„Tak počkat!“
„Nuže, všichni jsme obeznámeni s použitím zaklínadla jako páky nebo bodu otáčení. Zaklínadlo se využije tak, že není třeba přesouvat jeden předmět, ale jednoduše se vymění postavení dvou objektů o stejné hmotnosti. Mým cílem je dnešní noci dokázat, že když objektu —“
„Mně?“
„— udělíme přesný počet otáček a maximální rychlost, a to hned na začátku, je téměř jisté —“
„Téměř?“
„— že cestou zůstane pohromadě, ale maximálně do vzdálenosti, ehm, deseti tisíc kilometrů —“
„Jenom do?“
„— plus minus pět procent —“
„Plus minus?“
„Takže, kdybyste byli tak — promiňte, děkane, ale byl bych rád, kdybyste na nás přestal kapat ten vosk — tak hodní a zaujali svá místa, která jsem vám vyznačil na zemi…“
Mrakoplaš vrhl toužebný pohled ke dveřím. Pro zkušeného zbabělce to byl jen malý kousek. Co kdyby odsud jednoduše vypadl a oni by si potom klidně mohli… potom by klidně mohli…
Co by vlastně mohli? Mohli by mu jednoduše sebrat jeho klobouk a zakázat mu dokonce vstoupit na pozemky univerzity. Když tak o tom přemýšlel, myslel, že by se tím přibíjením na most asi příliš neunavovali, zvláště kdyby je unavilo zbytečně dlouhé hledání jeho osoby.
Ale v tom byl ten problém. Nebyl by sice mrtev, ale nebyl by už ani mág. A — pomyslel si, zatímco se mágové šourali na svá místa a ohmatávali ozdobné konce svých holí — nedokázal si sám sebe představit jako nemága.
Zaklínaní začalo.
Mrakoplaš švec? Mrakoplaš žebrák? Mrakoplaš zloděj? Téměř každé toto spojení, s výjimkou Mrakoplaš mrtvola, vyžadovalo jistou kvalifikaci a dovednosti, které on neměl.
Nic jiného neuměl. Býti mágem, to bylo jediné možné východisko. Nebyl sice dobrý ani v magii, ale tady to měl alespoň jisté. Vždycky cítil, že má právo existovat jako mág, ze stejných důvodů, ze kterých nemůžete provozovat skutečnou matematiku bez nuly. Nula není nic, není to vlastně žádné číslo, ale kdyby vypadla, bude mnoho ostatních čísel vypadat pěkně hloupě. To byla taková vzdálená myšlenka, která ho hřála během těch chladných nocí, kdy se budil ve tři ve čtyři hodiny ráno, zvažoval svůj život a shledával ho lehčím než obláček přihřátého vodíku. Ale on pravděpodobně opravdu několikrát zachránil svět, i když se mu to stávalo náhodou, zatímco se pokoušel udělat úplně něco jiného. Takže by v tom kdokoliv zbytečně hledal nějaké uzlové body osudu nebo karmy. Tyhle věci se zřejmě počítaly jen tehdy, když jste se postavili někam na vyvýšené místo a začali volat do všech světových stran „U všech všudy, to je ale překrásná chvíle k tomu zachránit svět, tak to se nedá nic dělat!“, místo abyste se tetelili někde v mizerném úkrytu a drmolili „Ale do prdele, tentokrát už to mám betonově spočítaný!“.
Zaklínání pokračovalo.
Nezdálo se, že by probíhalo právě nejlépe.
„No tak se seberte, mládenci,“ ozval se Výsměšek. „Trochu života do toho umírání!“
„Jste si jistý, že je to… něco… malého?“ zeptal se děkan, kterému na čele vyrazil pot.
„Vypadá to jako zahradní… kolečko…“ zabručel lektor Zaniklých run.
Z ozdobné koule na konci Výsměškovy hole začal vystupovat kouř.
„Podívejte se, kolik magie do toho vkládám, pane Ctibume!“ rozčilil se. „Co se to děje?“
„Hm. No, asi je to tím, že hmota tak docela nebude odpovídat velikosti…“
A pak, stejně jako musíte vynaložit velkou sílu, když chcete otevřít těsné dveře, ale nepotřebujete žádnou k pádu do místnosti, když se nakonec nečekaně otevřou, zaklínadlo zabralo.
