Mrakoplaš se dostal velmi blízko skoro k čemukoliv, ale Vyvažovací světadíl, to byla neznámá země, terror inkognita. Nedokázal si představit, proč by právě tam potřebovali nějakého mága.
Mrakoplaš si zhluboka povzdechl. Věděl přesně, co by měl v této chvíli udělat.
Neměl by dokonce ani čekat na to, až se Zavazadlo vrátí ze své zásobovací výpravy do kuchyně, odkud se nesly výkřiky a opakované bušení mosazných pánví do čehosi velkého, což dokazovalo, že Zavazadlo plní příkazy svého pána.
Měl by jednoduše sebrat, co unese, a vypadnout odsud. Měl by —
„Ach Mrakoplaši,“ ozval se arcikancléř, který měl na muže svých rozměrů až překvapivě tichou chůzi. „Jak vidím, už se nemůžete dočkat, až se vydáte na cestu.“
„No, samozřejmě,“ zahuhlal Mrakoplaš. „Bodejť, jakpak by ne.“
Rudá armáda se sešla na tajné schůzi. Schůzi zahájili zpěvem revolučních písní, a protože vzdor vůči oficiálním představitelům dělal Acháťanům stále ještě jisté potíže, měly tituly jako: „Kupředu levá a omezený vzdor, my na ně kašlem, máme svůj vzor.“
Pak byl čas na novinky.
„Velký mág přijde! Poslali jsme poselství i za cenu velkého osobního nebezpečí.“
„A jak poznáme, že přijel?“
„Jestli to bude Velký mág, doslechneme se o tom! A pak —“
„Jemně svrhneme síly útlaku!“ odpovědělo mluvčímu shromáždění sborem.
Dvě ohnivé byliny se rozhlédl shromážděním. „Správně,“ přikývl. „A pak, soudruzi, musíme udeřit přímo na srdce všeho zla. Musíme zaútočit na Zimní palác!“
Shromáždění najednou zmlklo. Pak někdo řekclass="underline" „Promiň, Dvě ohnivé byliny, ale je červen.“
„Pak zaútočíme na Letní palác!“
Podobné shromáždění, ovšem beze zpěvů a s velmi starými účastníky, se odehrávalo také na Neviditelné univerzitě, i když jeden ze členů univerzitní rady odmítl opustit své místo na svícnu pod stropem. To se velmi dotklo knihovníka, protože tam většinou sedával on.
„Dobrá, když tedy nedůvěřujete mým výpočtům, tak jaké nabízíte alternativy?“ volal právě zapáleně Rozšafín Ctibum.
„Loď?“ nadhodil profesor Neurčitě mlhavých studií.
„Ty se potápějí,“ bránil se Mrakoplaš. „A co bezvětří?“
„Dostaneme vás tam mrknutím oka,“ prohlásil starší pAsák. „Jsme koneckonců mágové. Můžeme vám dát například pytel, ve kterém budete mít své vlastní větry.“
„Ach. Kupředu, děkane!“ rozzářil se arcikancléř.
„Já to slyšel,“ ozvalo se od stropu.
„Tak po zemi,“ navrhoval lektor Zaniklých run.
„Nahoru kolem Středu? Tam je to prakticky celou dobu cesta po ledě.“
„Ne,“ odmítl pevně Mrakoplaš.
„Ale na ledě se nemůžete potopit.“
„Ne. Jsou tam ledový stěny. Tam akorát uklouznete, pak se zřítíte dolů a nakonec vás ten led praští do hlavy. A taky jsou tam kosatky. A obrovský tuleni, co mají zuby jako slon!“
„A tohle, tohle je z té stěny,“ vmísil se náhle do hovoru kvestor konverzačním tónem.
„Co je to?“ zeptal se lektor Zaniklých run.
„To je háček, na který se věší obrazy.“ Zavládlo krátké zaražené ticho.
