„Ne.“
„Polívka z prasečích uší. Takže, co ti to říká o tyhle zemi?“
Mrakoplaš pokrčil rameny. „Že tady žijou šetrní lidi?“
„Že to prase jim sebral nějakej grázl.“
Obrátil se v sedle. Skupina bývalých zajatců se vyděšeně stáhla zpět.
„Tak podívejte se,“ vykřikl, „už jsem vám řekl, že jste svobodní. Volní. Rozumíte?“
Jeden z odvážnějších mužů mu odpověděl. „Ano pane.“
„Já nejsem tvůj pán! Jste volní. Můžete jít, kam chcete, akorát ne za námi. Jestli půjdete za námi, tak vás všechny zabiju! A teď běžte pryč!“
„A kam, pane?“
„Kamkoliv! Někam, kde není tady!“
Muži po sobě vrhali ustarané pohledy, ale pak se celá skupina jako jeden muž obrátila a rozběhla se po vlastních stopách zpět.
„Skoro bych řekl, že potáhnou rovnou zpátky do svý vesnice,“ ušklíbl se Cohen a obrátil oči v sloup. „Jak říkám, horší než bič.“
Šlachovitou rukou udělal gesto, jímž zahrnul krajinu, kterou projížděli.
„Je to po čertech divná zem,“ řekl. „Víš, že kolem celé říše je obrovská zeď?“
„To snad… co já vím… proti nájezdům barbarů… ne…?“
„No jistě, jak jinak, skvělý obranný zařízení,“ ušklíbl se Cohen sarkasticky. „Už to slyším: jeminkote, támhle je šestimetrová zeď, krindypindy, co budeme dělat, asi bude lepší, když se vrátíme domů přes ty dva tisíce kilometrů stepi, místo abysme vlítli támhle do toho borovýho lesa a udělali si pár pořádnejch žebříků. Houby. Má udržet lidi uvnitř. A pravidla? Ti mají pravidla na všechno. Nikdo si nedovolí jít bez papíru ani na hajzl.“
„No, nevím, ale například já sám, když jdu —“
„Bez kusu papíru, na kterým má povolení, že může, to jsem chtěl říct. Bez papíru nesmíš opustit svoji vesnici. Bez papíru se nesmíš oženit. Bez papíru si nesmíš ani utrhnout papír, aby sis mohl utřít to — už jsme na tom místě.“
„Aha, taky jsem si to myslel,“ přikývl Mrakoplaš.
Cohen na něj vrhl zvědavý pohled. „Jak jsi to věděl?“
Mrakoplaš se pokoušel myslet. Byl to dlouhý den, přesněji řečeno díky thaumickému ekvivalentu pásmového efektu byl dokonce o několik hodin delší než většina ostatních dní, které kdy zažil. Oba obědy, které zahrnoval, navíc neobsahovaly téměř nic, co by bylo k jídlu.
„Ehm, já myslel, že je to jen taková filozofická poznámka,“ pokusil se. „Hm. Jako třeba: no vidíš a je to vtom… v pytli.“
„Já tím chtěl říct, že jsme v my skrýši,“ vysvětloval Cohen. Mrakoplaš se rozhlédl kolem. Bylo tam několik zakrslých keřů, pár velkých balvanů a hladká stěna útesu.
„Já nic nevidím,“ zavrtěl hlavou.
„Právě. Podle toho poznáš, že je to moje skrýš.“
Válečné umění bylo nejdůležitější základnou říšské diplomacie.
Bylo jasné, že bez války by to nešlo. Byl to základní kámen procesu vlády. Způsob, kterým říše získávala své nové vůdce, Soutěživý systém zkoušek pomáhal zemi vytvářet byrokraty a státní úředníky a válka možná představovala pro budoucí vůdce podobný soutěživý systém. Faktem je, že když jste neuspěli, příští rok jste neměli šanci dělat opravné zkoušky.
Ale všude musí být nějaká pravidla. Jinak by • válka byla jen obyčejná barbarská pranice.
