„Víš, kam jdeš?“ zeptala se Nicole tiše.
„Víceméně,“ odpověděl Richard stojící v zadních dveřích. „Neřeknu ti to, samozřejmě, abys nemohla být zapletena…“
„Chápu,“ přitakala. Oba zaslechli něco před domem. Richard vyběhl na zadní dvorek.
Vlak k jezeru Shakespeare nejezdil. Skupina rozzlobených osadníků zničila biota, který řídil předešlý vlak na stejné trati, celý systém se tedy vypnul. Richard šel k východní straně jezera.
Jak se plahočil s těžkým potápěčským vybavením a batohem na zádech, měl pocit, že ho někdo sleduje. Dvakrát si myslel, že koutkem oka někoho zahlédl, ale když se zastavil a rozhlížel, nic nespatřil. Nakonec dorazil k jezeru. Bylo po půlnoci. Naposled se podíval na světla kolonie a začal si připravovat potápěčský přístroj. Zatímco se svlékal, ztuhla mu krev v žilách, když z křoví vyšla biotka Garcia.
Očekával, že bude zabit. Po několika sekundách biotka promluvila.,Jste Richard Wakefield?“ zeptala se.
Richard se ani nehnul a mlčel. „Pokud ano,“ pokračovala biotka nakonec, „přináším vzkaz od vaší ženy. Říká, že vás miluje a přeje šťastnou cestu.“
Richard se pomalu dlouze nadechl a praviclass="underline" „Řekněte jí, že ji také miluji.“
SOUD
1
V nejhlubším místě jezera Shakespeare se nacházel otevřený vstup do dlouhého podzemního kanálu, který vedl pod čtvrtí Beauvois a pod zdí habitatu. Při návrhu Nového Edenu zdůrazňoval Richard, který měl značné praktické zkušenosti s konstrukčními postupy pro nepředvídané události, důležitost nouzového východu z kolonie.
„Ale k čemu ho budete potřebovat?“ ptal se Orel.
„Nevím,“ odpověděl mu tehdy Richard. „V životě však nastávají neočekávané situace. Solidní konstrukční návrh s nimi musí počítat.“
Richard opatrně plaval tunelem, každých několik minut zpomalil a kontroloval zásobu vzduchu. Když dorazil ke konci, prošel řadou zdymadlových komor, z nichž nakonec vystoupil do suchého podzemního průchodu. Šel asi sto metrů, než si sňal potápěčský přístroj a uložil ho po straně tunelu. Když dorazil k východu, jenž se nalézal na východní hraně obehnané oblasti, která zahrnovala dva habitaty v severním poloválci Rámy, vytáhl z vodotěsného batohu teplý kabát.
I když si uvědomoval, že nikdo nemůže vědět, kde je, otvíral Richard kulaté dveře ve stropě průchodu velice opatrně. Pak se vysoukal na Hlavní rovinu. Zatím je to dobré, pomyslel si a s ulehčením si oddechl. Nyní plán B.
Richard zůstal čtyři dny na východní straně pláně. Pomocí výtečného malého dalekohledu viděl světla naznačující činnost kolem řídícího střediska, oblasti Avalon a kolem místa sondy do druhého habitatu. Jak předvídal, po dva dny se vyskytovaly v oblasti mezi oběma habitaty pátrací skupiny, ale jen jedna se vydala směrem k němu a nebylo obtížné se jí vyhnout.
Jeho oči si postupně zvykly na to, co považoval na Hlavní rovině za úplnou tmu. Ve skutečnosti tam bylo pozadí malého množství světla odraženého od povrchů Rámy. Richard se dohadoval, že zdroj nebo zdroje světla se musí nacházet v Jižním poloválci, na druhé straně vzdálené zdi druhého habitatu.
Litoval, že nemůže létat, takže není schopen přenést se přes stěny a pohybovat se volně v rozlehlosti válcového světa. Přítomnost velmi nízkých úrovní odraženého světla probudila jeho zájem o zbytek Rámy. Je ještě na jižní straně za přepažující stěnou Válcové moře? Existuje ještě v tom moři na ostrově New York? A co, pokud vůbec něco, je v Jižním poloválci, oblasti dokonce větší než tato, která obsahuje dva severní habitaty?
Do pátého dne po útěku se Richard probudil ze zvláště znepokojivého snu o svém otci a vydal se ve směru, jak tomu teď říkal, k habitatu létavců. Změnil svůj režim spánku, aby byl přesně opačný než denní cyklus v Novém Edenu, takže v kolonii bylo asi sedm večer. Všichni lidé, kteří pracovali na místě sondy, už určitě toho dne skončili.