„Dobrý bože, to už je tolik hodin?“ řekl pak arcikancléř, když vytáhl hodinky. „No ano, tak tím je to. Tu lahvičku máš v pravé kapse, starý brachu. Vezmi si tři.“
„Ne, jediný možný způsob je magie,“ trval na svém Rozšafín Ctibum. „Když jsme ho potřebovali dostat sem, tak to fungovalo, ne?“
„Jasně,“ zasmušil se Mrakoplaš. „Prostě mě pošlete pár tisíc kilometrů s hořícíma gatěma a ani nevíte, kde přistanu, jo? No, to je fakt skvělý.“
„Dobrá,“ přikývl Výsměšek, muž, který nevěděl, co je to sarkasmus. „Je to velký světadíl, ten pravděpodobně nemineme ani s přesnými výpočty pana Ctibuma.“
„A co když skončím rozmačkanej v nějaký hoře?“ zajímal se Mrakoplaš.
„To nemůžete. My vybereme nějaký váhově příhodný kámen a ve chvíli, kdy proneseme zaklínadlo, se ten kámen vrátí sem, aby nahradil v celém procesu vaši váhu,“ odpověděl mu rozladěně Ctibum, který neměl rád posměšné narážky na své matematické schopnosti.
„Jo, a co když stejně budu uprostřed hory, akorát v díře, která bude mít můj tvar, no?“ uvažoval Mrakoplaš dál. „No nazdar. Zkamenělinou ve zlomku vteřiny!“
„Nedělejte si s tím starosti,“ uklidňoval ho Výsměšek. „Je to jen otázka… myšlení a takových věcí, znáte to, jako že ze tří pravých úhlů složíte trojúhelník a tak…“
„Bylo by možné, že mluvíte o geometrii?“ vydechl zděšeně Mrakoplaš a hledal očima nejkratší cestu ke dveřím.
„Jak vidím, tak si rozumíme. A kromě toho s sebou budete mít tu svou věcičku, to skvělé Zavazadlo. Vždyť to prakticky bude něco jako dovolená! Oni se vás nejspíš chtějí jen na něco zeptat, nebo tak něco. Kromě toho jsem slyšel, že máte velký talent na jazyky, takže ani tady nebudete mít potíže[13]. Pravděpodobně nebudete pryč déle než několik hodin. A proč si pořád tiše říkáte ‚no nazdar, no nazdar‘?“
„To že si říkám?“
„A až se vrátíte, všichni vám budou hrozně vděční.“
Mrakoplaš se rozhlédl kolem — a v jednom případě nahoru — po členech rady.
„A jak se dostanu zpátky?“
„Stejně jako tam. Najdeme vás a přivedeme zpět. S chirurgickou přesností.“
Mrakoplaš zasténal. Věděl, co v Ankh-Morporku znamená chirurgická přesnost. Znamenalo to „plus minus pět centimetrů doprovázených spoustou bolestivého křiku a nakonec vrstvu horkého dehtu na místo, kde člověk míval nohu“.
Ale… když člověk na okamžik zapomněl na ten pocit jistoty, že se něco každopádně strašlivě zvrtne, pak ten plán vypadal naprosto dokonale. Potíž byla v tom, že mágové byli tak vynalézaví lidé.
„A můžu pak nastoupit zpět na svoje původní místo do knihovny?“
„Jistě.“
„A můžu si úředně říkat mág?“
„Samozřejmě, a můžete to psát, jak si budete přát.“
„A nebudu už celý život muset nikam cestovat?“
„Ne. Jestli na tom budete trvat, dáme vám písemný zákaz opustit univerzitní pozemky.“
„A nový klobouk?“
„Cože?“
„Nový klobouk. Tenhle už má prakticky život za sebou.“
„Dva nové klobouky.“
„Zekýny?“
„Samozřejmě. A takové ty věcičky, co se dávají na křišťálové svícny. Ty bude mít kolem okraje. Kolik budete chtít. A my všichni budeme mág přepisovat mákoš.“
Mrakoplaš si zhluboka povzdechl. „No tak jo. Udělám to.“
Ponderův génius se cítil velmi neschopný, když přišlo na to vysvětlit lidem některé věci. A teď právě nastal takový případ, když se mágové sešli, aby provedli kus skutečně solidní magie.
„Ano, ale podívejte, arcikancléři, posíláme ho na opačnou stranu Plochy, takže —“
Výsměšek si povzdechl. „A ta se otáčí, že?“ přikyvoval. „Všichni se pohybujeme jedním a tím samým směrem. To je přece jasné. Kdyby se lidé pohybovali opačným směrem jenom proto, že jsou na Vyvažovacím světadílu, museli bychom do nich alespoň jednou ročně narazit, ne? Vlastně dvakrát.“