Jeden se mu zastavil přímo na obličeji, s nohama rozkročenýma přes nos a ústa. Snažil se ho sejmout, avšak zase si narazil hlavu. Richard se vrtěl, aby nohatce setřásl, a nějak se mu podařilo dostat se dál, dopředu. S nohatci po celém těle se plazil poslední metry k východu.
Dostal se právě k vnějšímu prstenci létavců, když za sebou uslyšel lidský hlas. „Haló, je tam někdo?“ volal ten hlas. „Kdokoli v jste, prosím, ozvěte se. Přišli jsme vám na pomoc.“ Průchod osvětloval silný reflektor.
Richard nyní zjistil, že má další problém. Východ se nacházel metr nad podlahou prstence. Měl jsem se plazit pozadu, přemýšlel, a táhnout batoh a šaty za sebou. Bylo by to mnohem snazší.
Pozdě bycha honit. S batohem a šaty na podlaze pod sebou a druhým lidským hlasem kladoucím otázky zezadu se Richard dál plazil dopředu, dokud neměl tělo z průlezu napůl venku. Když cítil, že padá, dal si ruce za hlavu, přitáhl bradu na prsa a snažil se stočit do klubíčka. Pak se odrazil a překulil se do prstence létavců. Když padal, nohatci seskočili a zmizeli v temnotě.
Světla, kterými lidé svítili do průlezu, se odrážela od vnitřní stěny prstence. Když se ujistil, že se nezranil a že mu hlava už vážně nekrvácí, sebral Richard své věci a odkulhal dvě stě metrů doleva. Zastavil se přesně pod otvorem na stěně, v němž prince Jindru polapil létavec.
Přestože byl unaven, neztrácel Richard čas. Jakmile si ošetřil rány a oblékl se, začal šplhat po stěně. Byl si jist, že se v prstenci brzy objeví kamera a bude po něm pátrat.
Před otvorem byla naštěstí malá římsa, která byla dost velká, aby se na ni vešel. Sedl si na ni a stříhal kovovou síť. Očekával, že se brzy objeví nohatci, zůstával však sám. Uvnitř druhého habitatu nic neslyšel ani neviděl. Ačkoliv se dvakrát snažil přivolat vysílačkou prince Jindru, nedočkal se žádné odezvy.
Richard zíral do úplné temnoty habitatu létavců. Co tam je? uvažoval. Atmosféra uvnitř musí být stejná jako v prstenci, usuzoval, protože vzduch volně cirkuluje sem a tam. Richard se právě rozhodl vytáhnout svítilnu, aby nahlédl dovnitř, když uslyšel zvuky pod a za sebou. Několik sekund poté spatřil kužel světla zářící na dně prstence směrem k němu.
Natlačil se k habitatu létavců, jak se nejdále odvážil, aby unikl světlu, a potmě naslouchal. Je to pohyblivá kamera, uvažoval. Má však omezený dosah. Nemůže pracovat bez kabelů.
Richard seděl nehybně. Co mám teď udělat, přemýšlel, když bylo zřejmé, že světlo připojené ke kameře neustále přejíždí stejnou oblast pod otvorem. Museli něco zpozoroval. Když rozsvítím svítilnu, může se světlo odrazit a zjistí, kde jsem.
Hodil do habitatu malý předmět, aby si ověřil, že jeho podlaha je na stejné úrovni jako v prstenci. Nic nezaslechl. Richard to zkusil s druhým, trochu větším předmětem, ale pořád se neozval jeho dopad na podlahu.
Rozbušilo se mu srdce, když si domyslel, že podlaha v habitatu je mnohem níž než v prstenci. Vzpomněl si na základní strukturu Rámy s jeho tlustou vnější skořápkou a uvědomil si, že dno habitatu by mohlo být několik set metrů pod místem, kde sedí. Naklonil se dovnitř a opět zíral do prázdnoty.
Kamera náhle přestala švenkovat a její světlo se zaměřilo na pevné místo v prstenci. Richard vytušil, že mu muselo něco vypadnout z batohu, když ve spěchu kulhal od průchodu k okennímu otvoru. Věděl, že se brzy objeví další světla a kamery. Představil si, že jim padne do rukou a bude odveden zpět do Nového Edenu. Nevěděl přesně, které zákony kolonie porušil, ale věděl, že se dopustil mnoha přestupků. Naplnil ho pocit hlubokého odporu, když uvažoval, že stráví ve vězení měsíce, nebo dokonce roky. To za žádných okolností nepřipustím, řekl si.
