Выбрать главу

„Ano, ano, to je pravda, že se otáčejí stejným směrem, ale směr jejich pohybu je právě opačný! pochopte,“ prohlásil Rozšafín a utekl se k logice, „musíte brát v potaz vektory, rozumíte, musíte se sám sebe ptát: kterým směrem by se pohybovali lidé, kdyby tady nebyla Zeměplocha?“ Mágové na něj tiše zírali.

„Dolů,“ odpověděl Výsměšek, aniž hnul brvou.

„Ne, ne, ne, arcikancléři,“ bránil se Ctibum. „Nepadali by dolů, protože by tady nebylo nic, co by je stahovalo dolů, oni by —“

„Nepotřebujete přece nic, co by vás stahovalo dolů. Když vás nic nedrží, tak prostě dolů spadnete, ne?“

Pokračovali by ve svém původním směru!“ vykřikl Ctibum.

„Tak dobře,“ přikývl Výsměšek. „Točili by se pořád dokolečka.“ Pak si zamnul ruce. „To chce opravdu pořádný nátisk, mládenče, než se člověk stane zkušeným mágem. Jak pokračujete, Runy?“

„Já… už skoro něco vidím,“ odpověděl lektor Zaniklých run, který šilhal do křišťálové koule. „Ale je tady spousta rušivých vlivů…“

Mágové se shromáždili kolem. Křišťál zaplnily husté bílé tečky. Ve vánici opravdu bylo vidět jakési stíny. Některé z nich mohly patřit lidem.

„Achátová říše, to je velmi klidné místo,“ odkašlal si výsměšek. „Skutečně mírumilovné. Kulturní. Velmi si zakládají na slušnosti a dobrých mravech.“

„To je pravda,“ souhlasil lektor Zaniklých run. „Já slyšel, že je to tím, že lidem, kteří nejsou slušní a mírní, useknou nějaký ten kousek. Slyšel jsem, že v Achátové říši vládne tyranie a represe!“

„Jaký je to typ vlády?“ zeptal se Rozšafín Ctibum.

„Tautologický[14],“ ozval se jízlivý děkanův hlas shůry.

„Jak velké kousky?“ zajímal se zatím Mrakoplaš. Nikdo mu nevěnoval pozornost.

„Taky jsem slyšel, že zlato je tam docela obyčejný kov,“ pokračoval děkan. „Říkají, že prý se tam válí po ulicích. Tak by ho Mrakoplaš mohl zpátky nějaký ten kousek přinést.“

„Já si raděj přinesu zpátky všechny svý kousky,“ odpověděl mu Mrakoplaš.

Koneckonců, pomyslel si, vždyť já jsem jediný, kdo spadne doprostřed celého toho maléru. Tak proč byste mě měli poslouchat, že ano?

„Nemohl byste s tím něco udělat, aby se to tak nerozmazávalo?“ zavrčel arcikancléř.

„Lituju, arcikancléři, ale —“

„A ty kousky… jsou to velký, nebo malý kousky?“ ptal se dále Mrakoplaš opět neslyšen.

„Hlavně nám už najdi nějaký volný prostor, kde bude nějaký vhodně velký a těžký předmět.“

„Víte, je opravdu strašně těžké —“

„Nebo nějaké důležité kousky? Pohybujeme se řádově,třeba v oblasti rukou a nohou?“

„Říká se, že je to tam nesmírně nudné. Nejhrubší kletba prý tam zní ‚Zajímavé časy na vás!‘.“

„Tady máme nějakou věcičku…, ale je hodně rozmazaná. Vypadá to jako zahradní kolečko nebo co. Mohlo by to být tak akorát, řekl bych.“

„— nebo prstů, uší a takových věcí?“

„Výborně, tak do toho,“ zamnul si znovu Výsměšek ruce.

„Víte, taky si myslím, že by bylo dobře, kdyby byl o chlup těžší než ta věc, která se bude přesouvat sem,“ upozornil je Rozšafín. „Pak tam totiž on doletí naprosto minimální rychlostí. Myslím, že —“

„Ano, ano, mnohokrát vám děkuji, pane Ctibume, ale teď už rychle do kruhu a ať se z hole kouří, ano?“

„Nehty? Vlasy?“

Mrakoplaš zatahal za roucho Rozšafína Ctibuma, který mu připadal o něco více při smyslech než všichni ostatní.

„Ehm. Takže jaký další krok udělám teď?“ zeptal se.

„Hm. Asi tak deset tisíc kilometrů, doufám,“ odpověděl mu Rozšafín.

