Krátce řečeno, Rozšafín Ctibum měl starosti.
Usedl ke klávesnici. Byla skoro tak velká jako celý zbytek Hexu, aby se na ni vešly všechny potřebné páky a armatury. Rozličné klávesy umožňovaly zasunutí různě děrovaných kartiček do štěrbin a tak mravencům uzavíraly staré a otevíraly nové cesty.
Nějakou dobu mu trvalo, než sestavil správné zadání problému, ale nakonec se jednou nohou zapřel o zařízení a zatáhl za páku, pod níž byl nápis „vstup“.
Mravenci se rozeběhli novou cestou. Hodinový stroj se dal do pohybu. Malé zařízení, o němž by byl Rozšafín přísahal, že tam ještě včera nebylo a které vypadalo jako větroměr, se začalo otáčet.
Po několika minutách vypadlo do zásobníku s nápisem „výstup“ několik kostek, jejichž stěny byly popsány okultními symboly.
„Děkuji vám,“ řekl Ctibum a cítil se proto, že to řekl, výjimečně hloupě.
Z celého zařízení vyzařovalo jakési napětí, bylo z něj cítit němé soustředění sil, které směřují ke vzdálenému a naprosto nepochopitelnému cíli. Bylo to něco, s čím se Ctibum jako mág předtím setkal jen u žaludů — slyšel tenké nezvučné hlásky, které říkaly: Ano, jsem jen malá, zelená jednoduchá věcička, ale sním o hlubokých pralesích.
Právě včera Adrian Cibulář, alias Bláznivý Truboš, naklepal na klávesnici otázku „Proč?“ jen tak, aby viděl, co to udělá. Někteří studenti předpovídali, že se Hex při pokusu o vyřešení téhle otázky zblázní, sám Rozšafín očekával, že ze sebe vydá odpověď „?????“, což dělával až k uzoufání často.
Místo toho po jisté neobvyklé aktivitě mezi mravenci s velkou námahou odpověděclass="underline" „Proto.“
Zpoza spěšně převráceného stolu pak všichni napjatě přihlíželi, jak Cibulář vyklepává na klávesnici další otázku: „Proč něco?“
Odpověď se skutečně po nějaké chvíli objevila. Zněla: „Protože všechno.?????. Závada v sektoru věčnosti. + + + + + Press Reset + + + + +.“
Nikdo nevěděl, kdo to Press Reset je ani proč posílá vzkazy. Ale žádné další žertovné dotazy už do něj nevkládali. Nikdo nechtěl riskovat to, že by na ně mohl dostat odpovědi.
Krátce potom se v zařízení objevila ta věc, která vypadala jako zlomený deštník se slanečky a usadila se hned za tím, co mělo podobu nafukovacího míče do vody a co každých čtrnáct minut udělalo „kvrk!“. Jistě, magické knihy si postupně rozvíjely jistou… osobnost, odvozenou od veškeré síly obsažené na jejich stranách. To byl jeden z důvodů, proč nebylo moudré potulovat se po knihovně bez pořádné hole. A teď Rozšafín pomohl vybudovat přístroj na studium magie. Mágové sice vždycky věděli, že akt pozorování mění věc pozorovanou, ale zapomínali občas na to, že někdy mění i pozorovatele.
Ctibum měl podezření, že Hex sám sebe přestavuje. A on mu právě teď řekl „děkuji vám“. Nějaké hloupé věci, která vypadá, jako kdyby ji vyrobil foukač skla, který měl škytavku.
Ctibum se podíval na zaříkadlo, jež stroj uvedl, rychle si je zapsal a vyběhl z místnosti.
V prázdné místnosti si Hex tiše bzučel sám pro sebe. Věc, která dělala „kvrk!“, udělala „kvrk!“. Hodiny nereálného času nepravidelně tikaly.
V okénku „výstup“ to zaharašilo.
„Není zač. ++?????+ +. Chyba při komunikaci s myší — nedostatek sýra. Press Reset.“
Bylo o pět minut později.
„Úžasné,“ připustil Výsměšek. „Tak Myslící hruškovník, říkáte?“ Klekl si v marném pokusu nahlédnout dospod.
Zavazadlo ustoupilo. Bylo zvyklé na strach, hrůzu, děs a paniku. Jen zřídkakdy předtím se setkalo se zájmem a zvědavostí.
Arcikancléř vstal a oprášil se.
„Výborně,“ řekl, když se přiblížila postava trpaslíka. „Tady je zahradník se štaflemi. Děkan sedí nahoře ve svícnu, Afekte.“
„Ujišťuji vás, že je mi tady docela dobře,“ ozval se hlas odněkud od stropu. „Ale mohl by někdo být tak laskav a podat mi sem můj čaj?“
„A dost mě překvapilo, že se starší pAsák vešel do příborníku,“ pokračoval v řeči Výsměšek. „Je opravdu úžasné, jak se člověk dokáže poskládat.“
„Já jsem… totiž… kontroloval jsem stříbro,“ bručel hlas z hlubin velké zásuvky.
Zavazadlo otevřelo víko. Několik mágů spěšně uskočilo.
Výsměšek si pečlivě prohlédl žraloci zuby, tu a tam zaražené do dřeva.
„Zabíjí žraloky, říkáte?“ zavrtěl hlavou.
„Ale jo,“ přikývl Mrakoplaš. „Někdy je to dokonce vytáhlo na břeh a dupalo po nich.“
To na Výsměška opravdu udělalo dojem. Myslící hruškovník byl v oblastech mezi horami Beraní hlavy a Kruhovým mořem velmi vzácný. Pravděpodobně už nezbyl jediný živý strom. Jen několik mágů bylo tak šťastných, že zdědili hole vyrobené z tohoto skvělého magického materiálu.
Ekonomie emocí byla jednou z Výsměškových nejsilnějších stránek. Udělalo to na něj velký dojem. Žasl. Když ta věc přistála mezi mágy a způsobila, že děkan dosáhl tak neuvěřitelného vertikálního zrychlení, byl skutečně poněkud užaslý. Ale nebyl vyděšený, neměl totiž žádnou představivost.
„Můj bože,“ řekl jeden z mágů.
Arcikancléř zvedl hlavu.
„Ano, kvestore?“
„To ta kniha, co mi půjčil děkan, Vzoromile. Je o opicích.“
„Ano?“
„Je úžasná,“ prohlásil kvestor, který se právě nacházel zhruba ve střední části svého mentálního cyklu, a tedy také na správné planetě, i když izolován několika kilometry vlny. „Je pravda, co se tám píše. Říkají, že dospělému orangutanovi nenarostou lícní torby, dokud se nestane dominantním samečkem skupiny.“
„No řekněte, není to úžasné?“
„Ano, a bude to asi pravda, protože on je nemá. Ale stejně by mě zajímalo proč. V knihovně je rozhodně dominantní.“
„To ano,“ vmísil se do hovoru starší pAsák, „jenže on dobře ví, že je především mág. Takže je to jinak, než kdyby byl dominantní na celé univerzitě.“
Jeden po druhém, jak se jim ta myšlenka vstřebávala do hlavy, se začínali usmívat na arcikancléře.
„Nedívejte se mi takhle na tváře!“ zrudl Výsměšek. „Já se nikde nesnažím být dominantní!“
„Já jsem jenom —“
„Takže laskavě všichni hezky rychle zklapněte, nebo toho budete do jednoho litovat!“
„Měl byste si to přečíst,“ řekl kvestor, který stále ještě šťastně žil v údolí sušených žab. „Je úžasné, co všechno se tam člověk dozví.“