Sáhl dolů na vnitřní stěnu habitatu, aby zjistil, zda jsou na ní nějaké nerovnoměrnosti, kam by mohl dát při sestupu ruce a nohy. Když zjistil, že sestup je možný, šátral v batohu po horolezeckém laně a přivázal jeden jeho konec k závěsům síťových dveří. Jen pro případ, kdybych uklouzl, řekl si.
V prstenci se ukázalo druhé světlo. Richard se opatrně vsunul do habitatu, lano měl bezpečně uvázané kolem pasu. Neslaňoval, ale ob-čas se zavěsil, když ve tmě hledal stupy. Sestup nebyl technicky obtížný, ve stěně bylo mnoho malých říms, na něž se mohl postavit.
Sestupoval pořád níž. Když odhadl, že sestoupil asi šedesát metrů, rozhodl se zastavit a vyjmout z batohu svítilnu. Neuklidnilo ho, když si posvítil dolů. Pořád ještě neviděl dno. Asi padesát metrů pod sebou zahlédl něco rozmazaného, jakoby mrak nebo mlhu. Ohromné, pomyslel si ironicky, to je prostě ohromné.
Po dalších třiceti metrech se dostal na konec lana. Už cítil vlhkost z mlhy. Byl hrozně unaven. Protože se nechtěl vzdát bezpečí lana, vrátil se několik metrů nahoru, několikrát kolem sebe lano obtočil a s tělem přitisknutým ke stěně usnul.
2
Měl velice divné sny. Často padal střemhlav hluboko dolů, a nikdy nedopadl na dno. Než se probudil, zdálo se mu, že ho v malé místnosti s bílými stěnami vyslýchají Tošio Nakamura a dva svalnatí Japonci.
Když Richard procitl, chvilku nevěděl, kde je. První, co udělal, že odtáhl tvář od kovového povrchu stěny. Když si uvědomil, že usnul vestoje na vnitřní stěně habitatu létavců, rozsvítil svítilnu a podíval se dolů. Srdce se mu sevřelo, když zjistil, že mlha zmizela. Místo ní viděl, že stěna pokračuje hodně hluboko a končí v něčem, co vypadá jako voda.
Zaklonil se a díval se nad sebe. Protože věděl, že je asi devadesát metrů pod otvorem (lano měřilo sto metrů), odhadoval, že vzdálenost dolů k vodě je ještě asi dvě stě padesát metrů. Začala se mu podlamovat kolena, když si postupně uvědomoval svou nepříjemnou situaci. Když se začal uvolňovat z dalších smyček lana, které udělal, než usnul, všiml si, že se mu třesou ruce.
Pocítil ohromnou touhu utéci, vyšplhat zpět k otvoru, a pak zcela opustit tento cizí svět. Ne, řekl si Richard a bránil se své instinktivní reakci, ještě ne. Jedině tehdy, až nezůstane žádná jiná přijatelná alternativa.
Rozhodl se, že by měl nejdříve něco sníst. Velice opatrně se vymotal z části lana a vytáhl z batohu nějaké jídlo a vodu. Pak se pootočil a posvítil si do habitatu. Zdálo se mu, že v dálce se rýsují nějaké tvary, ale nebyl si tím jist. Možná se mi to jen zdá, pomyslel si Richard.
Když se posilnil, překontroloval své zásoby jídla a vody a pak si v mysli sestavil výčet svých možností. Je to velice jednoduché, řekl si Richard s nervózním smíchem. Můžu se vrátit do Nového Edenu a nechat se uvěznit. Nebo se můžu vzdát bezpečí lana a pokračovat po stěně dolů. Na chvilku se zarazil a mrkl nahoru a dolů. Nebo můžu zůstat na tomto místě a doufat v zázrak.
Richard si vzpomněl, že když princ Jindra zakřičel, objevil se brzy létavec; začal tedy křičet. Za dvě či tři minuty přestal hulákat a začal zpívat. Zpíval bez ustání téměř hodinu. Začal s písněmi ze studentských let na univerzitě v Cambridge a potom přešel na melodie, které byly populární v jeho osamoceném dospívání. Žasl, jak dobře si pamatuje slova. Paměť je úžasné zařízení, uvažoval. Čím se dá vysvětlil její výběrová spolehlivost? Proč si dokážu pamatovat skoro všechna slova těch hloupých písní z doby svého dospívání a v podstatě nic ze své odysey v Rámovi?