Proto bylo před sto lety vytvořeno takzvané Umění válečné. A shrnuto do knihy pravidel. Některá byla, mírně řečeno, velmi zvláštní: nesmělo se například bojovat v Zakázaném městě, osoba císaře byla svatá… jiná ovšem představovala celkem rozumná vodítka k normálnímu a civilizovanému válečnictví. Existovala pravidla pro rozmístění vojska, taktická, která popisovala prostředky ke zvýšení kázně, způsob, jak organizovat zásobování, a tak dále. Umění zohledňovalo optimální způsob, jak se vypořádat s téměř každou možnou eventualitou. To znamenalo, že válečnictví v říši na sebe vzalo mnohem citlivější formu a všeobecně se skládalo z krátkých aktivních období následovaných dlouhými přestávkami, během nichž zástupci obou stran hledali v rejstříku potřebná slova.
Autora si už nikdo nepamatoval. Někdo tvrdil, že to byl starý Znám dvě slunce, jiní zase, že ještě starší Znám kdekoho. A možná že to byl nějaký naprosto neznámý génius, kdo napsal, tedy spíše nakreslil, první zákon: Poznej nepřítele, a znáš sám sebe.
Lord Hong cítil, že sám sebe zná skutečně dobře, a neměl potíže s rozpoznáním svých nepřátel. A dával si zatím záležet na tom, aby své nepřátele udržoval ve zdraví a bohatství.
Vezměte si například lordy Sunga, Fenga, Tanga a McSweeneyho. On si je přímo hýčkal. Hýčkal si jejich vyrovnanost. Měli vyrovnané vojenské mysli, což znamenalo, že se naučili pět zákonů a devět základů Umění válečného. Psali stejně vyrovnanou poezii a byli dost lstiví na to, aby odrazili různé vražedné pokusy, které tu a tam jeden proti druhému podnikali. Občas na něj posílali vrahy, kteří byli natolik schopní, že udržovali zájem a pozornost lorda Honga a přitom ho sdostatek pobavili.
Obdivoval dokonce jejich vyrovnané schopnosti zrady. Nikdo z nich nepochyboval o tom, že lord Hong bude příštím císařem, ale přesto se všichni účastnili soutěže o trůn. Alespoň oficiálně. Ve skutečnosti hlavy všech rodů ujistily lorda Honga o své náklonnosti, přislíbily mu svou osobní podporu, protože byly vyrovnaně inteligentní a věděly, co by se jim stalo, kdyby to neudělaly. Stejně ale budou muset bojovat, takové už byly staré zvyky. Lord Hong však měl v srdci místo pro každého vůdce, který je ochoten prodat své vlastní muže.
Poznej svého nepřítele. Lord Hong se rozhodl, že si najde nějakého, který stojí za to. Proto lord Hong dbal na to, aby dostával knihy a novinky z Ankh-Morporku. Na to existovaly různé způsoby. Měl své zpravodajce. V tomto okamžiku Ankh-Morpork ještě nevěděl, že je nepřítelem lorda Honga, a takové nepřátele měl lord Hong nejraději.
A on zatím žasl, byl zaujat a nakonec propadl bezmeznému obdivu toho, co se dozvídal…
Tam jsem se měl narodit, pomyslel si, když pozoroval ostatní členy Osvícené rady. Oh, co by dal za partii šachů s někým, jako byl lord Vetinari! Bezpochyby by před prvním tahem alespoň tři hodiny pozoroval šachovnici…
Lord Hong se obrátil k eunuchu-zapisovateli:
„Můžeme pokračovat?“ řekl.
Muž nervózně olízl štětec. „Už to skoro mám, pane,“ odpověděl.
Lord Hong si povzdechl.
Zatracená kaligrafie. Budou změny! Psaný jazyk se sedmi tisíci znaky, a vy potřebujete celý den k tomu, abyste napsali třináctislabikovou báseň o bílém poníkovi pádícím přes divoké hyacinty. Ta ovšem byla opravdu překrásná, to musel přiznat, a nikdo by to nedokázal lépe než lord Hong. Jenže Ankh-Morpork měl abecedu, v níž bylo jen šestadvacet nenápaditých, ošklivých a odbytých písmen, dobrých tak sotva pro sedláky a řemeslníky… a přitom se v něm rodily básně, které vám zanechaly v srdci žhavou stopu. A taky by se jistě dala použít k tomu, aby se v ní udělal ten pitomý zápis z pětiminutového zasedání rady dříve než za den.
„Jak daleko ses dostal?“
Eunuch si opatrně odkašlal.
„Stejně měkce, jako květ broskv-“ řekl.