„Cože?“
„Jak chceš.“ Cohen si uvázal kolem pasu kus řetězu jako provizorní pás a za něj si křížem zastrčil dva meče.
„Jen tak pro zajímavost,“ zabručel, „co jsi udělal se Štěkajícím psem?“
„S jakým psem?“
„No, na tom vlastně nezáleží.“
Mrakoplaš zíral za odcházející postavou. Ne že by se cítil v bezpečí, když byl nablízku barbar Cohen. Nikdo nebyl v bezpečí, když byl nablízku barbar Cohen. Zřejmě se tady stárnoucí proces dopustil nějakého omylu. Cohen byl vždycky barbarským hrdinou, protože nic jiného než být barbarským hrdinou neuměl. A zdálo se, že jak stárne, je stále tvrdší, jako dub.
Byl velmi známou postavou, tak známou, že ho znal i Mrakoplaš, a to mágovi dodávalo klidu. Jenže byl daleko od svého běžného působiště.
„Tam, ve starejch horách Beraní hlavy, už to nemělo žádnou budoucnost,“ vyprávěl mu Cohen, když se pak spolu brodili sněhem. „Ploty a farmy a farmy a ploty, kam oko pohlídne. Zabiješ draka, a někdo si na tebe jde zaručeně stěžovat. Něco ti řeknu. Víš, co se mi stalo?“
„Ne. Co se ti stalo?“
„Přišel za mnou nějakej chlap a řekl mi, že moje zuby jsou urážkou trollů. Co ty na to, he?“
„No, jsou přece udělány z —“
„Já mu odpověděl, že mně si nikdy nikdo nestěžoval.“
„No jo, a dal jsi jim vůbec někdy šan-“
„Já mu řekclass="underline" ‚Viděl jsem nahoře v horách trolla, který měl náhrdelník z lidských lebek, a já mu popřál hodně štěstí. Silikonová liga proti pomluvám, u psí nohy! A všude je to stejný. A tak jsem si řekl, že se podívám na druhou stranu Cori Celesti.“
„Je to nebezpečné, putovat přes Střed?“ zajímal se Mrakoplaš.
„Bejvalo,“ odpověděl Cohen a hrůzostrašně se zašklebil.
„Než jsi odešel, myslíš?“
„Tak, tak. Pořád ještě máš tu svoji truhlu na nožičkách?“
„Jak kdy. Potuluje se kolem. Znáš to.“ Cohen se zasmál.
„Jednoho krásnýho dne jí utrhnu to její podělaný víko, to si piš. Hele. Koně.“
Bylo jich pět a sklesle stáli v malé proláklině. Mrakoplaš se ohlédl k osvobozeným zajatcům, kteří se zatím bezcílně potulovali sem a tam. „Nevezmeme jich všech pět, že ne?“ zeptal se.
„Jasně, že jo. Mohli bychom je potřebovat.“
„Ale… jeden pro mě… jeden pro tebe… K čemu nám bude ten zbytek?“
„Oběd, čaj o pátý, večeře?“
„Ale to je tak trochu… nefér, nezdá se ti? Ti lidi vypadají… zmatení.“
Cohen se ušklíbl šklebem muže, který, byť mnohokrát v okovech, nikdy v životě nebyl vězněm.
„Osvobodil jsem je,“ vysvětloval. „To je poprvé v životě, kdy jsou svobodní. To pro ně asi musí bejt tak trochu šok. Čekají na někoho, kdo by jim řekl, co mají dělat teď.“
„Ehm…“
„Řeknu jim, aby umřeli hladem, jestli chceš.“
„Ehm…“
„No tak dobře! Vy tam! V dvojstup za zadkem mého koně nastoupit teď!“
Skupinka se rozeběhla ke Cohenovi a s výrazy plnými očekávání vytvořila dvojstup za jeho koněm.
„Řeknu ti jednu věc. Nelituju toho. Tohle je země plná možností,“ řekl Cohen a pobídl koně do klusu. Zmatení svobodní muži se rozeběhli za ním. „Víš co? Meče jsou tady zakázaný. Nikdo kromě vojáků, šlechticů a Královský gardy nesmí vlastnit zbraně. Skoro tomu nemůžu uvěřit! Ale je to čistá pravda! Meče jsou postavený mimo zákon, takže je můžou nosit jen lidi, co jsou mimo zákon. Psanci a zbojníci. A to mně,“ řekl Cohen a vrhl do okolní krajiny další zářivý úsměv, „skvěle vyhovuje.“
„Ale… vždyť jsi byl v řetězech…“ zkusil to Mrakoplaš.