Rozšafín později doufal, že to, co zahlédl, byl jen optický klam. Nebylo přece možné, aby se někdo natáhl do výšky tří metrů a pak se vrátil do původní velikosti tak prudce, že měl špičky bot na okamžik těsně pod bradou.
Ozval se krátký výkřik „Oooohhhdopppp —“, který náhle skončil, což bylo pravděpodobně dobře.
První, co Mrakoplaš zažil, když se objevil na Vyvažovacím světadílu, byl pocit chladu.
Další věci ve směru jízdy, které stačil v pohybu zaregistrovat, byly: užaslý muž s mečem, další muž s mečem, třetí muž, který svůj meč upustil a dal se na útěk, dva další muži, kteří nebyli tak pozorní a vůbec ho neviděli, malý strom, asi padesát metrů zakrslého křoví, závěj, větší závěj, několik kamenů a další obrovská, hluboká a prozatím poslední závěj.
Výsměšek se podíval na Rozšafína Ctibuma.
„Takže je pryč,“ zabručel. „Ale nepředpokládali jsme, že se nám současně něco vrátí?“
„Nejsem si jistý, že čas výměny je totožný,“ odpověděl Rozšafín.
„Myslíte jako, že je třeba poskytnout tomu čas na překonání okultního rozměru?“
„Něco takového. Podle Hexe bychom mohli čekat i několik —“
Ozvalo se tiché „puf“ a poté se uprostřed osmiúhelníku, přesně na místě, kde stál před okamžikem Mrakoplaš, něco objevilo a kousek popojelo.
Mělo to totiž čtyři malá kolečka jako nějaký vozík. Nebyla to příliš složitá kolečka, spíš jakési provizorní náhražky, které se přidělají na nějaký velmi těžký předmět, když ho je třeba výjimečně přesunout.
Nad kolečky začala být ona věc mnohem zajímavější. Byl tam tlustý válec, který vypadal tak trochu jako sud položený na bok. Jeho výrobě někdo věnoval velkou pozornost. Bylo na něj použito velké množství mosazi, takže měl podobu obrovského tlustého psa s otevřenou tlamou. Při jeho velikosti bylo téměř zanedbatelné, že mu pod ocasem visel kousek provázku, který syčel a kouřil, protože hořel.
Věc nedělala nic nebezpečného. Prostě tam stála a čadící provázek se pomalu zkracoval.
Mágové se seběhli kolem.
„Zdá se, že je to pěkně těžké,“ prohlásil lektor Zaniklých run nejistě.
„Socha psa s velkou tlamou,“ ušklíbl se profesor Neurčitě mlhavých studií. „To je ale hloupost.“
„A přitom to vypadá jako přerostlý mopslík,“ zabručel Výsměšek.
„Takové zbytečné práce,“ přitakal děkan. „To by mě zajímalo, proč se to někdo pokusil zapálit.“
Výsměšek se sklonil a vstrčil hlavu do psí tlamy.
„Tady je nějaká koule,“ řekl a jeho hlas se slabě odrazil od stěn válce. „Podejte mi někdo hůl nebo něco takového. Zkusím ji vyviklat a vytáhnout.“
Rozšafín upíral pohled na kouřící provázek.
„Ehm,“ ozval se opatrně, Jaksi… tedy… víte, já si myslím, že bychom měli od té věci poodstoupit. Všichni, a vy zvlášť, arcikancléři. Hm. Ustoupit kus dozadu, ano a stranou. Ehm.“
„Pch, vážně? To je celý ten váš výzkum,“ ušklíbl se Výsměšek. „Vám nevadí, když se patláte s ozubenými kolečky a mravenci, ale když přijde na to, zjistit, jak některé věci fungují, a —“
„Trochu si umazat ruce —“ přiložil si polínko lektor Zaniklých run.“
„Správně, a trochu si umazat ruce, tak jste z toho najednou celý pryč.“
„Tak to není, arcikancléři,“ zavrtěl Ctibum hlavou. „Já si myslím, že by to mohlo být nebezpečné.“
„Mám pocit, že už jsem ji uvolnil,“ ozýval se Výsměškův hlas, zatímco jeho majitel se potýkal s koulí v nitru válce. „Pojďte sem někdo a postrčte tu věc ještě kousek a —“
Ctibum ustoupil o dalších několik kroků. „Víte, já si vážně nemyslím, že byste měl —“