„Ale… víte… nemáte pro mě nějakou radu?“

Rozšafín přemýšlel, jak by to vyjádřil. Pomyslel si: Udělal jsem s Hexem, co jsem mohl, ale zbytek toho všeho provede parta potrhlých mágů, jejichž představa experimentálního obřadu spočívá v tom, že ho provedou, pak si sednou a budou se hádat, kam asi vyslaná osoba doletěla. Chceme změnit vaši polohu asi o deset tisíc kilometrů, na místo, které, ať si říká arcikancléř, co chce, cestuje vesmírem úplně opačným směrem. Klíčem je přesnost. Je zbytečné používat nějaká stará zaklínadla na přesun v prostoru. Ta mají tendenci fungovat jen napůl a tak by to dopadlo i s vámi. Jsem si skoro jistý, že vás tam dostaneme, v nejhorším tedy ve dvou kusech. Jenže nemáme nejmenší představu o tom, kolik váží ta věc, se kterou vás měníme. Když bude vážit zhruba tolik co vy, tak to bude v pořádku, jestli vám nevadí, že budete muset při dopadu kousek běžet. Ale jestli bude o hodně těžší než vy, pak mám podezření, že tam přicestujete rychlostí, jaké mohou normálně docílit jen náměsíčníci z vysokohorských vesnic na skalním převisu, kteří udělali chybný krok a teď se blíží ke konci cesty.

„No…, jak bych vám to…“ zamyslel se ještě jednou. „Bojte se. Hodně se bojte.“

„Jo ták,“ uklidnil se Mrakoplaš. „Tak to není žádný problém. V tom jsem fakticky dobrej.“

„Pokusíme se vás odeslat do středu světadílu, kde by měl být Visovis,“ řekl Ctibum.

„Hlavní město?“

„Ano. Hm.“ Rozšafín se cítil provinile. „Podívejte, ať se stane co se stane, jsem si jistý, že se tam dostanete živý, což je víc, než kdybych to nechal jenom na nich. A jsem si skoro jistý, že se ocitnete na tom správném světadíle.“

„No výborně.“

„Pojďte sem, pane Ctibume. Všichni dychtíme vyslechnout, jak si přejete, abychom to provedli,“ volal Výsměšek.

„Aha, hm, no ano. Dobrá. Takže teď, pane Mrakoplaši, kdybyste byl tak laskav a postavil se do středu osmiúhelníku… děkuji vám. Prosím. Podívejte, gentlemani, potíž v odesílání předmětů na větší vzdálenost spočívá v Heisenbergově zákoně nejistoty[15], protože objekt, který je teleportován — tento výraz vznikl ze slov tele — ‚vidím‘ a porte — ‚jíti‘, takže jeho význam je ‚vidím, že to odešlo‘, ehm, tedy teleportovaný objekt, hm, bez ohledu na to, jak je velký, je redukován na thaumickou částici, a stává se tedy předmětem možné tragické dichotomie: buď ví, kdo je, nebo kam míří, ale ne obojí současně. Napětí, které tak vytvoří v morfickém poli, má za následek, že se tato částice dále rozloží a přesouvaný objekt se, ehm, jaksi… rozmázne po jedenácti rozměrech. Ale jsem si jist, že tohle všechno je vám známo.“

Od profesora Neurčitě mlhavých studií, který se v mysli nakrátko vrátil ke své přednášce v DMS20, se ozvalo krátké zachrápání.

Mrakoplaš se usmíval. Tedy alespoň to tak vypadalo, protože právě otevřel ústa tak doširoka, že mu byly vidět zuby.

„Moment, račte prominout, ale nepamatuju si, že by byla řeč o tom, že se mě chytáte rozmáznout —“

„Pochopitelně,“ pokračoval Ctibum dál, „odeslaný objekt tohle všechno ve skutečnosti fyzicky nepocítí —“

„Aha.“

„— tedy alespoň podle našich odhadů —“

„Cože?“

„— i když je teoreticky možné, že psychicky zůstane při těchto změnách přítomen —“

„He?“

„— aby krátce prošel svým explozivním rozložením.“

вернуться

14

Pozn. překl.: Tautologie je mimo jiné způsob, jak vyjádřit obsah nějakého pojmu dvěma stejnými nebo velmi podobnými slovy, například: byla to taková polopravda — pololež (ale pozor, řekneme-li: byl to takový polointeligent — poloblb, to už je o něčem jiném).

вернуться

15

Pozn. autora: Pojmenováno po mágovi Snagritu Heisenbergovi, ne po tom pravděpodobně populárnějším Heisenbergovi proslulém díky tomu, že vymyslel nejlepší (pravděpodobně) ležák na světě.