Richard sahal do batohu pro vodu. aby se opět napil, když se v habitatu znenadání objevilo světlo. Tak ho to vylekalo, že mu nohy sklouzly ze stěny a několik sekund spočíval celou váhou na laně. Světlo ho neoslepilo, tak jako tehdy, když ho zastihl úsvit v Rámovi II při jízdě na sedačkové lanovce, ale přesto to bylo svítání. Jakmile se Richard opět postavil, začal si prohlížet svět, který se před ním odhalil.
Zdrojem světla byl velký stíněný míč, který visel ze stropu habitatu. Richard odhadoval, že míč je od něj asi čtyři kilometry daleko a přibližně kilometr přímo nad vrcholem nejvýraznější stavby, kterou viděl, velkým hnědým válcem v geometrickém středu habitatu. Mléčné stínidlo pokrývalo horní tři čtvrtiny zářícího míče, takže většina jeho světla směřovala dolů.
Vnitřní prostor habitatu byl navržen podle základního principu radiální symetrie. V jeho středu se nacházel kolmý hnědý válec, vypadal, jako by byl udělaný z hlíny, který měřil seshora dolů asi patnáct set metrů. Richard mohl samozřejmě vidět pouze jednu stranu stavby, ale z jejího zakřivení odhadoval, že má průměr dva až tři kilometry.
Na plášti válce nebyla žádná okna ani dveře. Z vnitřku válce nikde neunikalo žádné světlo. Jediným vzorem na stěně stavby byla řada zakřivených čar se širokými rozestupy, z nichž každá začínala nahoře, obcházela celý válec a končila dole, přímo pod bodem svého vzniku. Dno válce bylo přibližně ve stejné výšce jako otvor, kterým Richard vešel.
Kolem válce, uvnitř dvou kruhů vzdálených od sebe asi tři sta metrů, stála řada malých bílých staveb. Dva severní kvadranty (Richard vstoupil do habitatu létavců severním otvorem) těchto kruhů byly shodné; každý kvadrant obsahoval padesát až šedesát staveb umístěných stejným způsobem. Ze symetrie Richard předpokládal, že další dva kvadranty budou vypadat stejně.
Budovy obklopoval úzký kruhový kanál, možná sedmdesát až osmdesát metrů široký. Kanál i kruhy bílých budov se nacházely na plošině, jejíž výška byla stejná jako spodní základna hnědého válce. Vně kanálu zabírala většinu zbytku habitatu velká oblast něčeho s převládající zelenou barvou, co vypadalo jako rostliny. Terén v zelené oblasti stejnoměrně klesal od kanálu ke břehům čtyři sta metrů širokého vodního příkopu v těsné blízkosti stěny. Všechny čtyři identické kvadranty v zelené oblasti byly dále rozděleny do čtyř částí, jež Richard na základě analogie se Zemí nazval džungle, les, pastvina a poušť.
Po dobu asi deseti minut tiše zíral na ohromné panorama. Protože hladina osvětlení klesala přímo úměrně se vzdáleností od válce, neviděl bližší oblasti o nic jasněji než vzdálenější. Podrobnosti však byly pořád působivé. Čím víc se díval, tím většího množství nových věcí si všímal. V zelené oblasti objevil jezírka a říčky, ve vodním příkopu ostrůvek a mezi bílými budovami něco, co vypadalo jako cesty. Ovšem, pomyslel si, co jsem mohl čekat jiného? My jsme si v Novém Edenu vytvořili malou Zemi. Toto musí představovat domovskou planetu létavců.
Poslední myšlenka mu připomněla, že on i Nicole byli od počátku přesvědčeni, že létavci už nejsou (pokud vůbec kdy byli) druhem života s vysokou technologií a schopností vydat se do vesmíru. Richard si vzal dalekohled a studoval vzdálený hnědý válec. Jaká tajemství ukrýváš? dumal, vzrušen představou dobrodružství a objevů.