„Jsem rád, že jsi mi to připomněl,“ přikývl Cohen. „Jo. Nejdřív najdeme ostatní mládence, pak ty, co za to můžou, a ty si vezmu na slovíčko stranou.“
Tón jeho hlasu velmi jasně naznačoval, že všechno, co k tomu budou moci poznamenat, bude nějaké to „nanejvýš příjemné“ nebo „vaše žena je obrovský hroch!“.
Ostatní mládence?“
„Jednomužnej barbarismus už nemá budoucnost,“ vysvětloval Cohen. „Tak jsem si sehnal… No, jen počkej, uvidíš.“
Mrakoplaš se otočil, aby se podíval na skupinu, která je následovala, na sníh a na Cohena.
„Ehm. Poslyš, víš, kde je Visovis?“
„Jasně. To je hlavní město. Tam míříme. Skoro. Právě teď je totiž v obležení.“
„V obležení? To jako myslíš… spousta vojska, všichni vevnitř už se živěj krysama a tak?“
„Jo, jenže tohle je Vyvažovací světadíl, rozumíš, takže je to takový slušný oblíhání. No, já tomu říkám oblíhání… starej císař umírá, takže velký rody čekají, aby tam mohly vlítnout. Tak to tady chodí. Je tady pět různejch šlechtickejch famílií a ty se mezi sebou navzájem hlídaj a nikdo nechce udělat první krok. Když tady chceš něčemu rozumět, musíš umět myslet za roh.“
„Cohene?“
„Ano, chlapče?“
„Co se to vlastně, u všech seradelí[17], děje?“
Lord Hong pozoroval čajový obřad. Trval tři hodiny, ale dobrý šálek čaje se nedá uspěchat.
Kromě toho hrál sám se sebou šachy. Byl to jediný způsob, jak si zahrát s protivníkem svého kalibru, ale většinou to nebylo příliš zábavné, protože obě strany využívaly obrannou strategii, která, což je třeba říci, byla dokonalá.
Lord Hong si občas přál narazit na protivníka tak chytrého, jako byl sám. Nebo, přesněji řečeno, protože byl lord Hong skutečně velmi chytrý, přál si soupeře skoro tak chytrého, jako byl sám, nebo takového, který by byl chytrý jako on, ale v rozhodujících okamžicích by udělal fatální chybu. Zatím zjišťoval, že lidé jsou nesmírně hloupí. Málokdy si promysleli víc než několik tahů dopředu.
Visoviskému dvoru byly atentáty a násilná smrt pečení i vínem. Dalo by se dokonce říci, že pečené a víno byly prostředky atentátů a násilných smrtí. Hra, kterou hrál každý. Byl to jen další tah. Považovalo se samozřejmě za nevychovanost pokoušet se zavraždit panovníka. Dělalo se to tak, že se panovník postupně přivedl do situace, která vám ho umožnila kontrolovat. Jenže tahy na téhle úrovni byly velmi nebezpečné. I když se jednotliví bojovní náčelníci s potěšením potýkali mezi sebou, byli schopni se okamžitě spojit proti každému, kdo by se pokusil vystoupit nad ostatní. A lord Hong se proto zvedal nenápadně jako kynoucí těsto. Přivedl náčelníky postupně jednoho po druhém k přesvědčení, že jeden každý z nich je bezpochyby kandidátem na trůn, ale že lord Hong, by byl přece jen o trošičku lepší než kterýkoliv z nich.
Pobavilo ho, když zjistil, co si o něm myslí. Ze se snaží získat říšskou perlu…
Zvedl oči od šachovnice a zachytil pohled dívky, která pilně pracovala u čajového stolku. Dívka zrudla a odvrátila zrak.
Dveře se odsunuly. Dovnitř se po kolenou vsunul jeden z jeho mužů.
„Ano?“ pozvedl lord Hong obočí.
„Ehm… ó pane…“
Lord Hong si povzdechl. Lidé málokdy začínají svá hlášení tímhle způsobem, když přinášejí dobré zprávy.
„Co se stalo?“
„Objevil se ten, kterého nazývají Velkým mágem, „ó pane. Vysoko v horách. Přiletěl na větrném draku. Alespoň tak to říkají,“ dodal posel rychle, protože znal nechuť lorda Honga ke všem pověrám.
„Dobře. Ale? Předpokládám, že je tady nějaké ale?“