Ve vzdálenosti asi půl kilometru od otvoru do stěny habitatu létavců se Richard zastavil, aby se dalekohledem přesvědčil, že tam nejsou žádní lidé. Pak vyslal Falstaffa, aby odlákal biota, který místo hlídal.
Richard si nebyl jist, jak stejnoměrný je průchod do druhého habitatu. Na podlahu své pracovny si narýsoval osmdesáticentimetrový čtverec a přesvědčil se, že jím dokáže prolézt. Co však v případě, kdyby byla velikost průchodu nerovnoměrná? To velice brzy zjistím, řekl si, když se k němu blížil.
V průchodu byla jen jedna sada kabelů a přístrojů, takže nebylo těžké je vytáhnout. Falstaff byl také úspěšný — Richard biota hlídače neslyšel ani neviděl. Hodil do otvoru svůj batoh a pak se snažil vlézt tam sám. Bylo to nemožné. Nejdříve si svlékl kabát, potom košili, kalhoty a boty. Pouze ve spodním prádle a v ponožkách se do otvoru jen taktak vešel. Svázal šaty do uzlu, připojil ho k batohu a vtěsnal se do otvoru.
Šlo to velice pomalu. Richard se kousek po kousku plazil po břiše a loktech, batoh strkal před sebou. Při každém pohybu se tělem dotýkal stěn a stropu. Po patnácti metrech se zastavil, začal cítit únavu. Druhá strana byla ještě téměř čtyřicet metrů daleko.
Když odpočíval, uvědomil si, že má škrábance na loktech, na kolenou, dokonce i na temenu plešatějící hlavy a že z nich krvácí. Vyjmout obvazy z batohu nepřipadalo v úvahu — jen překulit se na záda a podívat se zpět vyžadovalo ve stísněném prostoru obrovské úsilí.
Uvědomil si také, že je mu zima. Pokud se plazil, zahřívala ho energie potřebná k postupu vpřed. Jakmile se však zastavil, jeho odhalené tělo rychle vychládalo. Bylo to také tím, že velká část těla spočívala na chladném kovovém povrchu. Začaly mu drkotat zuby.
Richard se pomalu a bolestně protlačoval dalších patnáct minut. Potom dostal křeč do pravého boku a v nekontrolovatelné reakci těla se udeřil hlavou do stropu průchodu. Po úrazu cítil slabou závrať a vystrašilo ho, když zjistil, jak mu po straně hlavy teče krev.
Před ním nebylo žádné světlo. Slabé osvětlení, které mu umožnilo sledovat postup prince Jindry, se ztratilo. S obtížemi se překulil a podíval se za sebe. Všude byla tma a zase mu začínalo být chladno. Sáhl si na hlavu a snažil se určit, jak vážně se poranil. Když si uvědomil, že ještě krvácí, začala se ho zmocňovat panika.
Až do tohoto okamžiku necítil žádnou klaustrofobii. Nyní z ničeho nic, zaklíněný do tmavého průchodu, který se na něj tlačil ze všech stran, měl Richard pocit, že nemůže dýchat. Zdálo se mu, že ho stěny drtí. Nedokázal se ovládnout. Vykřikl.
V necelé půlminutě se zezadu objevilo jakési světlo. Slyšel legrační anglický přízvuk biotky Garcii, ale neporozuměl tomu, co říká. Téměř určitě vyhlašuje poplach, myslel si. Měl bych sebou raději hodit.
Začal se zase plazit. Ignoroval svou únavu, krvácející hlavu a sedřená kolena i lokty. Richard odhadoval, že už mu zbývá jenom deset, nanejvýš patnáct metrů, když se zdálo, že se průchod srazil. Nedokázal se protáhnout! Napínal všechny síly, ale bylo to k ničemu. Byl definitivně uvězněn. Zatímco se snažil najít jinou polohu k plazení, která by mohla být geometricky výhodnější, uslyšel ze směru druhého habitatu lehký šelest.
Okamžik nato je měl po celém těle. Richard vytrpěl pět sekund úplné hrůzy, než ho jeho mysl informovala, že pocity svědění po celé pokožce jsou způsobeny nohatci. Vzpomněl si, jak je viděl v televizi — malé kulové tvory o průměru asi dva centimetry připojené k šesti radiálně symetrickým mnohokloubovým nohám téměř deset centimetrů dlouhým, když jsou plně natažené.