrát výš nad podlahou, než činila výška prince Jindry. Robotův výstup bude odpovídat výstupu člověka na šedesátipodlažní budovu. Richard doma s robůtkem trénoval šplhání na domě, ale vždycky stál vedle něj. Jsou na stěně, po níž Jindra šplhá, škvíry pro ruce a výstupky? Z monitoru to Richard nepoznal. Obsahuje mechanický subprocesor prince Jindry všechny správné rovnice? Brzy to zjistím, myslel si Richard, když jeho nejlepší žák začal s výstupem.
Princ Jindra jednou uklouzl a visel jen na rukou, ale nakonec uspěl a dostal se nahoru. Výstup mu však trval třicet minut. Richard věděl, že čas plyne. Když se Jindra vytáhl na předprseň kruhového otvoru, Richard viděl, že v přístupu do samotného habitatu brání robotu síť. Ve slabém světle se však jen taktak dala zahlédnout malá část vnitřku. Richard pečlivě umístil Jindrovu miniaturní kameru, aby viděl přes mřížoví.
„Hlídač trvá na tom, že se musí vrátit na hlavní strážnici,“ oznámila Garcia 325 Richardovi rádiem. „V 6.30 musí podat denní hlášení.“ Do řiti, řekl si Richard, to je jenom šest minut. Pomalu posunul Jindru po okraji otvoru, aby zjistil, zda dokáže identifikovat uvnitř habitatu nějaké předměty. Nespatřil však nic zvláštního. „Křič,“ nařídil Richard a zesílil naplno robůtkův zvuk. „Křič, dokud ti neřeknu, abys přestal.“
Richard nezkusil nový zesilovač, který zabudoval do prince Jindry, při plném zesílení. Byl tudíž ohromen rozsahem Jindrovy imitace létavců. Rozezněla se z průchodu, až uskočil. Zatraceně dobré, řekl si, když se vzpamatoval, aspoň pokud si to přesně pamatuji.
Brzy byla u Richarda biotka a dle pokynů programu vyžadovala jeho osobní papíry a vysvětlení, co tam dělá. Super-Al a Garcia 325 se jí snažili zmást, ale ta, když jí Richard nevyhověl, trvala na tom. že musí vyhlásit poplach. Na monitoru Richard viděl, jak se otevřela síťovaná zástěna a šest nohatců se vrhlo na prince Jindru. Ten stále křičel.