Potom propátral oblohu po nějakých známkách létavců. Byl zklamán. Jednou či dvakrát mu připadalo, že vidí létající tvory nad hnědým válcem, ale skvrny se objevily v zorném poli dalekohledu tak krátce, že si nemohl být úplně jist. Nikde jinde, kam se díval — ve všech částech zelené oblasti, v blízkosti bílých budov, dokonce ani ve vodním příkopu — neviděl žádné známky pohybu. Nezjistil žádný náznak, že v habitatu létavců je něco živého.
Po čtyřech hodinách světlo zmizelo a Richard opět zůstal uprostřed kolmé stěny v temnotě. Zkontroloval teploměr včetně časového záznamu. Od doby, kdy vstoupil do habitatu, se teplota od počáteční hodnoty 26 °C neodchýlila o více než půl stupně. Perfektní řízení teploty, řekl si. Proč je však tak přesné? Proč se užívá tolik energie, aby se udržela stálá teplota?
Když tma trvala řadu hodin, stal se Richard netrpělivým. I když postupně nechal odpočinout všechny svaly tím, že se občas různě podporoval lanem, jeho tělo se pomalu znavovalo. Byl čas uvážit, co podniknout. Zdráhavě se rozhodl, že by bylo šíleně odvážné opustit lano a sestoupit do příkopu. Co bych vlastně dělal, kdybych se tam dostal? přemýšlel. Přeplaval ho? A co potom? Pořád bych se musel vrátit, kdybych ihned nenašel potravu.
Začal pomalu šplhat k otvoru ve stěně. Zatímco asi v polovině cesty odpočíval, zdálo se mu, že slyší něco velmi slabého po své pravici. Sáhl tiše do batohu pro přijímač. S minimem pohybu ho zesílil na maximum a nasadil si sluchátka. Z počátku neslyšel nic. Po několika minutách však pod sebou zachytil zvuk přicházející z vodního příkopu. Bylo nemožné určit přesně, co slyší — mohlo to být několik člunů pohybujících se ve vodě — dole však nepochybně probíhal nějaký druh činnosti.
Slyšel rovněž slabé plácání křídel, opět někde daleko vpravo? Bez jakéhokoliv varování Richard znenadání vykřikl z plných plic a potom náhle výkřik ukončil. Závan zvuků křídel rychle umlkl, ale asi po sekundu byl nepochybný.
Richard jásal. „Vím, že tam jste,“ zakřičel vesele. „Vím, že mne pozorujete.“
Měl plán. Měl určitě jen malou šanci, ale byl jistě lepší než nic. Richard zkontroloval jídlo a vodu, ujistil se, že zásoby jsou jakžtakž vyhovující, a zhluboka se nadechl. Teď, anebo nikdy, řekl si.
Zkoušel sestup bez spoléhání na lano. Postup se stal obtížnějším, ale dokázal to. Když se dostal na konec lana, odvázal si ho a posvítil si dolů na stěnu. Alespoň do úrovně mlhy spatřil spoustu říms. Pokračoval velice opatrně dolů a přiznal si, že se bojí. Několikrát se mu zdálo, že ve sluchátkách slyší tlukot vlastního srdce.
Pokud mám správný odhad, myslel si Richard, když sestupoval do mlhy, čeká mě tam dole společnost. Vlhkost zdvojnásobila obtížnost sestupu. Jednou uklouzl a téměř spadl, ale podařilo se mu zachytil se. Zastavil se na místě, kde mohl neobvykle dobře stát a držet se. Počkám, dokud něco neuslyším. V mlze se budou musel dostat blíž.
V krátké chvilce opět zaslechl křídla. Tentokrát to vypadalo, jako by tam byli létavci dva. Stál tam přes hodinu, až mlha začala řídnout. Křídla pozorovatelů slyšel ještě několikrát.
Měl v úmyslu počkat, až bude opět světlo, než sestoupí až k vodě. Když se však mlha rozptýlila a světlo se pořád nerozsvěcovalo, začal si Richard dělat starost o čas. Pustil se ve tmě po stěně dolů. Asi deset metrů nad příkopem slyšel, jak jeho pozorovatelé odlétají pryč. Dvě minuty na to se vnitřek habitatu létavců opět osvětlil.